Praha - Téměř půl roku po parlamentních volbách, v nichž opoziční MDC zaznamenala historický úspěch na úkor dosud vládnoucí státostrany ZANU-PF, má Zimbabwe od pondělka vládu národní jednoty.
V jejím čele stane coby ministerský předseda šéf MDC Morgan Tsvangirai, v souladu s platnou ústavou ale kabinet nadále spadá pod prezidenta Roberta Mugabeho, který koncem června obhájil post hlavy státu ve druhém kole voleb, jehož se vítěz prvního kola Tsvangirai na protest proti terorizování opozičních přívrženců odmítl zúčastnit.
Co se dá od dohody o dělbě moci v Zimbabwe čekat, nastínil v rozhovoru pro Aktuálně.cz Armin Rabitsch, expert na volební procesy a demokratizaci v zemích třetího světa, jehož si jako odborného konzultanta platí Evropská unie.
Coby absolvent politických věd na univerzitě v Kapském Městě působil v Zimbabwe tři roky jako analytik Rozvojového programu OSN (UNDP). Má bohaté zkušenosti z volebních misí také z mnoha dalších zemí světa (v Africe například z Mosambiku, Libérie či Ugandy).
- Aktuálně.cz: Mugabe a Tsvangirai byli ještě nedávno zapřísáhlí nepřátelé. Můžeme po nich vůbec chtít, aby teď spolupracovali v rámci vlády národní jednoty prakticky na každodenní bázi?
Armin Rabitsch: Já si nemyslím, že budou muset spolupracovat na každodenní bázi. Vláda zasedá jen jednou týdně a bude spíše na Tsvangiraiovi jako ministerském předsedovi starat se o ten běžný provoz. Opatrnost je ale samozřejmě na místě.
V tomto ohledu podle mě bude zajímavé sledovat především parlament - jaké většiny se tam budou při jednotlivých hlasováních utvářet, jaké zákony budou schvalovány a jaké naopak rušeny. V zimbabwské legislativě totiž existuje celá řádka autoritářských norem, které jdou zcela proti duchu demokracie a lidských práv, ať už jde o zákon o přístupu k informacím, vysílací zákon či zákon o veřejném pořádku a bezpečnosti.
Jednou z prvních věcí, která na parlament čeká, je obsazení postů šéfů jednotlivých sněmovních výborů. Tam se samozřejmě mohou dostat lidé, kteří pak budou vládě značně stěžovat život, pokud budou sledovat nějakou vlastní agendu. Tsvangirai totiž samozřejmě ani jako premiér nemá naprostou kontrolu nad jednotlivými poslanci, a pokud se například najde mezi zákonodárci někdo, kdo bude chtít prověřovat, kam že to v uplynulých letech směřovaly veškeré finance, případně si bude chtít posvítit na některé členy bankovní rady centrální banky apod., nemůže Mugabe jen tak prohlásit, že tam takového člověka nechce.
Právě tento typ každodenních problémů bude podle mě sloužit jako test věrohodnosti a funkčnosti uzavřené dohody.
- Mohlo by to dojít až tak daleko, že by parlament sledoval svou vlastí agendu, úplně odtrženou od toho, co chce prosazovat vláda?
To si nemyslím. Ani jedna ze stran nedokáže prosazovat zákony bez pomoci té druhé. Mohli by se teoreticky vzájemně blokovat až do skonání světa. Což je ostatně přimělo k tomu, že kývli na ta jednání o společné vládě, protože si uvědomovali, že v zemi je ústavní pat a jedinou cestou ven by byly nové volby, do kterých se ale za současné situace - při daných volebních zákonech a v existujícím ústavním rámci - nikomu nechtělo.
Dávalo tedy smysl pokusit se o nalezení společného postupu, jinak by také nedosáhli na finanční pomoc ze strany mezinárodního společenství. Co se ale bude dít ve chvíli, kdy se přístup k těmto financím otevře, to je jiná otázka. Evropa ani Amerika samozřejmě nebudou chtít dávat peníze ZANU-PF, takže Mugabeho strana o ně nejspíš bud muset v kabinetu bojovat. A je otázka, jak si s touto pozicí druhořadého hráče, který bude muset žebrat u dotovaných ministerstev pod kontrolou MDC, dokáže poradit.
- Jak by se teď vláda měla postavit k oné vlně násilností, která zemi zachvátila před druhým kolem prezidentských voleb? Měly by být tyto zločiny vyšetřeny a viníci potrestáni, nebo bude lepší to celé nechat být a neriskovat kvůli tomu možný střet?
Řekl bych, že jste si na to odpověděl v obou případech správně (smích). Především by to ale měli být samotní Zimbabwané, respektive ti, kdo uzavřeli dohodu o společné vládě, kteří rozhodnou, jak v této věci postupovat. Mluvil jsem nedávno s (generálním tajemníkem MDC) Tendaiem Bitim, který strávil dva týdny ve vězení a rozhodně mu nebylo do smíchu, když kolem sebe každý den viděl umírat lidi jen proto, že ve vězeních je takový nedostatek jídla, že zbývá jen pro strážce, nikoli pro vězně. A on mi říkal, že nechce ani slyšet o ustavení Komise pro pravdu a usmíření, jakou měli v sousední Jihoafrické republice, protože ta podle něj nefungovala - žádné usmíření se nekonalo a společnost dodnes rozděluje sociální apartheid s občasnými rasovými nepokoji.
Místo toho chce Komisi pro pravdu a spravedlnost, která by měla pravomoc viníky předat trestnímu stíhání. Nemyslím si, že něco takového je reálné dnes, možná dokonce ani příští rok, ale dřív nebo později by se to stát mělo. Ze strany MDC jasně zaznívá, že zločiny nemohou zůstat nepotrestány. A já vím, že existuje řada nahrávek a záznamů, které násilnosti kolem voleb dokumentují a které byly pořízeny nejrůznějšími občanskými organizacemi. Na jejich základě bude možné postavit viníky před spravedlnost. Je to myslím důležité i jako příklad pro okolní země. Co se načasování vzniku i samotného způsobu práce této komise týče, to ať si rozhodne zimbabwský lid, občanské organizace a MDC. Jsem si nicméně jist, že k tomu dojde.
- Neobáváte se, že při té vzájemné nevraživosti a všech věcech, které si obě strany v minulosti navzájem prováděly, hrozí reálné nebezpečí, že se vláda národní jednoty během několika týdnů rozpadne, když se ukáže, že MDC a ZANU-PF spolu prostě nedokážou fungovat?
Já myslím, že ten ekonomický tlak na všechny zúčastněné je jednoduše příliš velký, než aby si takový krach mohli dovolit. Když nemáte žádné peníze ani nic, co by se za ně dalo koupit, musíte se jednoduše pohnout z místa a pokusit se věci zase uvést do pořádku. V takové situaci nejspíš spolknete svou hrdost, jen aby se věci vrátily do normálu. Jinak by vás mohla vaše vlastní rodina vyhnat. Ti lidé nežijí na Měsíci, jsou nějakým způsobem společensky provázáni a vědí, co se v jejich zemi děje. Vědí, že jim na prahu stojí lidé a žádají o pomoc. Nemyslím si, že být za této situace ministrem za ZANU-PF je nějak zvlášť zábavné. Oni vědí, co je v sázce a mají vůli věci napravit.
Co je ale velká neznámá, je armáda. Nevíme, co si vojáci myslí o uzavřené dohodě a zda ji podporují. Když jste totiž v pozici, ve které je (generál Constantine) Chiwenga, nynější šéf armády, který zasedá ve společném operačním velení, jež zemi prakticky už rok řídí, můžete jakoukoli dohodou jen ztratit. Otázkou tedy je, co tato dohoda mže nabídnout jemu.
- A nejsou v takovém případě na místě obavy z možného vojenského puče?
To nevím. Nedokážu posoudit, nakolik reálná taková hrozba je. Říká se, že po prvním kole prezidentských voleb 29.března probíhaly uvnitř společného operačního velení diskuse, z nichž vyplynulo, že Mugabe rozhodně nemá předávat moc. Jaký je Chiwengův postoj dnes, ale netuším.
- Myslíte si, že po vyřešení krizí, které propukly po posledních volbách v Keni a Zimbabwe a po odvrácení podobného scénáře v Angole, kde se teď volilo po dlouhých 16 letech, konečně můžeme říct, že Afrika překonala kritický bod a demokracie se na kontinentě snad už nezvratně uchytila?
Tak na to bych asi potřeboval křišťálovou kouli (smích). Myslím, že africké státy jsou rozhodně na správné cestě, demokracie se na kontinentě konsoliduje. Když se podíváte na západní Afriku a její poslední pozitivní výsledky v Libérii, Sierra Leone, dokonce i Nigérii - mají tam svobodu slova, nezávislou justici, věci se v porovnání se situací před deseti lety opravdu zlepšují. Máme úspěšné země, jako je Botswana, Mauritius nebo třeba i Zambie.
Myslím si ale, že hrozbu představuje spíš to, že se nacházíme v období poklesu jednoho hegemona a vzestupu hegemona jiného, v době, kdy se z unipolárního světa stává svět multipolární a to se bude stále více odrážet i v Africe, kde čínské, ruské, ale možná i brazilské nebo indické zájmy budou hrát větší roli než zájmy americké či evropské.
Evropané a Američané chtějí obchodovat, ale také jim záleží na podpoře demokracie. Oproti tomu Čína, která je nastupujícím hegemonem, v Africe hojně investuje a žádné otázky na téma lidských práv při tom neklade. Otázkou tedy je, kdy dosáhneme bodu, kde začnou (africké) země odmítat účast pozorovatelů na volbách, protože budou moci říct: OK, teď máme na své straně Čínu.
V posledních dvaceti letech jsme byli v Africe svědky setrvalé demokratizace, je ale na místě se ptát, co teď bude se zeměmi, jako je Súdán? Tam mají Číňané obrovské zájmy, zatímco OSN, USA a Evropané se tam snaží o zprostředkování demokratických voleb. To bude myslím velice zajímavý případ a řekl bych, že bude záležet i na tom, do jaké míry bude Čína nucena se sama zdemokratizovat.
V souvislostech:
