Damašek/Praha - Ještě před půl rokem existovaly syrské rodiny, které pomáhaly druhým, jež na tom byly ještě hůř, a na ulicích se nepohybovalo tolik dětí či žebrajících lidí.
Nyní se situace v zemi výrazně zhoršila, přibývá náletů, situace začíná být nepřehledná a po nedávném chemickém útoku vzrostl počet uprchlíků směřujících k hranicím sousedních zemí. Tak popisuje situaci v zemi zmítané krvavým konfliktem Dagmar Fousková, která od letošního února do srpna vedla misi společnosti Člověk v tísni v Sýrii.
Mise má svou kancelář v Turecku a pracuje pro ni osm zahraničních zaměstnanců, zhruba třicet Syřanů a dva turečtí pracovníci. Ti pravidelně vyjíždějí s nákladními vozy plnými pomoci do nejvíce ohrožených míst. V zemi panuje nyní obrovský nedostatek hlavně mouky, oleje a benzínu. Organizace Syřanům poskytuje zejména potravinovou pomoc.
"Potravinové balíčky jsou krabice, které obsahují základní potraviny jako olej, čočku, rýži či cukr, mají od čtyřiceti do šedesáti kilogramů. Rodina má tento balíček zhruba na měsíc," říká Dagmar Fousková.
V souvislosti s nedostatkem mouky ji začali dovážet ze sousedního Turecka a pomohli i s opravou některých pekáren, které tak opět mohou péct pro Syřany důležitý chléb. Vzhledem k nefungující elektřině jim poskytují i benzin, aby mohli fungovat alespoň s pomocí generátorů.
Kromě potravinové pomoci Syřané získávají i materiální pomoc. V balíčku na zimu jsou zejména přikrývky, teplé oblečení a boty, v létě to byla plastová plachta, lampa na sluneční energii či hygienické potřeby pro ženy.
"Z oblastí na jihu, kde se intenzivně bojuje, přichází stále více rodin, které už nemají, kde se usadit, protože veškeré veřejné budovy, školy jsou plné. Proto si často budují přístřešky v olivových hájích, na farmách, jen tak pod stromy," líčí pracovnice Člověka v tísni, která jako vedoucí mise jezdila z Turecka do Sýrie vždy jednou či dvakrát za měsíc. Její zaměstnanci tam ale byli mnohem častěji.
Místo školy se potloukají po ulici, někdy i bojují
Nejzranitelnějšími oběťmi konfliktu jsou děti. Podle posledních odhadů OSN jich asi dva miliony nechodí do škol, bezprizorně pobíhají po ulicích, některé začaly pracovat a začaly se vyskytovat i případy dětských vojáků.
I samotní Syřané si ale uvědomili, že je potřeba, aby se jejich život alespoň trochu vrátil do normálu, a proto začalo už zhruba před rokem pár učitelů organizovat výuku pro děti například v různých sklepeních.
"Začali jsme učitele podporovat, dnes jich je 300 až 400, zajistili jsme jim generátory, tabuli, opravili okna. Dnes podporuje Člověk v tísni 16 škol, což je skoro 7000 tisíc dětí. Je to sice malé číslo, kapka v moři, ale lepší než nic," říká Fousková.
Ve škole navíc děti alespoň na chvíli zapomenou na hrůzy, které se kolem nich dějí, a vyhnou se stresu, který je doma čeká. Situace pro celé rodiny není jednoduchá, často v jednom bytě žijí tři až čtyři rodiny, které již přišly o veškeré své úspory a rozprodávají, co se dá. Bydlí tak v holobytech a na ulicích jsou neustále trhy, kde lidé prodávají poslední kusy nábytku či oblečení.
Nenajdete dětský výkres bez tanků či zbraní
"Když tam jdete po ulici, děti si hrají stolní fotbálek, houpají se na houpačce, ve škole zpívají a tleskají, občas máte tendenci zapomenout, že tam nějaký konflikt probíhá. Pak ale vidíte ve škole výstavku kreslených věcí a v ní není ani jeden obrázek, na kterém by nebyly tanky nebo zbraně," líčí Dagmar Fousková.
Situace v zemi byla podle ní zpočátku nebezpečná tím, že se tam lidé z Člověka v tísni ještě tolik neorientovali. Nyní je to nebezpečné spíše kvůli radikalizaci různých skupin a menší přehlednosti situace. Před každým výjezdem do země proto důsledně analyzují situaci a zjišťují si, zda by jejich mise nemohla být ohrožena.
"Jsou ale věci, které neovlivníte, a to jsou nálety. Když jsme například jeli na jih provincie Idlib, kde je ta situace hodně tristní a ty oblasti jsou odříznuté, v půlce cesty jsme uviděli stíhačky. Zastavili jsme a čekali, kterým směrem se vydají," popisuje Dagmar Fousková.
"Tenkrát mi v autě zatrnulo. Kolegové Syřané, kteří v tom už umí chodit, ale nakonec vyhodnotili situaci jako bezpečnou a pokračovali jsme v cestě. Poté jsme zjistili, že bomby dopadly ve vesnicích o několik kilometrů dál, než kde jsme rozdávali potravinovou pomoc," dodala.
Děti odhadují, kdy se mají jít schovat
Často i malé děti na ulicích prý již poznají, která letadla jsou nebezpečná a musí se jít schovat, a kterých si nemusejí všímat.
Z mise se Dagmar Fousková vrátila po půl roce v polovině srpna a zhoršení situace v zemi bylo podle ní viditelné na mnoha frontách.
Například u hranic s Tureckem, ještě na syrské straně, výrazně přibylo uprchlíků a vznikají zde nové neoficiální tábory. Podle odhadů starých dva měsíce zde bylo asi 60 tisíc lidí. Jejich počet se ale ještě zvýšil po nedávném chemickém útoku a hrozící intervenci zvenčí.
"Poslední dva měsíce nás také mnohem častěji zastavovali u kontrolních postů a panovala tam větší nedůvěra. Navíc přestává být přehledné orientovat se v tom, která oblast je pod kontrolou které skupiny a je bezpečná či nikoliv," uzavírá Dagmar Fousková.
