Čím to, že jsme v poslední době i v Česku svědky nebývalého růstu extremismu, násilí, žhářství, vypjatého nacionalismu a nesnášenlivosti? Kam se poděl porevoluční "samet", jímž jsme se při pádu totalitního režimu tak pyšnili?
Tak především, nezačalo to až teď. Nicméně společnost - a nejen ta česká - se opravdu radikalizuje.
Lidí, kteří se v různých extremistických hnutích angažují, zkrátka a dobře znatelně přibývá. Tento postupný sešup ke špatnosti začíná být vážným bezpečnostním problémem. Třebaže množství lidí, kteří už jedou po této Zimbardově "šikmé ploše ke špatnosti", je stále relativně malé.
Kdo je Otakar Foltýn
Podplukovník Otakar Foltýn je důstojníkem českého generálního štábu. Je expertem na otázky mezinárodněprávních aspektů vojenských operací. Účastnil se vojenských misí v Kosovu (KFOR) a Afghánistánu (ISAF). Angažuje se také v neziskových organizacích na ochranu přírody.
Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a externě přednáší předměty právo ozbrojeného konfliktu a teorie ozbrojených konfliktů. Jeho odpovědi v tomto rozhovoru jsou soukromým názorem souvisejícím s jeho publikační činností. Spolu s předními českými historiky, archeology, energetiky či klimatology vydal ceněnou a diskutovanou knihu "Povaha změny aneb bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace".
Momentálně se nacházíme ve fázi, kdy to nemusí skončit tím, že se na extremisty začne (efektem sněhové koule) nabalovat větší počet lidí. Jinými slovy: stále to ještě můžeme bez větších potíží zvládnout.
Proč se ale společnost tak polarizuje?
Složitá otázka. I svým studentům to vysvětluji jako "koktejl" různých ingrediencí. Přičemž jednou z velmi silných ingrediencí je demagogické vystupování některých veřejných činitelů, jejich hrubý slovník a de facto nabádání k násilí.
Ve vědomí lidí to pak legitimizuje agresi a přinejmenším větší verbální násilí... V podstatě jsou naváděni k tvrdšímu řešení. Říkají si totiž: když už to "posvětil" i tento chlap, tak i my můžeme přitlačit ještě více na pilu.
Nikdo si pak navíc z pravicových či levicových extremistů nepřizná, že dělá něco špatného, nepochybují o svých skutcích, protože o nich zjevně nepochybuje ani veřejný činitel. Přitom právě pochybnosti mohou působit jako významný zpomalovač extremismu.
Lidi k němu ale vede i jejich frustrace, pocit vykořenění.
Nežijeme si ale přece tak špatně...
Ano. Zajímavé je, že lidé by měli mít teoreticky méně důvodů k frustraci v období hojnosti, v němž se právě teď nacházíme. Přes všechny problémy, které nás trápí, nebylo v českých zemích nikdy tak dobře, nikdy nebyla tak vysoká životní úroveň. Ta je ve srovnání s rokem 1989 v některých oblastech i násobně vyšší, ale pocit štěstí lidí je přitom nižší, i když už žijeme v demokracii.
Z čeho ta frustrace, pocit vykořenění či nenaplněností pramení, to je už téma na několikahodinovou přednášku. Ve Vzpouře deprivantů to například vysvětluje František Koukolík velmi výmluvně.
Se zvyšující se mírou nespokojenosti souvisí nicméně i stále složitější společnost a třeba i zákony, v nichž se průměrný občan nemá šanci orientovat. Například v Rusku je velmi jednoduché chápat prezidenta (Vladimira) Putina i to, čeho chce dosáhnout. A naopak chápat, co chce Evropská unie, je dost složité. Lidé pak mají pocit, že se jim sice vede relativně dobře, avšak jsou jen vlečeni událostmi, které nemohou nijak ovlivnit.
Varování je k ničemu, když ho nikdo neposlouchá
Po pádu železné opony zanikla Varšavská smlouva, zmenšovaly se armády, škrtaly rozpočty na obranu, zavládlo nadšení z života bez válek... Jenomže dnes jich je naopak víc. Válčí se dokonce znovu i v Evropě. A to nemluvím o teroristických útocích. Opravdu jsme se v odhadech života bez válek tak moc mýlili?
V devadesátých letech minulého století to přišlo zákonitě: neskutečně obrovská úleva z konce studené války i z pádu železné opony. Proto i škrtání rozpočtů na obranu, které se nám teď může jevit jako velký omyl.
Když se ale podíváte do dějin válečnictví či mezinárodních vztahů, neexistoval jediný racionální důvod, proč by najednou měly skončit spory mezi státy, které občas vyústí v násilí a válku. Skvěle to vystihuje přísloví: v tučných letech nechce nikdo slyšet, že by mohl mít někdo hlad.
Varování bezpečnostních expertů před riziky, která Evropu nyní sužují, vždy zaznívala, ale slabě. Když chybí auditorium, které vás chce poslouchat, tak můžete varovat na jakékoliv téma, ovšem zbytečně.
V devadesátých letech zejména (a vlastně až do nedávna) se vybírala mírová dividenda. Dnes dává Česká republika na svou obranu sedmkrát méně než v osmdesátých letech 20. století. Samozřejmě že vytěžení této mírové dividendy má i své nesporné výhody: peníze, které šly dříve na obranu, putovaly do zdravotnictví či sociálních programů. Padly i obavy z globálního konfliktu a lidé s nadšením přijali i zrušení povinné vojenské základní služby.
Jste voják, válečný veterán, právník. V knize "Povaha změny" říkáte, že války vždy byly a budou lidem vlastní. Nepřeháníte? A proč vlastně lidé tak často - a někdy dokonce rádi - válčí?
O primární násilnosti či nenásilnosti člověka se vedou nesmiřitelné diskuse - nejen vědců - už desítky let. I já se tomu věnuji už léta, takže říkám: ano, násilí, a tedy i válka jsou lidem vlastní.
Není to strašení, jen konstatování. A my bychom se při zajištění obrany země měli podle toho chovat.
Zcela dominantní část lidské historie ostatně tvoří války. Dobrou zprávou alespoň je, že dlouhodobě a výrazně klesá počet válečných obětí... A týká se to i dvacátého století se dvěma světovými konflikty.
Pro české země bylo například suverénně nejhorší období husitských válek (pokles čtyřicet a více procent obyvatel) a pak i třicetiletá válka (minimálně třetina úbytku obyvatel). Dnes by to pro Českou republiku během jedné generace znamenalo tři až pět milionů přímých a nepřímých obětí.
Válka je, bohužel, zřejmě normálním jevem a my jí můžeme předejít jen tím, že s ní budeme počítat. Ostatně již staří Římané říkali: Doufáš-li v mír, připravuj se na válku.
Ve válce už jsme
Pod vlivem ruské okupace Krymu a války na východní Ukrajině bezpečnostní experti varují, že do války už vlastně vtaženi jsme. Pouze jí říkají hybridní.
Základním problémem euroatlantické civilizace je, že války chápe jen tak, jak probíhaly posledních dvě stě let: bitevní pole, později rozdělené zákopy, v liniích rozmístěné dělostřelectvo, tanky... Zkrátka masivní násilí na relativně omezeném území. Takhle ale nevypadá normální, historicky "běžná" válka.
Ta běžná je naopak charakteristická právě svou rozplizlostí. Tedy válka, která trvá dlouho, a nedá se dokonce označit ani její začátek a konec. Násilí není zhutnělé v místě a čase.
Měli bychom tedy přestat na válku nahlížet jako na časově jasně vymezený úsek, kdy začala a kdy skončila a kdy dochází k masivnímu násilí, které si dokáže velmi snadno vynutit.
Víte, válka se v mnoha směrech podobá obchodu. Zásady Umění války od čínského mistra Sun-c’ proto překvapivě častěji studují manažeři než vojáci. Základní koncepty mistra Sun-c’ platí totiž pro obchod i pro válku.
Jak to?
Když například najdete v mezinárodním obchodě strategii, která je prospěšná pro všechny, tak nemusíte válčit a toho samého cíle můžete dosáhnout šikovnou obchodní politikou. Některé války mezi Mongoly a Číňany byly tak kupříkladu vedeny kvůli právu obchodovat.
Přestaneme-li tedy na válku nahlížet prizmatem rozhodujících bitev a ohraničeného násilí a smíříme-li se s výrazně širší definicí, pak do některé války můžeme - slovy mého kolegy - spadnout, aniž bychom věděli, že už v ní jsme.
Nemůžeme se prostě omezovat jen na populární představu války jako intenzivní bitvy. Podle Coserovy definice je válka boj o hodnoty a nárok na vzácný, omezený status, moc a zdroje, ve kterém je cílem protivníků neutralizovat, poškodit či zničit své rivaly. Když do takového kontextu zasadíte i užívaní agresivní kombinace působení politických, obchodních či propagandistických metod, ... tak Česká republika ve válce už je.
Vymíráme a slábneme
Opakovaně varujete, že jsme zranitelní, protože jsme nenažraní, rozmazlení, a že na to doplácejí především ti slabí. Ani v tomto případě nepřeháníte?
Ne. Proč? Nedávno jsem se pohádal s kolegy v diskusi o úrovni spotřeby evropské populace.
Když se podíváte na křivku růstu populace, která je v Evropě minusová, je třeba ji vnímat v celosvětovém kontextu. Od druhé poloviny dvacátého století tahle populační křivka až neskutečně strmě roste. A my nejsme ostrov.
Plyne z toho jednoduché poselství: velká část válek je vedena o zdroje či budoucí přístup ke zdrojům. Například i k vodě. Při strmě rostoucí populaci a spotřeby narazím dříve či později na limity zdrojů, které mám k dispozici. A my jsme na tyto limity mnohdy už narazili a nemusí nám v tom pomoci ani inovace.
Říkám to i přes to, že lidé mají až neskutečnou schopnost regenerace, jak přežít. Bude je to ale bolet. Stejně jako ty, kteří léta přežívali i v obklíčeném, denně bombardovaném a zcela zhrouceném Sarajevu.
Ale kdo je vlastně tím slabým? Státy bez zdrojů, ale s obrovským populačním růstem? Anebo vymírající bohaté země se zdroji?
Extrémně nízká porodnost v evropském civilizačním prostoru je samozřejmě znakem slabosti. A Evropa se s tím bude muset vyrovnat i šikovným zvládnutím migrační politiky. Což ale určitě není to, co se děje teď. Dnes je ale slabším ten, kdo aktuálně ztrácí svou pozici. Pozice evropského civilizačního okruhu je ekonomicky mimořádně silná. Nikde jinde neexistuje civilizační okruh s tak vysokou životní úrovní. Problém Evropy je ovšem ten, že zpohodlněla, má dlouhodobě mimořádně vysokou spotřebu, což je udržitelné právě jen při rychlém zavádění špičkových inovací. I v tom však začíná Evropa mimochodem ztrácet.
Země severní Afriky či Blízkého a Středního východu trpí naopak nedostatkem zdrojů, vysycháním, hladem, avšak také paradoxně populační explozí. Následky tohoto rozporu si už nesou a poneseme je nepochybně i my.
Změnit se musí i Aliance
Varujete jinými slovy před kolapsem evropské civilizace? A pokud máte pravdu, tak jak mu předejít?
Většina mých kamarádů jsou euroskeptici. Já si ale i při všech problémech a někdy až neuvěřitelné byrokracii Evropské unie, nehledě na její momentální neschopnost čelit migrační krizi, myslím, že právě členství v ní nás může ochránit od nejhoršího - ekonomicky i politicky.
Je nejvyšší čas, aby se začala naplno orientovat na společnou bezpečnostní politiku. Bez bezpečnosti není prosperity. A uvědomují si to naštěstí i někteří politici, kteří přiznávají, že méně Evropy se rovná více Ruska.
Ekonomika ale šlape zatím stále dobře. Jsme velmi bohatí, a máme tudíž na to, abychom si zaplatili budoucí bezpečnostní problémy. Jiná věc je, že na to není připravena struktura (bezpečnostní politika Unie v podstatě existuje jen na papíře, skutečná vůbec) a nejsme na to připraveni ani mentálně. Makáme zkrátka jen na ekonomice, obchodu (a jde nám to), ale zapomněli jsme na svou bezpečnost. Určitě i proto, že v Evropě je poprvé v historii tak dlouho klid.
Zapomněli jsme už na to, jak obrovským úspěchem bylo, že Evropané spolu po druhé světové válce konečně přestali válčit. Až do té doby to v podstatě byl téměř permanentně válčící a velmi násilný kontinent. A najednou to přestalo, pomineme-li lokální války na Balkáně či teď na Ukrajině.
Neexistuje ale jediný důvod, že tomu tak už musí být navždy. Někdy si říkám: ještě že tu máme NATO. Aliance ale vznikla v roce 1949 - tedy ve zcela jiné době. I ona se bude muset změnit. Její nepřítel - velký Sovětský svaz - se rozpadl, ale nových bezpečnostních problémů tu máme doslova přehršel.
Překvapilo vás prohlášení generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, že NATO posílí své pozice ve východní Evropě?
Ne. Dalo se očekávat. Odstrašení je stále základ toho, jak předcházet konfliktům na mezinárodní úrovni. Znovu tedy připomínám zásadu starých Římanů: Doufáš-li v mír, připravuj se na válku.
Ale pokud jste naopak slabí a nedeklarujete odhodlání se bránit, tak jen přitahujete problémy. A nemusí jít zrovna o masivní tankový útok směrem na Rýn z dob Varšavské smlouvy. Dnes se může jednat o zmíněné hybridní útoky, které lidé často ani jako válku nechápou.
Pokud tedy nyní NATO deklaruje ochotu, připravenost a chuť investovat do své obrany, tak jen odstrašuje potenciálního protivníka.
Naše slabost spočívá i v tom, že jsme si zvykli od státu jen brát. Když se ale ocitne v nouzi, tak se najednou divíme, že bychom ho měli bránit.
Ale stát - to jsme přece především my. To, jak vnímali svůj stát například takoví hrdinové druhé světové války, jako byli Fajtl, Peřina anebo Jaroš... tak tento jejich vztah k vlasti a ochotu ji bránit my dnes nemáme.
