Ukrajinská vojska vstoupila do Kurské oblasti 6. srpna a hned obsadila desítky měst a vsí. Podle úřadů odtud odjelo 112 tisíc lidí. Kolik jich zůstalo pod ukrajinskou okupací, se neví. Většina z těch, co odjela, skončila v Kursku. Zpočátku uprchlíci věřili, že se brzy budou moci vrátit domů. Dostávali pomoc - a pečlivě sledovali reportáže ukrajinských médií při hledání informací o svých blízkých, kteří zůstali v pohraničí.
Brzy se ukázalo, že o otevření humanitárního koridoru pro civilisty se ani nejedná a že peníze, poskytnuté ruským státem na pomoc uprchlíkům, končí.
Na začátku listopadu obyvatelé Sudži a dalších okupovaných obcí uspořádali demonstraci na hlavním náměstí v Kursku. Poté místní hodnostáři slibovali řešit všechny problémy, ale ještě se tak nestalo.
"Nejsilnější ostřelování začalo ve tři v noci. V šest už byli (ukrajinští vojáci) na (předměstí) Gončarovka. Velice rychle pronikli, protože hranice byla prázdná, byli tam jen vojáci základní služby," vylíčila Julija, obyvatelka Sudže ve vzpomínce, jak s manželem Valerijem, deseti dětmi, z nichž devět je osvojených, snachou a čtyřmi vnuky zažili začátek ukrajinského útoku 6. srpna.
Ukrajinská armáda vstoupila do města ještě týž den. Úřady v Kurské oblasti a v Sudžském okresu nestihly vyhlásit evakuaci, lidé museli utíkat z města.
"Odjížděli sami, protože už začali chápat, že něco není v pořádku. Všem se nám zdálo, že je to na den či dva," vysvětluje další obyvatelka města Alla. Spolu s mužem, dítětem a matkou ve starším věku odjeli ze Sudže pod palbou ještě v první den ukrajinského útoku.
Právě skutečnost, že se nekonala organizovaná evakuace, označují místní za hlavní chybu tehdejšího náčelníka okresu Alexandra Bogačeva (odvolaného v půlce listopadu) a gubernátora Alexeje Smirnova. Úřady podle místních měly být připraveny na to, že v pohraničí mohou propuknout boje. "Od náčelníka našeho okresu a starosty města (Vitalije Slaščeva) žádná pomoc nepřišla," zdůrazňuje Alla. "Ani se neukázali: nepozvali lidi na schůzi, aby je alespoň nějak podpořili, aby řekli, co mají dál dělat. Nikdo je od té doby neviděl," doplnila.
V reakci na výhrady gubernátor Smirnov jen svaloval odpovědnost na ministerstvo obrany: od vojáků prý nepřišly žádné instrukce, že je nezbytné evakuovat lidi.
Varování v předvečer útoku
Sami obyvatelé města oznámení dostávali - pravda, nikoliv od úřadů, ale od nějakého "Ukrajince". Podle Julije a Valerije v předvečer ukrajinského útoku muž, který se představoval jako Alexej či Andrej, zatelefonoval či napsal mnoha obyvatelům Sudže a vyzýval je, aby co nejrychleji odjeli z města. Dodnes se neví, kdo to byl.
"Naší dceři poslal esemesku: odjeď, odjeď ze Sudži. Všichni se mu ale smáli: co kecáš, máme dobrou armádu a ochráněné hranice, nic nám neuděláte. Nadávali mu. A vidíte, co se stalo, " říká Valerij. Alla dodává, že "Ukrajinec" psal podobná varování i v komentářích k místnímu kanálu Sudža Rodnaja s 82 tisíci předplatiteli na sociální síti, ale "přirozeně mu nikdo neuvěřil". Komentáře jsou už smazané.
Když začala palba, Julija, Valerij a jejich rodina se zpočátku ukryli do sklepa školy nedaleko od jejich domu, vždyť "stříleli nepřetržitě". Poté, co palba zeslábla, odjeli do vsi Bolšoje Soldatskoje, asi 20 kilometrů od Sudži. Strávili tam několik dnů na farmě, kde pracoval jeden ze synů. Když ukrajinská vojska začala ostřelovat i tuto ves, odjeli do Kurska.
Julija a Valerij uvedli, že během přesunů nejednou viděli, jak ukrajinští vojáci střílí po autech civilistů. O útocích hovoří i další uprchlíci, Ukrajina je popírá.
O ostřelování silnice mezi Sudžou a Kurskem vyprávěla i Alla. Podle ní se její rodina "včas rozhodla odjet, protože během pár hodin drony začaly zasahovat auta", jak jí později vyprávěli známí. Ale podařilo se jim šťastně dojet do Kurska, kde si pronajali byt. Zpočátku vždy na 24 hodin, protože byli přesvědčeni, že se brzy vrátí domů. Když se ukázalo, že to se nepovede, pronajali si jiné bydlení. "Děcko jsme jen tak tak dostali do školky. Zpočátku nám říkali, že nemají místo, a pak (úřady) nařídily, aby děti z pohraničí přijímali mimo pořadí," řekla Alla.
Teď si s mužem hledají práci. Odkázáni jsou úplně jen sami na sebe. "Sami si platíme pronájem bytu, který stojí 27 tisíc rublů (asi 6430 Kč), což je pro nás hodně, zvláště když jsme mívali vlastní bydlení v Sudže. Stává se, že občas musíme zajít do střediska distribuce humanitární pomoci," řekli manželé.
Sbírky na obyvatele
V prvních dnech ukrajinského útoku ruská vláda poskytla na pomoc běžencům nejprve 220 milionů rublů (asi 52,3 milionu Kč), později 1,8 miliardy rublů (asi 425 milionů Kč) a pak ještě 1,5 miliardy rublů (asi 354 milionů Kč). Peníze lidé dostali jako odškodnění za ztrátu obydlí a dalšího majetku, všehovšudy šlo ale o 175 tisíc rublů (asi 41 350 Kč).
Kromě toho ještě 9. srpna gubernátor Smirnov zveřejnil čísla tísňových linek, na kterých mohou lidé v nouzi žádat o pomoc. O dva dny později gubernátor při poradě s prezidentem Vladimirem Putinem ujišťoval, že úřady lidem poskytly "vše nezbytné", včetně zařízeného ubytování v místních internátech, sportovních klubech a podobných místech.
Současně v Rusku začaly sbírky humanitární pomoci. Rusové od té doby posílají do Kurské oblasti oblečení, potraviny, léky a další nezbytné věci. Na webu státních zakázek se objevilo zvláštní místo, kde uprchlíci mohou najít informace o peněžní pomoci, a lidé ochotní pomáhat se zase dozvědí, kam mají zanést humanitární pomoc, jak se stát dobrovolníkem či darovat krev.
V Kursku zásilky z celé země přijímají dobrovolníci a pak pomoc rozdělují. Dvě distribuční střediska otevřela nezaregistrovaná politická strana novinářky Jekatěriny Duncovové, která se marně snažila kandidovat v letošních prezidentských volbách. Podle Duncovové se úřady od ukrajinského útoku chovají k uprchlíkům jako ke zdroji problémů. "Z úřadu jednou zavolali, aby se dozvěděli, že fungujeme - a poslali k nám rovnou 200 uprchlíků," tvrdí. "Ale bohudíky nám alespoň nebrání v práci," dodává.
Rodina Julije a Valerije nyní žije v opuštěném domě, do kterého zavedli vytápění a vodu a postavili záchod a koupelnu. V Kursku si také našli práci. Čtyři děti se učí po internetu, další chodí do místní školy. V rodném městě se jim žilo pohodlněji, ale nemají nejmenší představu, kdy se budou moci vrátit.
