* Vážení čtenáři, v roce 100. výročí potopení Titaniku a havárie výletní lodi Costa Concordia jsme připravili seriál o některých velkých námořních katastrofách v posledních několika desetiletích * Připomeneme katastrofy, co k nim vedlo a k jakým změnám v lodní dopravě po těchto tragédiích došlo * Prvním dílem je nejhorší evropská nehoda. Potopení trajektu Estonia v Baltském moři
Praha - Začátek devadesátých let byl pro pobaltské republiky obdobím euforie. Litva, Lotyšsko a Estonsko sice měly ekonomické problémy, ale užívaly si prvních let nezávislosti po rozpadu Sovětského svazu, jehož součástí byly nedobrovolně přes půl století.
Ve Vilniusu, Rize i Tallinnu rychle navazovali zpřetrhané kontakty se Západem. Hlavně se Skandinávií, ke které mají kulturně blízko především Estonci, hovoří jazykem příbuzným finštině.
Součástí tohoto trendu bylo i posílené námořní spojení mezi přístavy na různých březích Baltského moře. Společnost, v níž měl podíl estonský stát, koupila trajekt, vyrobený v roce 1979 v Německu a poté roky plující na trase z finského Turku do Stockholmu.
Nový život trval necelé dva roky
Pod novým názvem Estonia začal trajekt v roce 1993 převážet pasažéry, automobily a další náklad na lince Tallinn - Stockholm.
Jeho nové působení pod novým jménem ale skončilo tragédií, která otřásla historií lodní dopravy jako málokterá jiná.
V noci z 28. na 29. září 1994 se trajekt potopil nedaleko finského ostrova Utö. V Baltu během několika minut skončil život 852 lidí, zachránit se jich podařilo jen 137.
Světem obletěla fotografie, která se stala symbolem tohoto neštěstí. Vrtulník odlétá z místa neštěstí s bezvládným tělem zavěšeným na laně.
Potopení Estonie patří k těm nehodám, kde i po zdlouhavém vyšetřování zůstávají nejasnosti a otázky. I po osmnácti letech.
Trajekt vyplul podle plánu v sedm hodin večer z Tallinnu. Počasí bylo špatné a vlny dosahovaly výše až šesti metrů, což ale nebylo nijak mimořádné.
Voda se valila zepředu
Katastrofa odstartovala padesát minut po půlnoci. Z přední části se ozvala velká rána, po ní několik dalších. Přední hledí, tedy prostor, kterým najíždějí automobily, se otevřelo a nabíralo vodu zhruba ve čtvrt na dvě ráno.
Deset minut před druhou hodinou už se nad Estonií zavřela voda. Z Finska dorazili první záchranáři kolem čtvrt na tři, ale pro většinu cestujících pozdě.
Mnohaleté vyšetřování dospělo k závěru, že se vrata v prostoru, kde stály automobily, otevřela kvůli vysokým vlnám a poryvům větru. Ale přispěla k tomu nedostatečná údržba lodi. Vyšetřovatelé rovněž konstatovali, že trajekt byl původně určen pro plavby v pobřežních vodách, nikoliv na otevřeném moři.
Kritika se snesla také na hlavu posádky kvůli pomalým reakcím a rovněž tomu, že kapitán nevydal příkaz ke zpomalení plavby. Pro Švédsko i Estonsko je 28. září 1994 smutným výročím. Většina obětí totiž pocházela buď ze Švédska (501 mrtvých), nebo Estonska (285 mrtvých).
Ve Stockholmu i Tallinnu stojí památníky se jmény všech utonulých. Jsou mezi nimi i občané více než deseti dalších států, žádní Češi na palubě Estonie v osudnou noc nebyli.
Teorie o výbušninách
Švédská vláda odmítla četné žádosti pozůstalých o vyzvednutí těl všech obětí, namísto toho navrhla vrak zalít betonem a vyhlásit ho za pietní místo, masový hrob zemřelých cestujících.
Tento návrh vedl později ke zpochybnění oficiálních závěrů, neboť se vyrojily spekulace, že Stockholm si přeje něco utajit.
Vyšlo najevo, že Estonie během roku 1994 přepravovala vojenská zařízení z Pobaltí do Švédska. Mělo se však jednat o elektroniku, nikoliv o výbušný materiál. A ani tento náklad na lodi 28. září 1994 zřejmě nebyl.
Potápěči, kteří se v následujících letech k vraku potopili, zase tvrdí, že viděli trhliny, které mohly způsobit jen exploze. Zatímco u jiných případů námořních katastrof jsou důvody víceméně jasné, u Estonie někteří pochybují...
Ať stálo za potopením Estonie cokoliv, je to co do počtu obětí osmá nejhorší námořní havárie v dějinách. A nejhorší, ke které došlo ve vodách v blízkosti evropské pevniny.
