Praha/Kábul - Tálibánci dotírali v horském údolí provincie Hilmand na britské vojáky natolik tvrdě, že je měli téměř nadosah - dělilo je jen patnáct metrů. V tu chvíli záleželo vše na dvou Češích. Na rychlosti dvou českých leteckých návodčích v řadách Britů, na přesnosti jejich výpočtů, ale i navedení amerických stíhacích bombardérů nad místo boje.
Palubní kanóny přivolaných letounů F-15 mířily díky českým návodčím natolik selektivně a přesně, že - nehledě na těsný kontakt s tálibánci - nikoho z Britů nezasáhly. Jedním ze zmiňovaných Čechů byl nadpraporčík P. E. (jméno je kvůli jeho bezpečí utajeno, redakce Aktuálně.cz ho však zná). Aktuálně.cz poskytl exkluzivní rozhovor.
Za přesné navedení amerických letounů, kterým zachránil životy desítek britských vojáků, byl nadpraporčík P. E. americkým velením jako vůbec první Čech vyznamenán medailí Air Force Commendation Medal. Ve výcvikovém středisku pro předsunuté letecké návodčí ve škole amerického letectva pro vzdušné a pozemní operace v Einsiedlerhofu poblíž Ramsteinu navíc vyškolil v letech 2010 až 2013 více než 500 předsunutých leteckých a dělostřeleckých návodčích.
Téměř dvě stovky pak připravil k výjezdu do riskantní zahraniční operace.
Ocenění, kterého se mu teď dostalo, je významné ještě z jiného důvodu: Američané - stejně jako například Britové - svěřují životy svých vojáků do rukou cizinců jen naprosto výjimečně. A když už se k tomu rozhodnou, vybírají si jen ty nejlepší. I sebemenší chyba ve výpočtech návodčího totiž může vést k masakru vlastních vojáků.
Velení české armády vůbec poprvé svolilo, aby muž navýsost utajované profese, který bývá vysazován i do hlubokého týlu protivníka, médiím poskytl obsáhlý rozhovor.
Aktuálně.cz: Skromnost odložme na chvíli stranou. Patříte ke špičce leteckých návodčích. Kam ale zařadit vás - učitele této elity?
Nadpraporčík P. E.: Výš už se asi nemám ve své profesi kam posunout. A říkám to ve vší pokoře. Cesta na vrchol byla ale hodně dlouhá a tvrdá. Začínali jsme před čtrnácti lety. Tehdy v Česku vznikala jednotka předsunutých leteckých návodčích.
A.cz: Vaši žáci působí i v Afghánistánu?
Ano. Ať již jako letečtí návodčí, či dělostřelečtí pozorovatelé. Mohou být nasazeni v čele bojující jednotky, anebo i v týlu protivníka.
A.cz: A kolikrát jste byl v Afghánistánu vy?
Dvakrát. A připravuji se na další misi.
A.cz: Mají letečtí návodčí opravdu tak velký význam, jak to po válce v Zálivu zmínil britský premiér John Major, když děkoval návodčím z SAS?
Ano. A snad to nezní namyšleně. Když jsem byl mimochodem na kurzu v Británii, tak v něm byli i lidé z SAS. A tímto tvrdým školením si prošel i princ Harry.
A.cz: Lze vaši profesi či výcvik s něčím srovnat?
Požadavky, které jsou na nás kladeny, a tudíž i na výcvik, jsou dost specifické. Jsme připravováni pro boj v různě velkých jednotkách - včetně málo početných týmů, spíše skupin.
Vysazováni můžeme být na padácích anebo i vrtulníky. K cíli se ale můžeme dostat i po velmi dlouhém pochodu či přesunu.
Můžeme však působit třeba jako hloubkový průzkum. A to i na dost dlouhou dobu. Skvělá fyzická příprava je proto v naší profesi velmi důležitá a trénujeme ji každý den.
Není to ale jen o svalech. Jak alespoň říkáme: "tukani" nemají u nás co dělat. Takový "tukan" nemá ostatně při výběru - a podílejí se na něm i psychologové - šanci.
Na půlku února chystáme v naší jednotce předsunutých leteckých návodčích nové výběrové řízení. Požadavkům ale obvykle vyhoví jen velmi malé procento uchazečů. A už ani nemluvím o dobré angličtině, která se musí vypilovat se získáním kvalifikace leteckého návodčího k dokonalosti. Navádění letounů se totiž odehrává výhradně v angličtině.
Lidé jako živé štíty
A.cz: Jak to vypadá v praxi?
V afghánské provincii Hilmand jsem před lety spolu s dalším Čechem působil v britském praporu. V horském údolí jsme se dostali do kontaktu s tálibánci.
Bojovalo se tehdy na vzdálenost patnáct až padesát metrů. I za takových podmínek jsme si vyžádali leteckou podporu US Air Force.
Dva stíhací bombardéry F-15 tak byly schopny - i v místech, kde nás od protivníka dělilo jen těch patnáct metrů - použít efektivně palubní kanóny, aniž by zasáhly někoho z naší jednotky. Bez návodčích by to nešlo a nikdo by to také neriskoval.
Můžeme však navádět i dělostřeleckou či námořní palbu na vzdálenost mnoha kilometrů. Většinou jde o malé čtyřčlenné týmy, které pozorují a navádějí,... při napadení se však umí i bránit, zavolat pomoc a nechat se vyzvednout.
Takové nasazení v týlu protivníka může trvat i několik týdnů, jak se to třeba stalo klukům anebo i mně v Afghánistánu. A když jsme potřebovali dodávky potravin či munice, přivolali jsme jejich shoz z letadel.
Jindy naopak přivoláváme MEDEVAC (vrtulník se záchranáři - pozn. redakce) ke zraněným. Udělali jsme to i v případě, kdy před sebou britský prapor tlačil v údolí tálibánce, kteří se úporně bránili.
S kolegou jsme byli opět na hrotu jednotky, abychom mohli navádět leteckou podporu. Jenomže v boji byli čtyři britští vojáci zraněni a další zabit. S dalším českým kolegou jsme tedy zajistili přistávací plochu a přivolali vrtulník.
A.cz: Čím si vysvětlujete omyly - a tedy civilní oběti -, k nimž při navádění leteckých úderů občas dojde? O těchto případech média referují poměrně často...
Vždy, když vyžadujeme leteckou podporu, bereme samozřejmě v potaz, zda nebudou ohroženi i naši vojáci a nakolik může zasáhnout - třeba v Afghánistánu - i vesničany. Říkáme tomu druhotné či vedlejší následky leteckého úderu.
O útoku navíc nikdy nerozhoduji sám. Veliteli operace popíšu rádiem cíl i rizika bombardování, a když tam uvidím civilisty, tak útok nedoporučím. Alespoň zpravidla.
Tento vyšší velitel na "druhém konci drátu" rozhodne, zda se nálet - a s jakým typem munice - uskuteční, anebo ne.
A.cz: A pokud přesto při leteckém či dělostřeleckém přepadu zahynou nevinní lidé?
Těžko se o tom mluví,... ale byl jsem svědkem toho, kdy britský letecký návodčí navedl v noci na budovu, ze které vedli palbu tálibánci a Britové měli ztráty, útok letadla, které odhodilo dvě pětisetlibrové pumy. V tom domě ale zahynulo i pětadvacet vesničanů, které tálibánci zajali a svým způsobem se za ně schovávali. Což Britové netušili.
Kdo tedy může za jejich smrt? Tálibánci, kteří tvoří z lidí živé štíty a pak jejich oběti využívají ve své propagandě, anebo spojenecké letectvo?
A.cz: Stávají se i chyby v práci návodčích?
Nezastírám je. Zahynuli i američtí vojáci, když jejich návodčí omylem navedl bombardování na vlastní jednotku.
Mohu ale uvést i opačné příklady: moji kolegové - dva letečtí návodčí v afghánském Vardaku - se podíleli na výcviku afghánské armády. Podařilo se jim přitom upozornit na léčku těsně před tím, než by do ní padl celý prapor Afghánců.
Pokud by z ní vyvázli, tak jen s těžkými ztrátami. I to je jeden z příběhu, kdy letečtí návodčí zachránili život stovkám lidí. Američani ty dva za profesionalitu, ale i obětavost vysoce ocenili.
Málokdo také ví, že jsme pomáhali i při záplavách - v řízení provozu vrtulníků. A jako letecký návodčí to mohu dělat až v okruhu deseti kilometrů kolem sebe.
Při povodních jsme tedy přímo z ohrožených oblastí naváděli a posílali vrtulníky vždy tam, kde jich bylo třeba. A to i díky schopnosti dobré orientace i v neznámém terénu, práce s mapou, GPS či radiostanicí.
Na hony daleko od představ filmařů
A.cz: Televizní kanál HBO natočil před časem v české produkci seriál Terapie (a měl nadprůměrnou úroveň), kde hlavní postava psychologa pomáhala z depresí českému leteckému návodčímu, jehož chyba vedla v Afghánistánu k masakru. Byl to věrný obrázek?
Nevím, proč do Terapie zařadili i leteckého návodčího. My jsme se nad tím s kolegy ale dost bavili.
Ta postava o sobě třeba prohlašovala, že je novodobý James Bond... v ten moment jsme brečeli smíchy. Ale hned vzápětí se ten filmový návodčí změnil v uzlíček nervů.
Takhle psychicky nevyrovnaní lidé se sebevražednými sklony nemají šanci, aby se k nám dostali, a neprošli by zřejmě ani standardním výběrem do armády, stejně jako ti, v nichž je přemíra agresivity a žádná úcta k lidským životům.
Když se navíc kdokoliv z nás rozhodne, že tu práci už nechce dělat, tak ho nikdo nenutí, aby u návodčích zůstal.
A.cz: Vojenský lékař a někdejší šéf polní nemocnice v Afghánistánu Marek Obrtel prohlašuje Česko za vazala USA a vrací kvůli tomu i medaile, jimiž byl za službu v riskantních misích vyznamenán. Lékař Obrtel považuje dokonce politiku ruského prezidenta Putina za vzor, jímž by se mělo Česko při odklonu od Spojených států řídit. Vy se nyní opět chystáte do Afghánistánu, může se stát, že i vy budete jednou vracet Pentagonu či českému ministerstvu obrany své medaile?
Prohlášení pana Obrtela jsem v médiích zaznamenal. Nebudu ho však kritizovat, protože nevím, proč to dělá.
A.cz: Přesto stojím o váš názor. Ani já nechci pana Obrtela soudit, jen bych ho rád pochopil. Může jít o důsledek prožitého šoku z mise, třebaže je už několik let z armády?
Pokud se někdo přestal ztotožňovat s prací, kterou v armádě dělal, neměl by to - alespoň podle mě - dělat tak teatrálně v mediích. Pokud si toho, co pan Obrtel jako lékař v armádě udělal, najednou neváží a vrací medaile, jimiž byl oceněn, tak tu práci dělal zbytečně.
A jestli byl svědkem něčeho, co ho změnilo, takže se najednou od armády a zahraničních misí distancuje? Možné to je. Pak ať tedy vloží vyznamenání do obálky a pošle je na ministerstvo obrany či generální štáb. Nerozumím tomu, proč to doprovází komentáři v mediích. Proč najednou útočí na armádu, do níž vstupoval dobrovolně?
Jirku Schamse jsem znal z Afghánistánu
A.cz: Hovoříme spolu v den pohřbu Jiřího Schamse, který byl zmrzačen v Afghánistánu. Vy jste se jeho pohřbu zúčastnil. Promiňte, ale co vás k této účasti vedlo? Znal jste ho?
Jirku jsem znal a byli jsme spolu i v Afghánistánu. Omlouvám se, ale dál to, prosím, nerozebírejme.
A.cz: Dovolte ještě jednu otázku k osudu Jiřího Schamse. Chystáte se opět do Afghánistánu a budete tam znovu dělat práci, jejíž rizika jste právě popsal...
Nedá se tam odjíždět s vědomím, že mohu skončit jako on na vozíčku či zahynout. Ani tuhle práci bych pak nemohl dělat.
Každý, kdo se na podobnou misi připravuje a vydá, musí nicméně počítat s podobným rizikem. Nemůžete o něm ale přemýšlet - a ani to nejde - čtyřiadvacet hodin denně.
Dělám práci, na níž jsem se léta velmi tvrdě a svědomitě připravoval. A patří k tomu i zásady přežití ve velmi nebezpečných situacích. Letečtí návodčí nejsou sebevrazi. I při dlouhém odloučení od mateřské základny kdesi v horách jste součástí špičkového týmu, který je schopen se odpoutat od protivníka a dostat se ke svým.
Nám, leteckým návodčím, nahrává i to, že s naší ojedinělou komunikační technikou se lze spojit i v Afghánistánu v podstatě s kýmkoliv a přivolat si pomoc.
A.cz: Pokud vím, tak jste ženat a máte dvě děti. Pro vaši rodinu je to určitě složitá situace.
Nejtěžší je odluka od dětí,... co si budeme povídat. Obraťme, prosím, list.
A.cz: Jak na vojáka, jenž se připravuje na misi v Afghánistánu, působí sílící výhrady vůči angažmá zemí NATO v této zemi, Iráku či například již dříve v Libyi? Částí veřejnosti jste dokonce považováni za nelítostné žoldáky.
Někdy zapomínáme, že nás, vojáky, vysílá do Afghánistánu či jinam demokraticky zvolená vláda a Parlament. Potažmo tedy lidé, kteří si tyto politiky zvolili.
V Afghánistánu navíc nejsme proto, abychom zabíjeli či tuto zemi vykořisťovali. Mezinárodní mise mají tyto země především stabilizovat, jakkoliv se to někdy nedaří,... ale ne vinou této pomoci.
A dovolím si ještě jedno připomenutí: zapomněli jsme snad, co předcházelo misi ISAF v Afghánistánu? Zapomněli jsme, co se stalo 11. září 2001?
Pokud tedy podle mě mohou armády demokratických zemí zabránit či utlumit rozmach terorismu tím, že působí za svými hranicemi, tak je to jen dobře. Máme snad čekat, že přijdou islamisté až sem?
