Praha - "Když se podívám na to, co hlásají zdejší média, mám pocit, že bychom měli být všichni mrtví, že bych tu vůbec neměl být." Těmito slovy vítá Guinejec Hasmiou Dia novináře, kteří s ním po jeho příletu do Česka přišli udělat rozhovor o ebole. "Že se u nás na ulicích musejí válet mrtvoly. Ale tak to není," zdůrazňuje v kavárně v centru Prahy.
Lékař Dia žije a pracuje v jedné ze tří afrických zemí, kterou epidemie eboly zasáhla vůbec nejhůře. Je přednostou dětské kliniky v Konakry a - protože v Česku studoval - honorárním konzulem České republiky v Guineji.
Zatímco světová média denně plní katastrofické zprávy o rychle se šířící smrtící nemoci, on sám před panikou varuje. Tvrdí, že život v jeho zemi funguje naprosto normálně. Lidé prý chodí do práce, na nákupy i za zábavou. "Jen musíme dodržovat přísná preventivní opatření, a to naprosto všude," líčí v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Co se prosím vás v Guineji děje? Zprávy, které tu čteme, jsou alarmující...
Hasmiou Dia: Platí důsledná preventivní opatření. Před vstupem do jakékoliv budovy - například na úřad, do obchodu, školy či do práce - si každý musí umýt ruce a je mu změřena teplota.
Ten, kdo má horečku, je okamžitě izolován a vyšetřen. Všudypřítomná je také osvěta, která se objevuje na letácích, plakátech a v médiích.
A.cz: Propukla panika? Jak lidé na nebezpečí reagují?
Ne, všechno funguje jako obyčejně. Chodíme do práce, na nákupy, za zábavou. Jen si - jak už jsem řekl - všude myjeme ruce a měříme teplotu. To jsou základní zásady prevence, které jsou jednoduché a které fungují.
Když se podívám na to, co hlásají média tady v Evropě, mám pocit, že bychom měli být všichni mrtví, že bych tu vůbec neměl být... Že se u nás na ulicích musejí válet mrtvoly. Ale tak to není. Mrtvoly nebo nemocní na ulicích? To v Guineji neexistuje.
A.cz: Podle vás to tedy není tak vážné, jak se v Evropě tvrdí?
Ale ano, situace je vážná, ta nemoc je vysoce nakažlivá a úmrtnost velká. Ale můžeme a musíme ji zvládnout.
A.cz: Kdy? Kdy ji podle vás dostanete pod kontrolu?
Nejsem epidemiolog, ale pediatr. Nicméně můj osobní odhad je takový, že do konce roku.
Potřebujeme ale další zahraniční pomoc a musím upřímně říct, že jsme daleko od vítězství. Protože s epidemií se to má tak: není pod kontrolou, dokud zbývá byť jen jediný nakažený.
Mimochodem - tři čtvrtiny nakažených, kteří se dostali k nám do nemocnice v Konakry, se vyléčily. Úmrtnost na kmen viru ebola Zaire, který vyvolal současnou epidemii, přitom dosahuje 70 procent.
A.cz: Čím si to vysvětlujete?
Včasnou diagnostikou a rychlým poskytnutím symptomatické léčby. Tedy především podáváním tekutin a mineralizovaných roztoků.
A.cz: Říkáte, že život v Konakry běží, jako kdyby se nic nedělo?
To ne. Vázne zásobování. Například Senegal, s nímž za normálních okolností hojně obchodujeme, uzavřel hranice, takže chybí zboží. A to naše zboží zase nemáme kam vyvážet.
Omezena je také námořní doprava. Do přístavu v Konakry mohou jen lodě, které tam mají konečnou stanici. Kvůli strachu z eboly odcházejí i investoři.
Škodí nám také to, že zveřejňované statistiky uvádějí celkový počet mrtvých a nakažených ve všech třech zemích dohromady, tedy v Sieře Leone, Libérii a Guineji. V prvních dvou zemích je ale situace mnohem horší než u nás... Také proto potřebujeme mezinárodní pomoc. A také proto jsem přijel do Česka.
A.cz: O co v Česku žádáte? O materiál, nebo o peníze?
Za ten půl rok, po který epidemie trvá, jsme měli jen tři podezřelé případy a všechny se ukázaly jako negativní. Já jsem se tedy za celou dobu nesetkal s jediným nakaženým pacientem.
Potřebujeme obojí. Peníze mají samozřejmě univerzální využití, ale zdravotnický materiál je složité dopravovat do místa určení, takže i ten je užitečný.
A.cz: Mluvíme spolu česky, jaký máte vlastně k Česku vztah?
Česko je můj druhý domov. V letech 1974 až 1982 jsem na Karlově univerzitě studoval medicínu, později jsem se tam specializoval na pediatrii. Jsem také honorárním konzulem České republiky v Guineji.
A.cz: Když se vrátíme k těm statistikám - kolik je tedy ve vaší zemi, v Guineji, nakažených?
Od března jsme zaznamenali 904 nakažených a 600 mrtvých.
A.cz: Byli někteří vašimi pacienty?
Na dětské klinice, kde jsem přednostou, jsme za ten půl rok, po který epidemie trvá, měli jen tři podezřelé případy. A všechny se ukázaly jako negativní.
Já osobně jsem se tedy za celou dobu nesetkal s jediným nakaženým pacientem.
Bezpečná vzdálenost? Dva metry
A.cz: Jak se u vás chrání personál, který ošetřuje potenciálně nakažené pacienty? V Evropě i Americe je to teď velké téma. Nosí ochranné obleky?
Nosíme rukavice, roušky a lékařské pláště. Ty ochranné obleky nosí lékaři a sestřičky až v léčebných centrech po nemocné.
Do těch center je musíme dostat co nejrychleji, protože nakažení jsou s postupující nemocí čím dál virulentnější. Pokud nemáte ochranný oblek, je bezpečná vzdálenost od infikovaného dva metry.
A.cz: Nemají vaši lékaři a zdravotní sestry strach chodit do práce?
Jsme jako vojáci. Jsme v první linii. Léčit a pomáhat lidem je naše poslání, na to jsme přísahali.
Když bychom zpanikařili my, co by pak mělo dělat obyvatelstvo? Snažíme se co možná nejvíce zkracovat směny a necháváme v práci jen ty, jejichž přítomnost je nezbytná.
A.cz: Jsme svědky nejhorší epidemie krvácivé horečky v dějinách. Nepodcenily ji úřady už v zárodku?
Nepodcenily. Ebola Guineu zasáhla nepřipravenou, protože jsme ji neznali. Až doposud šlo o záležitost střední Afriky.
U nás jsme tuhle nemoc nikdy dřív nezaznamenali. Lékaři proto zpočátku nepoznali, o jaké onemocnění se jedná. Zprvu si mysleli, že jde například o těžkou formu malárie. Nevěděli jsme prostě, co dělat.
Jsme jako vojáci. Jsme v první linii. Léčit a pomáhat lidem je naše poslání, na to jsme přísahali. Když bychom zpanikařili my, co by pak mělo dělat většinové obyvatelstvo?
A.cz: Teď už to víte?
Ano, proškolili jsme veškerý zdravotnický personál. Můžu říci, že každý zdravotník v zemi už ví, co je ebola zač a jak se chovat v případě, že pojme podezření, že je pacient infikovaný.
A.cz: Jak se ebola do Guineje dostala?
To přesně nevíme. Epidemie se ale plně rozvinula poté, co se jeden z nakažených dostal do Konakry (hlavní město s 2,1 mil. obyvatel - pozn. redakce), lékařský personál se nakazil od něj a nemoc se začala šířit městem i do dalších částí země.
Když jsme přišli na to, že jde o ebolu, bylo už pozdě. Mnoho lidí navíc na ebolu nevěřilo.
A.cz: Nevěřilo?
Ano, ve venkovských oblastech lidé na krvácivou horečku nevěřili a mrtvé pohřbívali tradičním způsobem (přicházeli do tělesného kontaktu s ostatky - pozn. redakce). Varování, že se mohou nakazit, ignorovali. A když uvěřili, bylo už pozdě.
Bylo také třeba rozšířit zásadní povědomí o základních zásadách hygieny, a to i mezi zdravotníky. To se už ale povedlo. Lidé měli také zpočátku strach jít do nemocnice, protože tam umírali lékaři, kteří byli první na ráně, v první linii. To už se ale neděje, lidé už strach nemají.
A.cz: Těžko uvěřit, že lidé nemají strach... A vy? Nebojíte se pandemie?
Myslím, že panika není na místě. Vy v Evropě už nejste zvyklí na infekční nemoci. Pamatuji si, jak se tady objevila nákaza meningitidou a rozpoutala se kolem toho obrovská mediální kampaň, byť zemřel jediný pacient.
Jak už jsem říkal, infekční nemoci jsou sice nebezpečné, představují vážný problém a velkou hrozbu, neznamená to ale, že bychom s tím nemohli nic dělat.
A.cz: Přesto - když se na celou věc podíváte na té mezinárodní úrovni... zdají se vám přijímaná preventivní opatření dostatečná?
Myslím, že ano. Nikdo z Guineje neodletí, dokud se nepodrobí přísné lékařské prohlídce. Při odbavení mi měřili teplotu a musel jsem vyplnit detailní dotazník s kontaktními čísly a adresami doma i v cílové zemi.
Při nastupování mi teplotu měřili znovu.
A.cz: Do Prahy jste přiletěl přes Paříž. Kontrolovali vás znovu při tomto letu?
Ne a nebyl důvod, kontrolou už jsem prošel. To by byla jen stigmatizace.
