Kenští rodiče nepolevují ve snaze najít vodu. A jejich děti zatím sní o vzdělání, které by jim mohlo zajistit lepší život.
Třeba čtrnáctiletý Abdi Dugow už nevidí svou budoucnost v nomádském způsobu života. Pastevectví poté, co Keňa zažívá nejhorší období sucha za poslední léta, "vyšlo z kurzu".
Sucho zabíjí krávy, a tak jediné, v čem vidí mladý Keňan východisko, je škola. Ta - jak říká - mu snad pomůže uniknout z koloběhu této těžké práce jeho předků.
Vzdělání je lepší investice
"Život je zde velmi obtížný," říká chlapec během přestávky před prostou budovou školy v izolované oblasti Dambas, nedaleko somálských hranic.
Dambas, který neustále spaluje horké slunce, leží v nejpostiženější oblasti Wajir v severovýchodní Keni. Bez vody a pouze s potravinovou pomocí se zde snaží přežít miliony lidí.
"Vzdělání je lepší investice než pastevectví," říká Dugow a jeho kamarád souhlasně přikyvuje. "Když jednou získáš vzdělání, už ho nemůžeš ztratit. Ale když je sucho, tak ti krávy pomřou a nemáš nic."
Zkázu, které se tady všichni obávají, zatím odvrací do země vykopaná díra - jediný zdroj pitné vody pro vesnice v okolí až sta kilometrů. V nehostinné pouštní krajině nelze spatřit nic jiného než červený písek, prach a suché keře.
Na zemi leží mnoho mrtvých hnijících zvířat, zápach se nese vzduchem. Umírající krávy skomírají pod stromy; jsou moc slabé na to, aby se dokázaly zvednout.
Daleká cesta pro vodu
Jedna místní žena agentuře Reuters řekla, že šla s velbloudy více než den, aby přinesla vodu svým čtyřem dětem. Obává se však, že až se vrátí, děti, čekající v buši, už nemusejí být naživu.
"Nemám vůbec žádné jídlo, děti jsou podvyživené," řekla Nuria Adanová v tradičních pestrobarevných šatech, které jí zakrývají tělo od hlavy až k patě.
Humanitární pracovníci tento týden oznámili, že 70 procent ze zhruba 260 tisíc krav v oblasti Wajir již zahynulo.
Organizace Oxfam varuje, že se situace může brzy proměnit v nejhorší keňskou katastrofu od roku 1963, kdy Keňa získala nezávislost na Británii.
Dokonce i velbloudi, známí tím, že mohou v poušti vydržet i několik dní bez vody a potravin, umírají. Často se zatoulají a nejsou schopni nalézt zdroj vody.
Vzdělání je klíč...
"Zde není žádná budoucnost," soudí Abdi Mohamed, další žák z místní školy. Jednou by se chtěl stát pilotem.
Mladíci by rádi zpřetrhali kořeny po staletí stejné rodinné tradice.
Totéž jim doporučují i experti, kteří tvrdí, že vzdělání je zásadní pomoc na pastevectví závislé Africe.
Říkají, že člověk se velkou měrou podílí na vzniklé krizi. Léta nadměrného pastevectví zde zanechala zbídačenou zemi, která je zranitelná při každém déletrvajícím období sucha. Více vzdělání pomůže zpestřit zdroje obživy a snížit tlak na zkroušenou zemi.
Dumbasští chlapci touží po životní cestě, kterou ovšem může současné sucho velmi zkomplikovat.
...jenže není zadarmo
Místní úřady totiž tvrdí, že mnoho rodičů v současné těžké době neposílá děti do školy, ale bere je na své daleké cesty, při kterých hledají vodu.
Dokonce i když se vrátí, (poté, co jejich kráva zemře), mnoho rodičů si nebude moci dovolit zaplatit školné. A to přesto, že školní jídlo je to jediné, co jejich děti přes den dostanou do žaludku.
"I když je vzdělání pro mladší děti zdarma, pro náctileté již stojí kolem šedesáti tisíc keňských šilinků ročně (asi 20 tisíc korun)," řekl Jusuf Ibrahim, terénní pracovník organizace Oxfam, která tento týden uspořádala pro novináře cestu do nejpostiženějších oblastí.
"Kvůli suchu mnoho lidí není schopno platit vzdělání starších dětí," řekl Ibrahim. "A tak je pro ně stále těžší splnit si ten jejich sen."
Chybí 320 milionů dolarů
Oxfam uvádí, že 90 procent ze zhruba 400 tisíc obyvatel Wajiru potřebuje okamžitou pomoc. V některých vesnicích úplně selhalo hospodářství, založené na pastevectví.
Keňská vláda a humanitární organizace pod OSN stále žádají o zhruba 230 milionů dolarů v potravinové pomoci. Celkem 3,5 milionu obyvatel nejbohatší východoafrické země čelí hrozbě hladomoru, včetně půl milionu dětí.
Hluboko v těžce přístupné wajirské buši mnoho pastevců čeká se starými kanystry nebo plechovkami na vodu, kterou dvakrát týdně lije cisterna do díry v zemi.
Ubai Madeová pro svou rodinu nabrala 20 litrů a okamžitě hasí žízeň své malé dcerky, kterou nese v náručí. Říká, že množství vody - rozdělované každé rodině - zdaleka nestačí.
"Dávám jí svůj díl. Ona je to nejdůležitější," říká žena.
