Před ruskou invazí žila Olena Strukalyová v Mariupolu na pobřeží Azovského moře. "Naše město bylo klidné a velmi krásné. Děti se poflakovaly po ulicích, smály se, lidé byli šťastní. Pak začala okupace," vzpomíná Strukalyová. Na desáté největší město Ukrajiny zaútočily ruské jednotky, Mariupol čelil těžkému bombardování a téměř 80 procent města bylo zničeno. Poslední ukrajinští obránci se stáhli do areálu oceláren Azovstal, v květnu dostali příkaz se vzdát.
Olena se schovávala uprostřed domu, kde byly zdi bez oken. Se svým desetiletým vnukem. "Byla tam ještě moje sestra a její manžel. Celkem sedm lidí. U sousedů jsme našli vysílačku. Vložili jsme do ní baterie a poslouchali. Pochopili jsme, že se Rusům nepodařilo obsadit žádné velké město. Nedobyli Kyjev ani Charkov," popisuje Ukrajinka.
Když ruské síly převzaly kontrolu nad Mariupolem, doslechla se Olena, že do vládou kontrolovaných oblastí Ukrajiny míří evakuační autobusy. Přihlásila se a odjela do Nikolska, který byl ale pod ruskou okupací. "Bylo tam hodně lidí. Neměli žádné ubytování a lidé stále přicházeli. Několik dní jsme bydleli na schodišti, které tvořila podlaha z dlaždic. Našli jsme si nějaký karton a oblečení, abychom si sedli, protože byla zima. Ale byli jsme rádi, že alespoň fungovalo světlo," vysvětluje Olena.
Donutili ji svléknout se
V Nikolsku lidé neměli žádné informace ani internet. "Začali opravovat kabelovou televizi, zapnuli ji a byla to ruská televize. Jídlo nám dávali jednou denně. Řekli nám, že ho můžeme mít buď jako snídani, nebo jako oběd. Byla to kaše a masová konzerva," říká Ukrajinka.
Když se konečně dostala na řadu, vzali ji vojáci na policejní stanici na filtraci. Tam strávila pět hodin na chodbě. Všude kolem byli vojáci se zbraněmi. "Byli tam dva mladí muži. Jeden vyslýchal jednu dívku, druhý vyslýchal mě. Donutili mě sundat si halenku a prohlíželi si mě. Bylo to velmi nepříjemné. Pak mi řekli, že nemám brýle, tudíž bych mohla být odstřelovačem. Ten voják byl o hodně mladší než já. Mohlo to být moje dítě. Pak jsem viděla, jak muže vedle mě velmi surově bijí. Ležel na podlaze celý od krve. Kopali do něj a bili ho obušky," popisuje Olena.
Lidé ve filtračním táboře důkladně čistili své telefony. Mazali ukrajinské účty a aplikace, přátele, kteří by mohli poslat nežádoucí zprávy. "Všechno, co se týkalo Ukrajiny, mohlo způsobit problémy. Připravovali se na filtraci. Jakmile jste přišli dovnitř, vzali vám telefon, připojili ho k internetu a důkladně ho prohledali," líčí Ukrajinka.
Někdy na místo přicházeli i ruští dobrovolníci. "Všichni měli na sobě stejné oblečení - modré a červené bundy. Byli jasně vidět, protože měli logo Kremlem kontrolované strany Jednotné Rusko. Všem říkali, že mají jít do Ruska, že se o ně Rusko postará," vysvětluje Olena. Vojáci Ukrajince ubezpečovali, že dostanou peníze, najdou si práci a vše bude v pořádku. "Ukrajina vás opustila, Ukrajina vás nechce. Jsou tam fašisté. Ale Rusko na vás čeká, Rusko se o své postará. Mluvíte rusky, takže jste Rusové. Raději jeďte do Ruska," říkali.
Projížděli jsme Mariupolem a všichni plakali
Po kontrole nasedla Ukrajinka společně s ostatními do autobusu a mířili do Ruska. "Lidé šli, protože neměli jinou možnost. Jeli jsme přes Mariupol, po třídě Metalurgů, pak na levý břeh. V tom autobuse bylo padesát lidí a všichni jsme plakali nad tím, co jsme viděli. V Mariupolu jsou všude kříže. Lidé jsou pohřbeni všude, mezi devítipatrovými paneláky, na ulicích. Mnoho lidí zemřelo při ostřelování," vzpomíná Ukrajinka.
Ukrajina odhaduje, že od začátku ruské invaze takzvanými filtračními tábory prošlo 1,6 milionu jejích občanů, Rusko uvádí číslo ještě vyšší. Rusové v těchto táborech "třídili" ukrajinské uprchlíky, co přesně se tam dělo ale není jisté. Situaci popisují jen svědci, kteří tábory prošli. Olenu před vstupem do Ruska ještě několikrát zkontrolovali. Poté okamžitě odcestovala do Gruzie.
Ukrajinka v Rusku zůstat nechtěla. "Kdybych tam někdy chtěla žít, udělala bych to už dávno. Já v Rusku žít nechci. Nelíbí se mi tam. Mám ráda Ukrajinu a chci žít na Ukrajině. Nechci Rusko a žádný Ukrajinec nechce Rusko. Nepřipravovali jsme se na invazi do Ruska. V naší zemi nikdy žádní fašisté nebyli. Rusko přineslo zkázu a vraždění. Teď rozdávají humanitární pomoc. Je to nechutné. Zabili město a jeho obyvatele," uzavírá Olena Strukalyová.
