Nenávidění i respektovaní. Hroby československých legionářů v Rusku budí silné vášně

Jan Gazdík Jan Gazdík
18. 11. 2018 6:37
Rusko se ani po sto letech nedokáže shodnout v názoru na československé legionáře. Zatímco jedni je na smrt nenávidí, druzí je přinejmenším respektují. Rusové stále tápou v tom, na jakou historii chtějí navázat: zda na carskou, anebo na bolševickou z let občanské války a Sovětského svazu. Při týdenním putování Uralem a Povolžím je možné narazit na oba protipóly.
V uralském městě Miass legionáře ctí. "I Češi tehdy usilovali o lepší život. Zasluhují úctu," říká Valerij Alexandrov z vedení města. Zdeněk Votava diskutuje na snímku o legiích s místními studenty.
V uralském městě Miass legionáře ctí. "I Češi tehdy usilovali o lepší život. Zasluhují úctu," říká Valerij Alexandrov z vedení města. Zdeněk Votava diskutuje na snímku o legiích s místními studenty. | Foto: Jan Gazdík

Samara/Bugulma/Miass (od našeho zvláštního zpravodaje) - Pohled na československé legionáře se od sebe nemůže v různých částech Ruska více lišit. Stejně jako před sto lety. I tehdy někde Čechoslováky vítali jako osvoboditele od bolševického teroru, jinde je naopak označovali za vrahy, krvavé psy a lupiče.

Jiné urážky nemají pro legionáře ani dnešní demonstranti v Novokujbyševsku - v Lipjagách, Samaře nebo v uralském Zlatoustu. A stejně jako tehdy legionářům neřeknou jinak než Běločeši (odvozeno od názvu bělogvardějci - protibolševické monarchistické opozice, která má na svědomí, stejně jako bolševici, mnohé válečné zločiny v letech ruské občanské války - pozn. red.).

Z čeho pramení nenávist až za hrob, nebo naopak respekt k tomu, za co českoslovenští legionáři před sto lety bojovali?

Na většině míst, kam v Rusku legionáři vstoupili, zavládla demokracie. U uralského města Miass se - ostatně jako většinou - bránili velké přesile rudých gard složených z Maďarů, Němců i Čechů. A přesto rudí prohráli.

Lidé z Miassu pak třiceti v boji padlým legionářům o dva dny později, 3. června 1918, vystrojili pohřeb a chtěli se složit i na pomník. Stovka místních obyvatel ostatně bránila město před rudými spolu s Čechoslováky.

Názor mění Rusové jen ztěžka

"Proč v Miassu či Bugulmě nemají s obnovením legionářských pomníků, které Sověti zlikvidovali, problém a například ve Zlatoustu, Samaře či Lipjagách ano?" ptá se David Pastyřík, bývalý vojenský přidělenec na českém velvyslanectví v Moskvě. Bavíme se spolu v Bugulmě, krátce po odhalení zbrusu nového pomníku 77 legionářům.

Podle někdejšího diplomata záleží vždy na tom, kdo stojí ve vedení měst.

"Občanská válka rozdělila před sto lety ruskou společnost na dvě části. Žijí tu potomci rudých i bílých. Každý má jinou rodinnou tradici, rozdílnou rodinnou paměť. Čím dále jsme od Moskvy, tím je pochopení a ochota místních při obnovování legionářských pomníků větší. Paměť lidí nebyla v těchto - od centra vzdálených - oblastech tak moc indoktrinována bolševickou propagandou a ideologií," domnívá se Pastyřík.

Bolševická a komunistická historiografie pokroutily obraz legionářů natolik, že se mnozí Rusové nepřenesou přes prázdná a nepravdivá hesla o Běločeších. Nezmění snadno názor.

V extrémní podobě se to například projevilo u nádraží Lipjagi, kde na základy budoucího legionářského pomníku místní demonstranti napsali: "Češi, běžte si stavět pomníky fašistům do Lidic." O hysterických a nenávistných výlevech místních žen ani nemluvě.

"Železniční trať lemují hroby rudogvardějců, které Běločeši povraždili! Byli to vrazi a lupiči, nic jiného!" vykřikuje místní rodačka Ludmila Osipovová.

Zbyly jenom mýty

Jak tedy mohl například ve Volgogradu přímo na svazích Mamajevovy mohyly, což je pro Rusy svaté místo, vzniknout hřbitov vojáků německého wehrmachtu i s katolickou kaplí? Vždyť bitva o někdejší Stalingrad (1942-1943) patřila k nejtvrdším a nejvíce bezohledným střetům druhé světové války.

Vysvětlení je podle diplomata Pastyříka jednoduché: v Rusku stále žijí tisíce veteránů z druhé světové války. Když se sejdou s německými druhoválečnými veterány, dokážou si spolu vypít skleničku za padlé kamarády, zavzpomínat a rozejít se v míru.

"Legionářská historie už žádné takové svědky, kteří by lidem předali pravdivé svědectví o brutalitě a nesmyslnosti války, nemá. Zůstávají jen mýty a lži," vysvětluje Pastyřík.

Roli v pěstování nenávisti některých Rusů k československým legiím sehrává i to, že několik desítek tisíc Čechoslováků ovládalo dlouhou dobu kus Sibiře, celé Povolží a Ural. Takový vojenský úspěch se v Rusku - vítězné mocnosti druhé světové války - jen tak neodpouští.

Legionáři se přitom začali zoufale bránit a bojovat až poté, co bolševici porušili dohodu, kterou měli s Tomášem Garriguem Masarykem. Podle ní měly československé legie opustit Rusko odzbrojené, bez boje a co nejrychleji, aby se dostaly do Francie. Nakonec jim ale nezbývalo nic jiného než se bránit útokům a bojovat.

Upravená historie

Podle Pavla Filipka z odboru pro veterány českého ministerstva obrany se mnozí Rusové vyhýbají diskusi o tom, jak Rusko zradilo své prvoválečné spojence Velkou Británii a Francii.

V březnu 1918 se totiž Rusko dohodlo s Německem na tzv. brestlitevském míru. Německé armády se pak mohly přesunout z východní na západní frontu, kde se schylovalo k rozhodujícím bojům první světové války a k útoku na Paříž. Smlouva navíc bolševiky zavazovala, aby na svém území dál nestrpěli vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem (Německu a Rakousko-Uhersku). Což se týkalo i československých legionářů.

"Na takové smlouvy a úskočné jednání nemůže být ve své historii nikdo hrdý," dodává Filipek.

Tato témata ruská historie zcela vytěsnila. Mluví se zpravidla jen o vítězství nad hitlerovským Německem.

Sovětská propaganda dodnes přežívá. Na ruských školách se stále učí o povstání Běločechů proti hrdinným rudým revolucionářům. "Jde o fatální neznalosti vlastní historie, na což se pak nabalují současní pseudohistorici s někdy až neuvěřitelnými teoriemi o řádění Běločechů, jejich krádeži zlatého carského pokladu či podílu na vyvraždění carské rodiny," vyčísluje Filipek.

Bugulma aneb když to jde bez ideologie

Příkladem ruského města, kde se legionářský pomník (naopak) podařilo postavit v extrémně krátkém čase - bez byrokratických průtahů a ideologií zaplevelených námitek - je právě Bugulma. Starosta Linar Zakirov zná Česko i Čechy z pravidelných návštěv a nikdo mu nemusí vyvracet ideologické přežitky ani vysvětlovat, proč Čechům tolik záleží na památce legionářů, bez nichž by Československo nevzniklo.

"Když jsme v Rusku vedli rozhovory o pomnících československým legionářům, často nám dost dlouho trvalo vysvětlit, o jakém období se vůbec bavíme. Naše ruské protějšky si totiž často myslely, že se chceme bavit o druhé světové válce, takže neviděli v ničem problém. Pak ale zjistili, že o době a lidech, o něž nám jde, vůbec nic nevědí," vysvětluje diplomat David Pastyřík.

"Navrhovali jsme dokonce pomníky smíření, na nichž by byla vytesána jména padlých legionářů, ale i jejich tehdejších protivníků - rudoarmějců. Rusové nám ale nikdy žádný seznam jmen svých padlých nepředali. Zkrátka nic," nabízí jeden z důvodů, proč jednání česko-ruské mezivládní komise o obnovení hrobů či pomníku československých legionářů v Rusku mnohdy nikam nevedou.

Odhalování pomníků brání i strach

Už nejméně sedm let slibují odhalit pomník 117 Čechoslovákům radní v šestém největším ruském městě, Samaře. Jejich necitlivost až zaráží, na hrobech legionářů dnes stojí obchodní dům.

"Ruští vojáci se zpravidla právem považují za chlapy. Tím spíše mě ale zklamalo, když mně loni zástupce náměstka ruského ministra obrany i tehdejší starosta Samary Oleg Fursov rukoupodáním slíbili, že pomník 117 legionářům bude odhalen ke stému výročí Československa, avšak vůbec nic se dodnes nezměnilo," svěřuje se v Samaře rozčarovaně náměstkyně ministra Alena Netolická.

Vrcholem arogance pak podle českých diplomatů bylo, když si na ni v Samaře našel čas jen ředitel odboru pro turismus. "Nechtěla jsem jednání vyhrocovat, takže jsme na jednání šli, jakkoliv to bylo pod úrovní náměstka a českého velvyslance v Rusku. A na kompromis jsme šli s určitým sebezapřením hlavně proto, že chceme, aby pomník československým legionářům v Samaře stál," objasňuje složitost jednání českých expertů a diplomatů v Rusku.

Důvodem, proč vedení města odkládá odhalení pomníku, může být v Samaře i strach. Strach politiků z reakce bolševismem stále indoktrinovaných voličů.

Strach má i luteránská církev, bojí se útoků levicových extremistů. I přes obavy ale luteráni Čechům nabízejí svůj pozemek pro legionářský pomník. "Podle naší víry nemůžeme jinak, ale strach máme," přiznává Němka žijící v Rusku a účetní místního luteránského uskupení Lidie Rejtenbach.

O absurdní atmosféře v Samaře (a nejen tam) svědčí i následující detail. Náměstkyně ministra obrany Alena Netolická položila alespoň v místech bolševiky kdysi rozmetaného hromadného hrobu 117 čs. legionářům věnec. Shromáždivší se ruští komunisté si ovšem při té příležitosti na místě zavzpomínali na okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.

A prý i Češi přece odmítají pomníky vojáků jednotek, které tehdy vtrhly do Československa. "Rusové v Samaře vůbec nechápou, proč máme trauma ze sovětské okupace před padesáti lety," říká rozčarovaně Netolická.

Vzorný správce

První tajemník ruského velvyslanectví v Praze a představitel ministerstva obrany pro ruské válečné hroby v Česku Valerij Konnov nicméně uznává, že o existující druhoválečné hroby sovětských vojáků na svém území se Češi starají vzorně. Ostatně stejně jako o ty Američanů, Rumunů či Poláků, kteří osvobozovali Československo v roce 1945.

Když s ním však zavedete řeč o legionářských hrobech v Rusku, nepustí vás téměř ke slovu. Důvodem je jeho rozhořčení nad informační tabulkou, kterou nechala Praha 6 umístit u sochy sovětského maršála Ivana Koněva v Dejvicích.

"Kvůli té tabulce, kterou jste přidali k soše maršála Koněva v Praze, se zde v Rusku mohou najít lidé, kteří připevní podobnou tabulku na právě odhalený pomník vašim legionářům zde v Bugulmě. Ptáte se, zda jsme s tabulkou u sochy maršála Koněva nespokojeni? To je slabě řečeno. My jsme velmi silně nespokojeni! A pokud to tak mohu říci silně, tak je nespokojeno celé Rusko. Svědčí o tom spousta dopisů, které na velvyslanectví v Praze dostáváme," říká Konnov.

Smyslem zmíněné tabulky je přitom pouze lidem připomenout, že maršál se kromě osvobození Prahy Rudou armádou v roce 1945 aktivně zúčastnil i příprav na okupaci Československa v roce 1968, kdy ještě předtím vedl delegaci několika desítek sovětských generálů, kteří si v Československu mapovali terén pro "operaci Dunaj", jak znělo kódové označení obsazení republiky sovětskou armádou.

Video: Běločech jako nepřítel. Předsudky a zášť i po sto letech

V roce 1918 sváděli českoslovenští legionáři rozhodující bitvy s ruskými bolševiky. Rusové dodnes na Běločechy nevzpomínají lichotivě. | Video: Tomáš Vlach
 

Právě se děje

před 1 hodinou

České basketbalistky zahájily boje o ME výhrou v Itálii

České basketbalistky vstoupily do kvalifikace o postup na mistrovství Evropy 2021 vítězstvím 62:52 na palubovce favorita skupiny Itálie. Další zápas čeká výběr trenéra Štefana Svitka v neděli, kdy v pražské hale Královka nastoupí proti Rumunsku.

Nejlepší střelkyní hostujícího celku byla v Cagliari s 15 body Julia Reisingerová, 11 bodů přidala Kia Vaughnová a český tým tak úspěšně vykročil za čtrnáctou účastí na mistrovství Evropy za sebou. Na šampionát postoupí vítězové devíti kvalifikačních skupin a pět nejlepších celků z druhých míst.

Kvalifikace basketbalistek o postup na mistrovství Evropy 2021 - skupina D:

Itálie - ČR 52:62 (19:16, 29:33, 41:44)

Nejvíce bodů: Zandalasiniová 16, Dottová 13, Bestagnová 10 - Reisingerová 15, Vaughnová 11, Elhotová 9. Fauly: 14:16. Trestné hody: 13/6 - 8/7. Trojky: 4:3. Doskoky: 35:47.

Rumunsko - Dánsko 70:55 (39:29).

Další zprávy