Čeští legionáři v Rusku? Nenáviděni i respektováni. Po 100 letech se nic nezměnilo

Třicet československých legionářů padlo přesně před sto lety v bitvě u uralského města Miass. Bolševiky zlikvidovaný hrob byl nyní obnoven. Čest hrdinům vzdává legionářská jednotka Zdeňka Votavy.
LIPJAGY: Potomci velitelů čs. legií Jarmila Veselá, Ivana Čílová a Václav Petřík (zleva) vzdávají před podstavcem plánovaného pomníku u nádraží Lipjagy úctu 44 padlým čs. legionářům. Předci zmíněné trojice jsou generálové Stanislav Čeček, Mikuláš Antonín Číla a Karel Václav Petřík.
1918 - nádraží Lipjagy, nedaleko města Samary. V jeho okolí se před sto lety odehrávaly tvrdé boje mezi čs. legionáři a bolševickými oddíly.
Bitva u Lipjag zobrazená v novokujbyševském muzeu. Českoslovenští legionáři jsou na něm nepravdivě zobrazeni v rakousko-uherských uniformách, ačkoliv nosili ruské.
2018 - opět nádraží Lipjagy. Novokujbyševsk po sto letech (neoficiálně se mu říká Nová Samara). Šéf odboru pro válečné veterány Eduard Stehlík klečí a nabírá prsť u podstavce plánovaného pomníku 44 padlým legionářům.
Foto: Jan Gazdík
Jan Gazdík Jan Gazdík
12. 11. 2018 5:30
Putovat křížem krážem Ruskem je vždy velké dobrodružství. A dvojnásob to platí, pokud se poutník vydá po mizejících stopách čs. legionářů. Jsou sto let staré a v Rusech stále vyvolávají vášně: málo vídanou nenávist, respekt k tomu, co tehdy Čechoslováci v boji za republiku dokázali, a někdy i nepokrytý obdiv... především u mladých, bolševismem nepoznamenaných, lidí. I cesta reportéra Aktuálně.cz na Ural byla důvodem k připomenutí celosvětového Dne veteránů a Dne vzpomínek, kdy bylo před sto lety, 11. listopadu 1918, podepsáno příměří mezi Spojenci a Německem. Na západní frontě tím skončila 1. světová válka. A Českoslovenští legionáři v Rusku, Itálii a Francii k míru podstatně přispěli.

Ural/Ufa/Zlatoust/Bugulma (od našeho zvláštního zpravodaje) - Hrstka Čechů se tetelí zimou na hřebenu pohoří Ural u mohyly s nápisem Asie. Na samou výspu východní hranice Evropy letěli a najezdili tu tisíce kilometrů po stopách čs. legionářů. A pořád byli v pouhé čtvrtině cesty, na niž se při návratu domů vydali legionáři před sto lety. Nakonec při obraně před útočícími bolševiky ovládli transsibiřskou magistrálu a tím i obrovskou část Ruska. Dnes se zapomíná na to, že všude, kde si tehdy čs. legionáři prorazili v Rusku cestu, vznikaly demokratické vlády.

Zároveň tím ovšem znemožnili přesun půl milionu německých a rakousko-uherských zajatců na západní frontu, kde měli posílit Němce v jejich útoku na Paříž. Legionáři tak uspíšili konec války o několik měsíců a zachránili tisíce životů. Vůdce Čechoslováků, profesor Tomáš Masaryk, si tak u západních politiků vysloužil nechtěnou přezdívku "pán Ruska". Tahle legenda mu paradoxně otevírala dveře k jejich vůdcům a zjednávala respekt při jednání o vzniku Československa.

Ovšem když dnes stočíte v Rusku na legionáře řeč - zvlášť pokud jste Čech - vytrysknou zpravidla až nečekaně prudké emoce.

"Nájemní Běločeši tu zabíjeli naše lidi! Železniční trať tu lemují hroby zvěrsky ubitých rudoarmějců. Už ve čtrnáctém roce nás Běločeši napadli spolu s Němci," ječela na mě jinak dobromyslně působící Ludmila Ivanovna Osipovová. Přitom jsem se jí u základů pomníku legionářům v Novokujbyševsku - Lipjagách jen zeptal, proč proti Čechům tak vehementně protestuje. A ještě než jsem se nadechl k další otázce, tak na mě vypálila novou dávku výčitek: "Vrazi a zloději, jiné pojmenování pro ně nemám. Jen si, vážený, prostudujte historii a uvidíte, o co vše nás Běločeši oloupili, kolik ruských lidí pozabíjeli, kolik lidského hoře tu po sobě zanechali!"

Prudkost ataku Ludmily Ivanovny překvapila nicméně další protestující Rusku Lidiji Nikolajevnu Radčenkovou: "Proč jste se na něj tak osopila? On přece za nic nemůže. Tihle Češi přijeli jen na místa, kde v naší zemi leží jejich rodáci. A tak se to přece jen sluší."

"Ale pro mě jsou Běločeši sprostí vrazi," nedá se uklidnit Ludmila Osipovová.

"Dnes už je jedno, kdo byl rudý, bílý anebo Běločech. Proč je odlišovat. Leží tu přece lidé. A lidem je nutné vzdát úctu. Ale ne jen samotným Běločechům, nýbrž všem, kteří tu před sto lety zahynuli. Rusku totiž přinesli velkou bolest. Ale tenhle Čech není za jejich zločiny odpovědný," brání mne před dalšími útoky Lidije Radčenková.

Pokusme se proto o konfrontaci archivních dokumentů či stanovisek historiků s názory Rusů, kteří v místech, jimiž prošli legionáři, žijí. A někdy to byla velmi překvapivá setkání.

27. května 1918, Zlatoust: "Čechoslováci vyskakují z vlaku, cosi řvou a okamžitě se hrabou do prudkých svahů hlubokého terénního zářezu. Palba krasnoarmějců na chvilku zakolísá, jsou překvapeni novým vývojem situace. A to už legionáři vpadají mezi ně, ozbrojeni tím, co zrovna popadli: noži, klacky, kameny, nebo tím, co schovávali: několika ručnicemi, jezdeckou karabinou, pár revolvery, mávají ručními granáty… Ale jako kdyby jim nedošlo, k čemu jsou, používají je víc jako palice. Vrazi zaváhali a proměnili se v oběti v okamžiku, kdy nechali dobrovolce vyběhnout do svahu, v tu chvíli bylo po nich."

11. listopad: Den veteránů a vzpomínek. Vlčí mák jako symbol

den válečných veteránů symbol vlčího máku
  • "Rádi bychom, aby si lidé připnutím rudého kvítku na své oblečení připomněli sounáležitost s těmi, kteří byli ochotni bojovat a položit život za svobodu a demokracii. A platí to i pro ty, kteří se postavili komunistickému útlaku," vysvětluje Mikuláš Kroupa, ředitel občanského sdružení Post Bellum a vedoucí projektu Paměti národa. Výtěžek z prodeje vlčích máků (50 Kč), do něhož byli v ulicích o víkendu zapojeni studenti a dobrovolníci, půjde na zaznamenávání ojedinělých hrdinských příběhů.
  • "V uplynulých letech jsme prodali vždy stovky kvítků, což do rozpočtu Paměti národa (nejrozsáhlejší veřejně přístupná pamětnická databáze v Evropě) přineslo desítky tisíc korun," dodává Kroupa.
  • Symbolem Dne veteránů se stal květ vlčího máku. Tradice je spojená s básní Na flanderských polích, kterou v roce 1915 napsal kanadský chirurg John McCrae. Sloužil na západní frontě, nedaleko belgického města Ypres. Vlčí mák jako symbol pro padlé vojáky 1. světové války poprvé použila americká profesorka a humanistka Moina Michaelová. V roce 1921 zvolil bývalý velitel britských expedičních sil polní maršál sir Douglas Haig (jako předseda Nadace veteránů) vlčí mák za symbol pro sbírku na pomoc válečným veteránům a invalidům.

Historik a spisovatel Dalibor Vácha líčí střet Čechoslováků s bolševiky v Zlatoustu (s využitím legionářských deníků a archivních dokumentů) ve svém díle "Cestou" věrně a drsně. Šlo o zoufalý boj Čechoslováků v soutěsce železničního koridoru. Skutečnost musela být ovšem mnohem brutálnější. A přiznává to i Vácha.

Bolševici v rozporu s dohodami, že neozbrojený štábní vlak s čs. legionáři (složený většinou z písařů, muzikantů, kuchtíků, mechaniků, truhlářů, kameníků či jiných týlových profesí) nechají projet, nasměrovali ešalon do úžlabiny, kde na bezbranné Čechoslováky spustili palbu z kulometů po zuby ozbrojení rudoarmějci.

Nechat se ve vagonech zmasakrovat dávkami kulometů, anebo vyrazit jen s klacky a kameny do útoku? K boji neuvyknutí a jen málo vycvičení týlaři vyrazili tedy ve smrtelném zoufalství do útoku a své protivníky těmi klacky či kameny umlátili. V boji muže proti muži padlo 29 legionářů. Jejich ostatky dnes leží roztroušeny kdesi v okolí soutěsky, kterou si členové obce legionářské vedení Pavlem Filipkem z odboru pro veterány českého ministerstva obrany nyní prohlížejí. A nelze přitom přehlédnout pomník s nápisem: "Na tomto místě svedli rudoarmějci ze Zlatoustu boj s běločeským ešalonem. 27. května 1918."

Téměř neznámý střet u Zlatoustu charakterizuje krutost bojů, jimiž legionáři v Rusku procházeli. Bolševici navíc zajaté legionáře dlouhé hodiny krutě mučili, takže ani ti s nimi neměli v boji slitování. Krutost plodila krutost. Legionáře praporčíka Zanášku, jenž šel ještě před odstavením a přepadením štábního vlaku na nádraží v Zlatoustu dohodnout volný průjezd, našli legionáři za nádražní budovou s obličejem znetvořeným k nepoznání a uťatými končetinami.

"O Zlatoustu mám jasno. Bolševici v této soutěsce napadli bezbranné Čechoslováky a z předem připravených pozic je začali vraždit střelbou z kulometů. Jinak to nelze hodnotit - jednalo se o vraždění bezbranných lidí, kteří pak bolševiky porazili v šíleném protiútoku jen holýma rukama," říká na místě boje Pavel Filipek. V Zlatoustu se s ním ovšem z vedení města o výstavbě pomníku 29 legionářům nikdo nebavil. Češi byli korektně vypoklonkováni do místního muzea. Alespoň tam mohli reportérce místní televize sdělit své stanovisko. A ve své přednášce jim neoponoval ani průvodce muzea Jurij Okunov. "Chápu vás," říká. Víc to ale z opatrnosti rozebírat nechce.

Problém je podle Filipka v přežívající sovětské propagandě. "Dodnes se tak na ruských školách učí o povstání Běločechů proti hrdinným rudým revolucionářům. Jde o fatální neznalost vlastní historie, na což se pak nabalují současní pseudohistorici, kteří se snaží hodit zvěrstva kontrarozvědky admirála Kolčaka, ale i bolševiků na Čechy. Jen aby Rusové zůstali čistí a neposkvrnění. Všechny ty - s prominutím - prasárny, vraždy, loupeže, vypalování vesnic a znásilňování páchali podle nich Češi," dodává Filipek. Dnes se navíc podle něj jen těžko ruské mocnosti přiznává, že pouhých padesát tisíc Čechů ovládalo po dlouhou dobu kus Sibiře, celé Povolží a Ural.

Odpovědí na nezodpovězené otázky či námitky Čechů může být i socha bolševického vůdce Lenina, kterou míjeli v nově zrekonstruovaném městském parku Zlatoustu cestou do uralského města Miass.

Legionáři tvořili rodinu. Proto vítězili

Odkud vůbec legionáři v nekonečných prostorách Ruska čerpali síly a vůli k boji za svobodu republiky, která ještě ani neexistovala? Nakonec na ně totiž v Rusku útočili téměř všichni (nejen rudí, ale i nedávní spojenci), a oni se přesto kilometr po kilometru probíjeli do Vladivostoku. Ještě dva roky po vzniku Československa.

A když pak legionáři přijížděli v roce 1920 do republiky, kvůli níž si tolik vytrpěli a nasazovali životy, nikoho už nezajímali. Lidé už žili svými problémy. I v tom spočívala tragédie legionářské mise v Rusku. Na snímku z léta 1920, kdy vracející se legionáři procházejí v šicích Prahou, upoutají na první pohled ponuré tváře vojáků v kontrastu z rozesmátými lidmi na chodníku.

Po letech bojů na Sibiři ani zbla netušili, co je doma čeká. I když s domovem měli v posledních letech kontakt, tak svým blízkým z nepochopitelných důvodů vůbec nepsali dopisy. "Jistě, psaly se paměti, vzpomínky, točily se filmy. Avšak většina legionářů o svých zážitcích z Ruska nikdy nemluvila. Říká se tomu dějiny mlčení," konstatuje Vácha.

Češi ostatně ani dnes podle něj mnohdy nechápou motivy a ideje československých legionářů na Rusi, v Itálii či Francii.

Avšak to nejsilnější, co drželo legionáře v letech bojů a jen těžko představitelného strádání při životě, byl fakt, že se vnímali jako rodina, v níž se nikdy nemlátilo frázemi o Masarykovi a Československu.

"Jistě bojovali za ně, ale především jeden za druhého - právě v tom spočívala síla legionářské rodiny, v níž se jeden obětoval pro druhého. Náhodné proto nebylo ani oslovení bratře," vysvětluje historik. Legionáři tak drželi spolu - nehledě na občasné vnitřní spory - ať se kolem nich dělo, co se dělo. Vždy podle zásady: záda mi kryje bratr, jsem tedy v bezpečí. Zatímco ostatní národní jednotky v Rusku zanikaly.

"Vypěstovali si obrovskou vnitřní soudržnost. Proto také nad bolševiky často vítězili. Navíc byli bytostně přesvědčeni, že za ideu a víru v lepší budoucnost stojí za to bojovat," míní Vácha.

Někteří z legionářů po návratu přiznávali, že nejintenzivněji žili právě v Rusku. Věděli, proč žijí a co tam dělají - bojovali se zlem. "V takových okamžicích získává váš život smysl. Roste vaše vědomí, že nejste na světě zbytečně," analyzuje motivy legionářů sociolog Jaroslav Sýkora, přední expert na výzkum stresu.

O dvacet let později - v druhé světové válce - se pak podle historika Váchy spousta legionářů sebrala a znovu udělala to, co kdysi v Rusku. Šli a bojovali se zlem.

S odhalením legionářské mohyly nemáme problém, říká Žanna Martens z vedení města Miass

Krutý byl také následný střet legionářů a rudých v Miass. Tam byla ovšem nyní po sto letech obnovena mohyla 30 padlým legionářům. Komunisté ji v dobách Sovětského svazu zničili.

"Je na stejném místě tehdejšího společného hrobu," ujišťuje tajemník obce legionářské Milan Mojžíš, jenž hrob Čechoslováků podle archivních plánů lokalizoval.

Rudí Češi se tehdy v bitvě u Miass vydávali za legionáře, na které volali: "Bratři legionáři nestřílejte, máme tu raněné! Nenechávejte nás tu! Pomozte!"

Když tedy legionáři zorganizovali záchrannou akci, aby svým "bratrům" v nouzi pomohli, tak je rudí Češi v otevřeném terénu postříleli. Oboustranná brutalita se i tímto úskokem ještě vystupňovala. Legionáři zajaté Rusy - po slibu, že už nebudou bojovat - propouštěli domů. Avšak rudé Němce a Maďary postříleli. Čechy pak bez milosti věšeli. Nikdy ale své zajatce, tak jako zpravidla bolševici, nemučili.

"Bolševické úskoky či válečná zvěrstva se teprve rozjížděla, aby později vyvrcholila na východních frontách v nepublikovatelné scény," konstatuje historik Vácha. S ruskými historiky se pravidelně a rád setkává. V poslední době měl dokonce dojem, že čechobijecké nálady v Rusku pomalu končí. Proto si jen těžko vysvětluje, proč se i po sto letech nenávist k legiím vrací znovu do hry.

Není to ale případ uralského Miass. Ředitelka odboru kultury tohoto města Žanna Martens říká, že s odhalením pomníku legionářům nemá problém. "Po sto letech už nikdo nikomu nic nedluží. Navíc mi imponuje vztah Čechů k památce svých hrdinů. Urazili tisíce kilometrů, jen aby mohli u obnovené legionářské mohyly uctít vojáky, kteří položili život za svoji vlast. Jde o následováníhodný příklad patriotismu."

U legionářské mohyly v Miass stojí ve skupince Čechů i Jitka Fortelná, praneteř Apolináře Leopolda Holešovského ze Sadské u Poděbrad, jehož ostatky leží již sto let na zdejším hřbitově. "Po dlouhých letech stesku jsem se konečně dostala do Miass, abych se poklonila bratrovi mého dědečka. Je mi z toho až těsno na duši. U Miass padl prvního června 1918."

"Mohl bych zmínit desítky dalších a navíc větších bojových akcí legionářů v Rusku, avšak jejich střet v Zlatoustu a pak i v Miass, kam se Čechoslováci pěšky přesunuli, mě zasáhly nejvíce. Aby někdo jen tak holýma rukama porazil po zuby vyzbrojeného protivníka, tak to se v historii hned tak nevidí," přiznává Dalibor Vácha. Každodennímu životu legionářů v Rusku věnoval dvě obsáhlé publikace "Bratrstvo" a "Ostrovy v bouři". Stále však objevuje v archivech pozoruhodné detaily.

Pomník čs. legionářů je 7 let ve skladu. Švejk nikomu nevadí

Fotogalerie / Legionáři v Rusku a výprava po jejich stopách / Jan Gazdík / 2018
  • Na začátku léta roku 1918 se asi 1600 Čechoslovákům u Lipjag a Samary podařilo rozprášit na 4000 rudoarmějců. Na sovětské straně padlo 1500 vojáků, v močálech se jich utopilo dalších 300. Zajato jich bylo přes 2000. Početně nesrovnatelně slabší a špatně vyzbrojení čs. legionáři převyšovali rudoarmějce v taktickém myšlení, ale i urputností a obětavosti v boji.
  • Čechoslováci měli v bitvě o Samaru 30 mrtvých a 89 raněných. Získali navíc veškerou výzbroj a vybavení poražených. V Samaře však byly nakonec pohřbeny i ostatky legionářů, kteří padli v předcházejících bojích či v okolí města (celkem 117 mužů).
  • Do poloviny července 1918 se pak legionářům podařilo zablokovat dopravu na transsibiřské magistrále vedoucí ze Samary do Irkutsku. Zastavili tím přepravu půl milionu německých a rakousko-uherských zajatců na západní a italskou frontu. Několik set tisíc zajatců tak díky legionářům nikdy neposílilo německé sbory útočící na Paříž. První světová válka tak byla podle mínění historiků zkrácena o několik měsíců a zachráněny tím byly tisíce životů.
  • Původní legionářský pomník byl v Samaře zničen už před mnoha desetiletími, ještě za sovětské vlády. Na někdejším hřbitově je nyní obchodní dům s centrálním parkem. Nový pomník (v hodnotě milionu a půl korun) je již sedm let v samarském skladišti.
  • Na snímku je samarské sousoší Josefa Švejka. Pomník legionářům by mohl stát u žluté zdi v pozadí snímku na pozemku luteránské církve.
  • České ministerstvo obrany postavilo či obnovilo v Rusku po roce 1989 dvacet větších pietních míst a 95 hrobů na čs. oddělení mořského hřbitova ve Vladivostoku. Do budoucna pak Praha chystá projekt obnovy dalších 15 pietních míst a hrobů legionářů či čs. vojáků z druhé světové války.

Po bitvě zůstalo ve Zlatoustu i se zdravotníkem čtyřicet zraněných legionářů neschopných pochodu. Před bolševiky ustupující bratři si tehdy - a vlastně až do nynějška ani historici - nedělali iluze o jejich osudu. Rudí je ale tentokrát nepovraždili a poskytli jim základní ošetření. Někteří Čechoslováci se tak dokonce časem vrátili ke svým jednotkám. Nic tedy není v lidských vztazích ani historii černobílé. Právě na tuto zásadu však Rusové mnohdy zapomínají.

Proč v Samaře legionáře nesnáší a v Bugulmě respektují? 

Hodně záleží na tom, kdo stojí ve vedení měst. "Občanská válka rozdělila před sto lety ruskou společnost na dva jen obtížně smiřitelné tábory - potomky rudých i bílých. A čím dále jste od Moskvy, tak je vstřícnost úřadů při obnovování legionářských pomníků větší. Paměť lidí nebyla v těchto oblastech tak indoktrinována bolševickou propagandou a ideologií," vysvětluje bývalý český vojenský přidělenec v Rusku David Pastyřík.

Náměstkyně českého ministra obrany Alena Netolická se musela ovšem hodně ovládat, když ji a českého velvyslance v Rusku přijal v Samaře subalterní úředník - ředitel odboru pro turismus.

"Bylo to nedůstojné, ale nechtěla jsem jednání odmítnutím vyhrocovat, jakkoliv to bylo pod úrovní náměstka ministra a českého velvyslance. Chceme zkrátka, aby pomník československým legionářům v Samaře stál, takže jsem to skousla," říká Netolická. Dotklo se jí nicméně, že ji ještě vloni starosta Samary Oleg Fursov s generálem Vladimírem Popovem, zástupcem náměstka ruského ministra obrany, rukoudáním a pak i dopisem slíbili, že památník 117 čs. legionářům bude slavnostně odhalen v centrálním parku při letošním mistrovství světa ve fotbale.

"Šampionát je za námi a již sedm let hotový pomník je stále ve skladišti. Nic se za těch sedm let nestalo, nikam se nepokročilo. Zažíváme tedy radost kvůli novým pomníkům v Bugulmě či Miassech… vedle velkých rozpaků v Samaře, Novokujbyševsku - Lipjagách anebo Zlatoustu," netají se náměstkyně Netolická.

Čechům však v těchto dnech vyšla vstříc luteránská církev v Samaře, když jim nabídla pozemek pro legionářský pomník. Snahy luteránů si náměstkyně sice váží, partnerem pro Prahu je ovšem v této věci město Samara, ruské ministerstvo obrany a Vojennyje memorialy.

"Pokud ale naši historici vyhodnotí pozemek luteránů jako vhodný k uctění památky 117 československých legionářů, kteří v Samaře a okolí padli, tak bychom se snad konečně mohli dohodnout. Jestliže to ovšem nepovede k nové nekonečné diskuzi na zdrženou," obává se Netolická.

Obavy má i Lidie Rejtenbachová, účetní luteránů, s níž Češi o pomníku jednali. A jde o strach z útoků levicových extremistů. "Strach máme, avšak v duchu naší víry a při úctě k padlým Čechoslovákům nemůžeme jednat jinak," vysvětluje Lidie Rejtenbachová.

Pomník by v tom případě stál nedaleko sousoší dobrého vojáka Josefa Švejka. Jeho stvořitel spisovatel Jaroslav Hašek - legionář psal nejdříve zanícené protibolševické články, aby ve válečném chaosu povýšil na rudého komisaře města Bugulmy. Švejk zřejmě i proto v Samaře nikomu nevadí. Anebo že by neznali Haškovu legionářskou minulost?

To v Bugulmě je vše jinak. Její starosta Linar Zakirov má k Česku blízko a Jaroslava Haška považuje za tamního tatarstánského spisovatele. Asi i proto nepodlehl ideologickému masírování Valerije Konnova, prvního tajemníka ruské ambasády v Praze a představitele ministerstva obrany pro ruské válečné hroby v Česku, který nehovoří o ničem jiném než o údajném zneuctění sochy maršála Koněva v pražských Dejvicích. Má jím být tabulka připomínající nejenom maršálův podíl na osvobození Československa v roce 1945, ale i jeho okupaci v roce 1968.

Spory o Koněva hází ovšem starosta Bugulmy za hlavu a zúčastňuje se odhalení pomníku 77 čs. legionářů, kteří padli v jeho městě. "Okolí památníku ještě vylepšíme, a pokud se vypátrají další jména českých legionářů, kteří tu padli, tak je na památník doplníme," slibuje Linar Zakirov.

O tom, jak silná musela být nenávist bolševiků, jimž legionáři zle zatápěli, svědčí i svědectví Ivany Čílové, vnučky legionářského generála Mikuláše Antonína Číly.

"Dědeček varoval před koncem války životního kamaráda a spolubojovníka z legií Sergeje Vojcechovského, někdejšího ruského důstojníka, aby utekl do USA, že po něm půjdou bolševici. Vojcechovský mu odpověděl, že nikam utíkat nebude, protože má přece české občanství, takže se nemá čeho bát. Že na něj Rusové přece nemohou. Jak hrozně se ale mýlil, když na dědu nedal," říká Ivana Čílová.

Vojcechovského uneslo komando NKVD (sovětské tajné policie) z jeho pražského bytu už 12. května 1945 (tedy čtyři dny po konci války) a zavleklo ho jako československého občana do Sovětského svazu. Vojcechovský, který v době mnichovské krize velel 1. armádě a zastával názor, že armáda by se měla postavit proti rozhodnutí politiků kapitulovat, zemřel 7. dubna 1951 v ústřední nemocnici gulagu Ozerlag v Tajšetském okrese.

Při pátrání po osudech a činech československých legionářů v Rusku je podle Eduarda Stehlíka, šéfa odboru pro veterány ministerstva obrany, dobré mít na paměti i to, že všude, kam si prorazili v Rusku cestu, vznikaly demokratické vlády. "Také proto se Tomáši Masarykovi přezdívalo 'pán Ruska'. Proto s ním také vůdci západních mocností začali o vzniku Československa před sto lety jednat a jeho vizi respektovat," připomíná Stehlík.

Tajemník Čs. obce legionářské Milan Mojžíš v místech nemilosrdných bojů u Samary to vystihl ve zkratce: "Tady, tisíce kilometrů od Prahy, vznikala před sto lety naše republika". A to je také jeden z hlavních důvodů, proč potomci legionářů (a žije jich v Česku několik set tisíc) tolik lpějí na památce svých předků i obnově pomníků a hrobů, které Sověti zničili či zastavěli parkovišti a obchodními domy.

"Člověk si cenu obětí, díky nimž vznikla naše republika, uvědomí, až když navštíví místa, kde naši předci bojovali. A že to v nekonečných prostorách Ruska za neustálých bojů s bolševiky nevzdali, neztratili se, měli tu vůli a nadlidskou výdrž… tohle dnes stále neumíme docenit," svěřuje se u nadávkami popsaných základů legionářského pomníku v Lipjagách Jarmila Veselá, praneteř legendárního legionářského velitele Stanislava Čečka.

Video: V roce 1918, přesně před sto lety, sváděli českoslovenští legionáři rozhodující bitvy s ruskými bolševiky. Rusové i proto dodnes nevzpomínají na Běločechy lichotivě.

V roce 1918 sváděli českoslovenští legionáři rozhodující bitvy s ruskými bolševiky. Rusové dodnes na Běločechy nevzpomínají lichotivě. | Video: Tomáš Vlach
 

Právě se děje

před 7 hodinami

Sněmovna lordů velkou většinou vyjádřila nesouhlas a politování nad zákonem o vnitřním trhu, který jde proti částem brexitové dohody

Sněmovna lordů, horní komora britského parlamentu, v úterý velkou většinou vyjádřila nesouhlas a politování nad zákonem o vnitřním trhu, který jde proti částem brexitové dohody. Proti kontroverznímu zákonu, který podle Evropské komise porušuje právně závaznou dohodu, hlasovalo 395 zákonodárců, opačný názor jich mělo 169. Sporným zákonem může vláda premiéra Borise Johnsona zrušit části rozvodové dohody mezi Británií a Evropskou unií.

Zdroj: ČTK
Další zprávy