Deník Aktuálně.cz se s Jaroslavem Rudišem setkal v brněnském Grandhotelu, hned naproti hlavnímu nádraží. Z oken hotelové kavárny je výhled na železniční viadukt.
"To bude vlak na Prahu, z Budapešti," míní po zběžném pohledu na hodinky Rudiš, nově i držitel prestižní Ceny Karla Čapka pro rok 2022, zatímco jedna z nasvícených souprav horizontálně protne tmu za okny.
Motiv železnice se opakuje skoro ve všech vašich knihách. Ta poslední je ale přímo manuálem pro cestování vlakem. Právě tak se jmenuje i v německém originále (Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen), česky vyjde za necelé dva roky. Je to vaše vyznání lásky k železnici?
Dá se to tak říct. Je to hodně osobní kniha, píšu v ní, jak jsem se nestal železničářem a o mé nádražácké rodině: dědečkovi a strýci, který sloužil na stanici Jedlová v severních Čechách, v Tanvaldu, Liberci a v Lomnici nad Popelkou, odkud pocházím. Vystupuje tam pan Peterka, legenda na kolejích z jídelního vozu vlaku z Prahy do Berlína, nebo můj kamarád, strojvedoucí Pavel Židlík. Vlaky mám rád, patří k mým příběhům i k dějinám střední Evropy.
Züge, Bahnhöfe, Bahnhofskneipen… Und viele Geschichten: Die Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen / Mein Eisenbahnbuch erscheint am 30. September im @piperverlag pic.twitter.com/ZD3niLtgv5
— Jaroslav Rudiš (@jaroslavrudis) August 10, 2021
Vybral jste si proto i tenhle hotel, hned u nádraží?
Nic není náhoda. Hotel Grand doporučuje už bedekr (turistický průvodce - pozn. red.) z roku 1913, podle kterého jezdí po Evropě i Winterberg (postava nejnovějšího Rudišova románu Winterbergova poslední cesta - pozn. red.). Dokonce je přímo tady v hotelu ubytovaný, v pokoji ve třetím patře s výhledem na železniční most.
Bydlíte teď ve stejném pokoji?
Tentokrát ne, ale už jsem v něm spal. Je krásné bydlet tam, kde lze vidět vlaky. Jednou jsem bydlel třeba u nádraží v Kjóto. Vidět, jak v pětiminutovém taktu vyjíždí šinkanseny, má něco do sebe. Z moderních hotelů okolo vídeňského hlavního nádraží je zase člověk za pět minut na nástupišti.
Vaše nadšení z čehokoliv železničního je zjevné. I váš manuál pro cestování vlakem je extrémně optimistický, což je dost v kontrastu s melancholií, jakou prožívá třeba zmíněný Winterberg. Byl to záměr?
Ano, ta knížka by měla čtenáře motivovat, aby sedli do vlaku a někam odjeli. V Německu vychází řada knih, které si dělají podivnou srandu ze zpoždění vlaků, což jsem absolutně nechtěl. Naopak jsem se snažil zachytit zážitky. Takže když má váš vlak zpoždění, pojedete po jiné, nezvyklé koleji… Železniční systém v Evropě je živý organismus, který nás všechny spojuje. V knize popisuji svoje cesty po Itálii, Skandinávii, Francii i Belgii.
Prázdná nádraží plná příběhů
Některé zážitky, které v knize s gustem vyprávíte, by mnohé naopak vyděsily nebo odradily. Třeba když jste s kamarády jezdili 40 hodin prakticky bez přestávky po Německu. Jak jste na takový nápad vůbec přišli?
U německých železnic člověk sbírá věrnostní body. A když jich má dost, může je vyměnit za jednu jízdenku do první třídy, která platí od sobotní půlnoci do neděle 10 hodin ráno. My jsme se toho rozhodli využít a pár hodin jsme si ještě dokoupili.
Osobně noční čekání na promrzlém nočním nádraží v Bruselu nebo intenzivní pocit ulepenosti po mnoha hodinách na cestě spíš nevyhledávám. Vás tohle netrápí?
Člověk se po nějakých deseti patnácti hodinách dostane do takového zvláštního transu. Jede, neví, kde je… a najednou se ocitne na nádraží v Hamburku ve dvě hodiny ráno, všude okolo jen opilci - Winterberg by je nazval pivními mrtvolami. Ale já mám rád i prázdná noční nádraží. Člověk si je může sám zaplnit příběhy.
S přáteli jsme naši cestu provedli tak, že jsme jeli pestrou směsicí spojů: rychlíky i lokálkami.
Je to jeden z vašich tipů, jak si ježdění vlakem užít? Nespoléhat jen na nejrychlejší spoje?
Určitě. Další skvělá rada je cestovat se síťovou jízdenkou. To může člověk přijít na nádraží, podívat se na tabuli odjezdů a spontánně si vybrat, kterým směrem se vydá. Dává to svobodu.
Ideální je na tohle Švýcarsko. Když člověk vyrazí ráno z Curychu, může objet celou zemi a do večera se vrátit. Když nastoupím ráno do vlaku v Lomnici nad Popelkou, dostanu se do večera do Terstu v Itálii. Nebo do Kodaně, Gdaňsku… Další rada je nebát se někde jen tak vystoupit a vyjít před nádraží. Člověk tak pořád něco objevuje.
Když čas a rychlost nejsou priorita, není pak ale ježdění vlakem neuvěřitelný luxus?
Je to trochu luxus, když si člověk může říct, že mu nejde jen o to, dostat se co nejrychleji třeba z Prahy do Brna. Takže teď, když tam vlaky jezdí oklikou (přes Vysočinu, cesta trvá o půl hodiny déle - pozn. red.), mám radost, jak se koleje pomalu klikatí kolem Sázavy. Je to nádherná trať. Navíc jsem se naučil ve vlaku pracovat, je součástí mého života.
Jak často sedáte do vlaku?
Určitě několikrát týdně. I když jsem v Berlíně, tak se jedu jen tak projet S-Bahnem (povrchovou městskou dráhou - pozn. red.).
Evropa na železniční mapě září
Na přebalu knihy Winterbergova poslední cesta je železniční mapa a vy ve svém návodu k použití požitkářsky píšete o listování v papírových jízdních řádech. Děláte to i ve skutečnosti, dnes, v době moderních technologií?
Ano, ale mám i mobilní aplikace! Pro opravdové nadšence je aplikace Railmap. V ní jsou přesná čísla kolejí, jak je označují železničáři. Čísla výhybek. Návěstidla. Rychlosti, kterými se smí jet… je tam celý svět, ale Evropa na té mapě doslova září.
O Česku se občas říká, že je srdcem Evropy. Platí to i při pohledu z kolejí?
Pro mě je to Vídeň. Vyjíždí odtud noční vlaky, které řada zemí zrušila. V noci člověk vidí vlaky směřující na Benátky, Curych, Řím, Berlín, Bukurešť nebo Kyjev. Rakouské dráhy si řekly, že odkoupí soupravy nočních vlaků, a teď je provozují se ziskem. Pobírají sice státní dotace, ale i tak je to velký úspěch.
Jeden můj známý pro ně plánuje mezinárodní trasy a říkal, že by každý den mohli vypravovat do Curychu a do Berlína ne jeden, ale dva noční vlaky. Tak velký je prý zájem.
Praha zatím zůstává stranou boomu nočních spojů. Jak si to vysvětlujete?
Chybí tu politické rozhodnutí více investovat do železnice. Česko dostalo od bývalého Rakouska-Uherska obrovské dědictví - velká část naší železniční sítě byla postavena už před rokem 1914. Mrzí mě, že se teď některé tratě ruší místo toho, aby se přemýšlelo, jak železniční dopravu modernizovat a zatraktivnit. Třeba po švýcarském nebo rakouském vzoru.
V něčem ale vynikáme, a to jsou jídelní vozy. Vy jste jejich velký fanoušek. Co si objednáváte?
Ano, v kvalitě jídla i servisu jsme v rámci střední Evropy opravdu na špici. Jít do českého "jídeláku" se stalo hitem i v Německu, na trati Berlín-Hamburk. Je to podobné jako s nočními vlaky: v jídelních vozech přežívá určitá nostalgie po starých časech, kombinovaná s moderním jídlem a skvělým pivem. Mám hrozně rád jejich svíčkovou, ale těším se i na snídani, na čerstvá vajíčka.
Jak se díváte na noční vlaky RegioJetu do Chorvatska? Vysloužily si dost posměchu, že jsou to spoje pro Čechy-paštikáře.
Ještě jsem jimi nejel. Ale přijde mi skvělé, když lidé jedou vlakem, a ne autem.
Vy autem jezdíte?
Ano, dokonce mám starý Saab. Někteří moji kamarádi jsou mnohem vyhraněnější a autem by nejeli. Já říkám: Ať si každý dělá, co chce. Nemám nic ani proti létání, občas to jinak nejde.
O železnici se teď hodně mluví v souvislosti s klimatickou krizí jako o dopravě, která vypouští méně emisí skleníkových plynů. Začal jste i vy osobně tohle vnímat?
Určitě ano, věřím, že železniční doprava může životnímu prostředí pomoct. Pro mě jako spisovatele je ale vlak i místem, kde mohu sbírat historky a postřehy. Pozorovat holku s klukem, jak zažívají první románek, nebo postaršího chlápka, jak se melancholicky upíjí… Právě proto mám tolik rád jídelní vozy. Čeští železničáři jim mimochodem přezdívají hospoda.
Železnice, nebo dálnice?
Už jste zmínil, že jste byl v Japonsku, kde je železnice z našeho pohledu hodně futuristická - vlaky tu jezdí běžně rychlostí přes 300 kilometrů v hodině…
Já jsem v tomhle podobný Winterbergovi, který to moc rád nemá. Ale na druhou stranu člověk může třeba někam rychle dojet, přestoupit a dál pokračovat o to pomaleji. Budoucnost ježdění vlakem bude podle mě kombinace obojího. Do Lomnice nad Popelkou asi nebude jezdit rychlovlak, je ale možné naše spoje výrazně urychlit a železnici zatraktivnit. Je velkým selháním, že více než 30 let po sametové revoluci neexistuje rychlodráha z Berlína nebo Bruselu do Varšavy. Teď to ale vypadá, že se situace mění.
Kromě rychlosti lidi zajímá i cena a vlaky jsou často výrazně dražší než levné letenky. Měl by to stát víc podporovat?
Určitě. Máme nějakou sumu peněz, o které můžeme rozhodnout, jestli z ní půjde víc do železnic, nebo do dálnic.
Máte tip na nějaké zajímavé stanice, které nejsou až tolik známé?
Fascinují mě ty pohraniční, kde se něco mění. Třeba v Černé nad Tisou, kde končí Evropská unie a mění se šířka kolejí. Nádražáci v těchhle stanicích často umějí zcela přirozeně víc jazyků. Můj kamarád Pavel Židlík, který jezdí do Drážďan, má zkoušku z němčiny z Goethe Institutu. To samé jeho němečtí kolegové, kteří jezdí do Prahy. Ve stanici Opicina v Itálii nad Terstem výpravčí mluví i slovinsky a ty dva jazyky střídá. Železnice je místo, kde Evropa srůstá dohromady.
Video: Jaroslav Rudiš německy předčítá ze své knihy Winterbergova poslední cesta
