Právě šedesátimilionová Jihoafrická republika je nepostiženější zemí regionu, koronavirem se zde nakazilo více než milion lidí. Její severní soused Zambie se skoro 18 miliony obyvatel zaznamenala více než 80 tisíc případů a tisíc mrtvých.
Zambijské statistiky jsou však podle studie Bostonské univerzity jen výsledkem malého testování. Ve skutečnosti se zde nakazí i umírá mnohem více lidí. Vědci předpokládají, že podobná situace panuje v dalších afrických zemích.
"Oficiální čísla vycházejí z testů. Ale když máte nedostatek testů a rychle se šířící nákazu, pak musíte předpokládat, že případů je ve skutečnosti mnohem více, než kolik je jich nahlášeno. Nemyslím si, že země schválně nahlašují nižší čísla, ale realita je prostě jiná," potvrzuje pro deník Aktuálně.cz regionální ředitel nevládní organizace Člověk v tísni pro Afriku Richard Walker.
"Momentálně jsem v Etiopii a kdokoliv, koho se zeptáte, zná někoho, kdo měl nemoc covid-19. Slyšel jsem, že v Mali je to podobné," dodává Walker. Etiopie má přitom potvrzených asi 160 tisíc případů na 112 milionů obyvatel.
Je také možné, že v Africe na koronavirus umírá jen malá část nakažených, protože celková populace je mnohem mladší než v Evropě. To je případ i Demokratické republiky Kongo. "Většina lidí je tu mladších 50 let. To ostatně dokazuje i vládní strategie pro očkování. Mezi rizikovou skupinu se počítají lidé, kterým je víc než 55 let," říká přímo z místa Zuzana Brezinová z Člověka v tísni.
Druhá vlna
Když Světová zdravotnická organizace (WHO) loni v březnu vyhlásila pandemii koronaviru, z celého kontinentu byly na nemoc schopné testovat pouze laboratoře v Jihoafrické republice a Senegalu. Ostatní země si musely testy teprve obstarat a specializovaná pracoviště vybavit. To se sice dařilo, ale mnohem pomaleji, než bylo třeba. Tehdy nedostatkové testy i ochranné pomůcky ve velkém skupovaly bohatší státy z Evropy, Ameriky nebo Asie.
Nyní Afriku zasáhla druhá vlna, která je mnohem horší. Jak ale přiznává Walker, může to být jak kvůli novým mutacím, tak i rozsáhlejšímu testování, které na rozdíl od situace z jara odhalí víc případů. Které země už ale nakažlivější varianty viru zasáhly, je podle Walkera velmi těžké odhadnout. Většina afrických států nemá vybavení na to, aby nové mutace mohly u testů prokázat, a sledovat tak jejich šíření.
Novou nebezpečnější mutaci vědci poprvé detekovali na jihu Jihoafrické republiky v říjnu loňského roku. Od té doby se rozšířila do více než 40 zemí. Kromě Česka už jsou známé případy například i ze Zambie, Itálie, Velké Británie, Spojených států nebo Austrálie. Česká vláda kvůli obavě ze šíření nové varianty zakázala lidem cestovat mimo jiné do Botswany, Jihoafrické republiky, Keni, Mosambiku, Tanzanie (včetně ostrovů Zanzibar a Pemba), Zambie a Zimbabwe.
Takzvaná jihoafrická mutace je podobná té, kterou experti objevili v Británii. Je mnohem nakažlivější než běžná forma koronaviru, zatím ale vědci neprokázali, že by způsobovala těžší průběh nemoci. Podle prvních testů by ale mohla být odolná vůči vakcínám. I z toho důvodu odložila Jihoafrická republika očkování látkou od firmy AstraZeneca, které mělo začít koncem února.
Lehkovážný přístup
Některé africké země ale ani nechtějí zjišťovat, jak vážná situace ve skutečnosti je. Například turisticky oblíbený ostrov Zanzibar spadající pod Tanzanii, odkud se jihoafrická mutace do Česka dostala, v současnosti nemá žádná protiepidemická opatření, restaurace i hotely jsou otevřené. Tanzanský prezident ještě nedávno prohlašoval, že covid-19 v zemi vůbec není, a doporučoval lidem se hlavně modlit. Poté co vicepremiér autonomního Zanzibaru na koronavirus zemřel, vyzvala WHO tamní vládu, aby začala brát problém vážně.
Jednotlivé africké státy je navíc složité izolovat. Lidé jsou zvyklí se přes hranice pohybovat a velká část obchodu, kterou komunity potřebují k přežití, se děje nelegálně, zdůrazňuje Richard Walker. Navíc na kontinentu - například na severu Etiopie - dál pokračují konflikty, které k migraci nutí tisíce lidí. V takových podmínkách lze nákazu jen velmi těžko monitorovat a potlačit. "Žádnou infekci nenajdete, když ji nebudete hledat," dodává k tomu Walker z Člověka v tísni.
Přes nedostatek peněz k zajištění testování, nedostatek vhodné infrastruktury i kvůli obrovskému pohybu lidí však měla Afrika oproti Evropě před pandemií v jednom ohledu náskok. Na kontinentu jsou na podobné problémy více zvyklí. Afrika ročně bojuje až se 140 epidemiemi, ať už jde o malárii, spalničky, ebolu nebo AIDS. Když tak vlády začaly vydávat nařízení o zvýšené hygieně a omezení osobního kontaktu, nebylo to pro obyvatele nic nového, popisuje Zuzana Brezinová situaci v Demokratické republice Kongo.
Otázkou zůstává, co se v regionu bude dál dít. Dostatek vakcín si je schopných zajistit jen několik nejbohatších afrických zemí jako Jihoafrická republika. Ostatní se spoléhají hlavně na dodávky vakcín přes program COVAX. Ten má chudším státům umožnit naočkovat 20 procent své populace, což ale k vytvoření kolektivní imunity stačit nebude.
Stále tak bude hrozit, že by se na kontinentu objevovaly další a další mutace, které by podobně jako ta současná jihoafrická mohly ohrozit účinnost očkování. "Tohle je celosvětový problém a musí na něj také celý svět reagovat. Pokud nebudeme ochotni spolupracovat, tak nás s covidem čeká ještě velmi dlouhá cesta," doplňuje Richard Walker.
