Oba vaši rodiče přežili holokaust. Jaké bylo vyrůstat v prostředí tolik zatíženém traumatem?
Moje matka byla sirotkem a otec se musel osamostatnit už ve 12 letech, takže v našem domově bylo něco velmi anarchistického. Matka byla naučená, že systému nemůže důvěřovat, takže jsem měl pocit, že nejsme ani tak rodina, jako spíš odbojová skupina, která se schovává v lese. Bylo to úžasné.
Matka říkala, že rodiče se vrací ke svému dětství, a když se jim líbilo, chovají se stejně. Když ne, tak dělají pravý opak. Ona ale neměla řádný vzor, takže improvizovala. Naše domácnost měla mnoho pravidel, a až když jsem se sám stal rodičem, jsem si uvědomil, že byla bláznivá.
V čem?
Například jsme měli pravidlo, že když prší, tak nechodíme do školy. Máma tvrdila, že ve škole nás neučí nic, za co by stálo zmoknout. Nebo otec vybral celou svou výplatu, uložil ji do šuplíku a řekl mi: "Kdykoliv budeš potřebovat, vezmi si, kolik chceš, věřím ti, jsme partneři." Takže když mi byly tři roky, měl jsem přístup k dvěma tisícům eur. Začal jsem pracovat, když mi bylo šest let, rozdával jsem letáky, nosil prádlo, protože jsem měl pocit, že pokud jsme komunistická rodina, kde můžu mít, kolik chci, měl bych se taky snažit.
Jak hluboce vás tohle ovlivnilo?
Moje dětství mělo obrovský vliv na můj život. Právě teď pracuji na výstavě pro Židovské muzeum v Berlíně o vzpomínkách mé matky, a když se do nich nořím, uvědomuji si, jak traumatické bylo. Když jsem byl malý, máma mi vyprávěla historku, že její maminka jí nikdy nelhala.
Etgar Keret (1967)
Jeden z nejoblíbenějších současných izraelských spisovatelů je známý hlavně svými povídkami, píše ale i komentáře a podílel se na tvorbě komiksů nebo seriálů. Je nositelem francouzského Řádu umění a literatury a za své knihy získal řadu cen. Jeho texty byly přeloženy do 42 jazyků. V češtině dosud vyšlo Létající Santini, Najednou někdo klepe na dveře, Sedm dobrých let a Tak už leť, kterou představil na knižním veletrhu Svět knihy v Praze. Etgar Keret žije se svou ženou a synem v Tel Avivu.
Začínala tím, že je jeden den honili nacisté, protože je chtěli zabít. Dostali se do místa, kterým moje máma mohla prolézt, ale babička ne, měla navíc v náručí miminko. Řekla mojí mamince: "Běž a žij." Ale ona nechtěla a ptala se, kdy se znovu setkají. Její matka se předklonila, podívala se jí do očí a řekla: "Teď utečeš, přežiješ válku, vyrosteš, najdeš muže, kterého miluješ, budeš mít děti a pak zestárneš a zemřeš. Až zemřeš, půjdeš za prvním andělem, kterého uvidíš, a poprosíš ho, aby tě zavedl za mnou. A on to udělá." Pro moji maminku, protože tohle zažila, to byl příběh o upřímnosti. Ale pro mě coby dítě to byla historka o tom, jak moje matka utekla a viděla zemřít svého bratra a svou maminku. Až teď, když mi je 54 let, začínám tohle trauma zpracovávat.
Art Spiegelman, autor komiksu o holokaustu Maus, hodně psal o zděděném traumatu, které na něj přenesl jeho otec, přeživší holokaustu. Také jste to tak vnímal?
Ano. Moje žena mi jednou řekla, že neumím žít, ale přežívat. Například když jsem na letišti nebo kdekoliv, kde musím projít pasovou kontrolou, tak začnu být velmi neklidný a nervózní, jako někdo, kdo žije ve válečné zóně. Myslím, že jsem to zdědil po rodičích. Většina hádek, které během života měli, se odehrála ve frontách na pasovou kontrolu, protože měli pocit, že jde o jakousi selekci, a když jí neprojdete, tak vás zabijí. Není to racionální, ale provází mě to. Myslím, že i naše dítě to v určitém smyslu absorbovalo. Říká se, že trauma se dá i zdědit, že se určitým způsobem propíše do vaší biologie, a u mě to tak rozhodně je.
Nejistá budoucnost
Vyrostl jste v Izraeli, v zemi, kde je válka neustále nablízku. Myslíte si, že i tohle ovlivnilo vaše trauma nebo váš vztah k životu?
Před pár týdny nás přijel navštívit kamarád ze zahraničí. Seděli jsme na balkóně a najednou jsme slyšeli takový zvláštní zvuk a on řekl, že to zní jako výfuk motorky, ale já jsem mu tvrdil, že je to střelba. Tak jsme zapnuli televizi a zjistili jsme, že asi 200 metrů od mého domu byl spáchán teroristický útok a tři lidé zemřeli. Bohužel, člověk je hrozně adaptibilní a já jsem se do téhle reality narodil. Kdybych do Prahy přijel v únoru, stěžoval bych si, že je tu strašná zima, protože žiju na poušti, ale pro vás by to bylo normální.
Lidská přizpůsobivost je něco, co obdivuji a nesnáším zároveň. Možná kdybychom byli méně přizpůsobiví, museli bychom konflikt vyřešit. Ale pro Izraelce jsou teď teroristické útoky velmi nepodstatné a není to dostatečnou motivací k vyřešení situace.
Teď, když máte syna, se bojíte o budoucnost?
Budoucnosti jsem se bál i dřív, ale teď ještě víc. Na jednu stranu žijeme v nejlepších dobách lidstva, protože máme technologie, většina lidí žije v demokraciích nebo takzvaných demokraciích, méně lidí umírá hlady, ale na druhou stranu se zdá, že společnost a její struktury se rozpadají. Ať už mluvíme o Američanech, kteří útočí na Kapitol, nebo o izraelském premiérovi, který útočí na nezávislé soudy… Všichni žijeme jen na sociálních sítích, kde je každý náš příběh podpořen a kdokoliv s námi nesouhlasí, je blázen, který by měl být zastřelen. Myslím, že teď je velmi špatná doba pro umělce, protože dobré umění je vždy nejednoznačné, ale o to nyní nikdo nemá zájem.
Točím i seriály, a když se bavím s producenty, tak nikoho nezajímá, jaký je příběh nebo co se stane s postavami, ale jaký z toho bude profit. Dnes už by nikdo nevydal knihu jako Lolita nebo Zločin a trest, protože nevíte, jestli hrdinovi fandíte, nebo ne. Všechno v životě se proměnilo na jakési fanouškovství: Allen vs. Farrowová, Depp vs. Heardová. Skutečnost už lidi nezajímá, je to, jako by přestali věřit, že existuje, a jediné, na čem záleží, jsou naše emoce.
Kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez tvrdil, že magický realismus používá proto, že lépe vystihuje skutečnou podstatu jeho postav, ukazuje, jak přemýšlí nebo v co věří tak, jak by prostá fakta nemohla. Ve vašich povídkách si hrajete s realitou. Máte k tomu stejný důvod?
Kdykoliv píšu, jsem oddán nějakému subjektivnímu vyprávění a více mě zajímá, jak lidé věci prožívají, než jaké skutečně jsou. Když jsem zamilovaný, dám holce pusu a mám pocit, že levituju, tak napíšu, že levituju, protože se tak cítím. Jako lidé toho hodně sdílíme, například když platíme za kávu nebo když spadneme, tak si natlučeme. Ale o věcech, které nesdílíme, si povídáme málo. Řekněme, že věříte v Boha a já v mimozemšťany - tohle je v našich životech stejně skutečné jako to, na co si můžeme sáhnout. Když píšete, snažíte se na tyto pocity naladit.
Jako válka gangů
Řekl byste, že se během vašeho života Izrael proměnil?
Skutečnost se nezměnila. Stále okupujeme palestinská území, jsme stále společnost, kde je mnohem těžší být Arabem než Židem, ale zmizel pocit sounáležitosti. Jsem liberální levičák a celý život píšu komentáře. V minulosti za mnou lidé přišli na ulici a říkali mi, jak jsem naivní a hloupý a že ničemu nerozumím. A to bylo v pořádku. Ale dnes mi lidé napíšou, aby se moje žena osprchovala, protože ji jdou znásilnit. Dřív byla politická výměna jako hádka v rodině, a teď to připomíná spíš válku gangů.
Ovlivňuje to i vaši rodinu? Vaše sestra je ultraortodoxní židovka, váš bratr anarchista…
Ano, můj bratr je velmi radikální anarchista a byl u zrodu hnutí za legalizaci marihuany. Moje sestra má jedenáct dětí a více než padesát vnoučat, a to jí ještě není ani šedesát let. Moji rodiče byli pravicoví revizionisté, ale otec vždy říkal, že důležité je být dobrým člověkem. Když lidé mluví o politice, tak jen popisují svou strategii. A je jedno, jestli moje sestra říká, že bychom se měli modlit, můj bratr, že bychom si měli zahulit, a otec, že bychom měli mít silnější armádu. Všichni chceme zlepšit svět. V tomto ohledu jsem se svými sourozenci nikdy neměl problém.
V jednom rozhovoru jste řekl, že v Izraeli vás bojkotují, protože jste levicový liberál, a mimo Izrael vás bojkotují, protože jste z Izraele…
Je to zvláštní fenomén, že doma dostávám výhružky smrtí od izraelských fundamentalistů a za mořem na mě plivou a označují mě za vraha dětí. Lidé už nejsou schopni vnímat komplexitu světa. Před dlouhou dobou jsem pro deník The New York Times napsal komentář, proč nemám rád slovo "proizraelský". Neznám nikoho, kdo by byl "pročeský" nebo "protičeský" nebo "pro blonďáky" nebo "proti brýlatým ženám". Je to hrozně reduktivní pojem. Izrael z nějakého důvodu funguje jako silný symbol. Když se lidé dívají na naši společnost, nevidí její komplexitu a všechno, co se v ní odehrává, ale jen jedinou věc.
Napsal jsem knihu osobních esejů s názvem Sedm dobrých let, kde mimo jiné popisuji dopad rakety. Zalehl jsem svého syna, aby ho neporanily případné šrapnely. Hodně lidí mě potom kritizovalo a útočilo na mě, proč jsem ve své knize nepsal o dětech v Gaze, které jsou bombardovány. O tom, že bomby padají na děti v Gaze, jsem přitom psal v dřívějších esejích. Jenže tohle lidé slyšet nechtějí, zajímá je jen, jestli jste na jejich straně, nebo jste nepřítel. S válkou na Ukrajině je to stejné.
Jak to myslíte?
Byl jsem teď v italské Boloni a v knihkupectví slavnostně oznámili, že kvůli ruské invazi ruší konferenci ke stům letům Dostojevského. Nechápal jsem to. Je snad Dostojevský Putinův fanoušek? Ostatně jako Izraelec, na kterého plivali, protože je vrah palestinských dětí, teď cítím i hodně empatie k Rusům, kteří jsou vůči Putinovi kritičtí a nepodporují ho, ale jsou zredukováni na to, že jsou Rusové.
Na pražském veletrhu Svět knihy čtenáři stáli dlouhou frontu na váš autogram. Česko se trochu vymyká zbytku Evropy a lidé tu spíše podporují Izrael. Všiml jste si, že by Češi vnímali vaši tvorbu jinak?
To opravdu strašně moc záleží. Potkal jsem tu palestinského aktivistu, Čecha jako poleno, a také jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří jsou velkými přáteli Izraele a je pro ně těžké cokoliv z toho, co Izrael dělá, kritizovat. Není mým úkolem jako spisovatele docílit toho, aby se lidé cítili dobře. Musím v bezpečné aréně literatury představit nejednoznačnost, kterou by lidé nebyli schopni přijmout v jiných aspektech svého života. Ale teď žijeme v době, kdy i umění začíná být cenzurováno.
