Odejít do Evropy se Eehab rozhodl na konci roku 2014. V Sýrii předtím vystudoval komerční bankovnictví. Měl v plánu pokračovat na univerzitě, ale nestalo se. Byl povolán do armádních složek Bašára Asada. Odmítl nastoupit, protože prezidenta nechtěl podporovat ve válce proti vlastnímu obyvatelstvu. Se svým bratrem Ghanemem a kamarádem Tarekem strávili půl roku v Istanbulu, kde se pokoušel vydělat peníze – a v ideálním případě zůstat. Situace na černém pracovním trhu v Turecku (za svou práci nedostal několik měsíců zaplaceno) ho nakonec přiměla vrátit se k myšlence pokračovat dál do Evropy. V makedonské Gevgelii pak v rozhovoru pro Aktuálně.cz líčil, jak se schovával před pohraniční mafií, která se jej snažila obrat o veškeré úspory. Snil také o tom, že se jednou bude věnovat sociální práci v Nizozemsku.
Berlín – Původně se chtěl usadit v Nizozemsku, během putování Evropou ale změnil své plány. Zůstal v německém Berlíně.
"Berlín je skvělé místo. Možná proto, že tu potkáte hodně cizinců. Nepřipadáte si tady tolik jako cizí," vysvětluje Eehab na berlínském hlavním vlakovém nádraží. Kolem budovy někdo rozmístil nové skulptury "vlků, vracejících se zpět", které poukazují na narůstající nacionalistické tendence nejen v Německu, ale v celé Evropě. Jako by nebyly jen tiše nepřítomným zátiším, ale důležitým zpřítomňujícím artefaktem současných nálad v zemi.
Bere do ruky mobil a plánuje nejkratší cestu do své oblíbené kavárny. Nachází se mezi syrskými, tureckými a libanonskými obchody a restauracemi. Ulicí se linou rozličné vůně, které lakují deštivou šeď dne do jiných nálad.
Syřan už stihl Berlín dokonale poznat – po ulicích se pohybuje, jako by se zde narodil.
"Tady mají skvělou arabskou kávu," hlásí nadšeně a kupuje – pro Evropana nezvykle aromatickou – variantu "turka" v plastovém kelímku, přičemž s pouličním prodavačem syrského původu prohodí několik přátelských slov. Zastavuje se tu evidentně pravidelně.
"Ich bin Berliner, arabisch Berliner," usmívá se při prvních doušcích kávy. Záhy se opraví a vyslovenou větu řekne gramaticky správně.
Těžké chvíle nejistoty
Spokojenost, kterou vyzařuje, je ovšem jen domnělá. Jakási rouška, která překrývá životní realitu. Nejen tu jeho, ale de facto všech "nových Berlíňanů", co sem přišli v posledních měsících.
Eehab se totiž den co den zabývá tím, co s ním bude dál. Jako jeden z mála běženců, které Aktuálně.cz po roce navštěvuje, stále čeká na nejdůležitější krok azylové procedury: často i několikahodinový pohovor, po němž nastává někdy i roční fáze čekání na rozhodnutí. Není sám. V obdobné nejistotě žije spousta z necelého milionu příchozích, kteří se v roce 2015 v Německu usadili. Azyl jich do letošního podzimu dostalo přibližně 350 tisíc.
"Nevím, kdy k tomu (azylovému pohovoru) dojde. Jestli až další rok, nebo další měsíc. Nejhorší je, že nevíte, jak dlouho ještě musíte čekat."
Když o dlouhém čekání promluví, těžko přeslechnout rozčarování a zklamání. "Je to, jako byste byli podvedeni místním systémem. Čekám jen proto, že na cizinecké policii někde zmizel můj syrský pas, když ho měli poslat k další instanci – na Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF)," vysvětluje.
Eehab je teď proto úředně veden jako člověk bez národnosti. Pramení z toho množství problémů, zvláště když se snaží prokázat svou identitu a syrský původ. Doufá, že mu pomůže syrský řidičský průkaz, který stále vlastní.
V Berlíně přitom žije spolu se svým mladším bratrem Ghanemem, který azyl v Německu získal už před čtyřmi měsíci. Pohovor absolvoval prakticky hned po svém příchodu, kvůli velkému počtu žadatelů pak čekal devět měsíců na pozitivní rozhodnutí.
Teď má Ghanem mnohem víc možností než Eehab. Může využívat integrační kurzy, které zahrnují praktické "rekvalifikace", orientované na potřeby německého pracovního trhu. Podobně je na tom Eehabův přítel Tarek: coby grafický designér pracuje pro produkční televizní firmu. Sám se stal dokonce aktérem filmového dokumentu, který velmi zdařile vystihuje duševní rozpoložení nově příchozích v Německu, včetně nostalgie po jejich bývalém domově.
"Musíte přijít jindy"
Už několikrát to přitom vypadalo, že se Eehabův přijímací rozhovor uskuteční. Zrovna včera byl pozván k azylovému pohovoru, do budovy soudní instituce, kde se vedou, ale přišlo více než 200 lidí.
Po deseti hodinách čekání pak slyšel ortel: "Musíte přijít jindy, další lidi dnes nezvládneme." Nezbývá mu než měsíc čekat, až úředníci vypíšou nový termín.
"A tak je to pořád," posteskne si Syřan. "Nevím, kdy k tomu dojde. Jestli až další rok, nebo další měsíc. Nejhorší je, že nevíte, jak dlouho ještě musíte čekat."
"Musíme jednou v Sýrii vytvořit zcela novou společnost. V Sýrii se musí všechno změnit, aby se z ní mohla stát nová země. Nikdy to nebude jako dřív. Myslím, že jsme všechno ztratili."
Kvůli tomu, že stále čeká na azylový pohovor, nesmí Eehab v Německu legálně pracovat. Na černo si vydělávat nechce, i když se k této variantě uchyluje stále více imigrantů. Cesta k úspěchu na německém pracovním trhu je složitá. A příchozích je – zvlášť tady v Berlíně – až příliš mnoho na to, aby dokázali v konkurenci uspět.
Teď Eehab pobírá 155 eur měsíčně. Spolu s dalšími 200 lidmi žije v ubytovně, kde nově příchozí dostávají oběd a večeři. S bydlením je spokojen, byť naráží na problémy, které dobře známe i z Česka. "Byznys s chudobou", který u nás provozují vlastníci ubytoven v sociálně vyloučených lokalitách, se rozmáhá také v Německu: soukromý subjekt vlastnící prostory k ubytování je najat státem, na každého ubytovaného dostává státní podporu, na které pak dotyčný podnikatel vydělává.
Projevuje se to tak, že se do "heimů" (ubytoven) sestěhuje velké množství "klientů" státní sociální podpory a majitel pak šetří na poskytovaném jídle, na něž mají ubytovaní nárok.
Nikdy to nebude jako dřív
To jediné, co Eehaba drží nad vodou, je jeho nová přítelkyně se svým čtyřletým synem. Nový vztah vlastně zpomalil Eehabovu "adaptaci" v novém prostředí. Přes Facebook se totiž zamiloval do dívky ze Sýrie. Té se na začátku letošního roku podařilo dostat do Německa za ním. Většinu času teď v Berlíně tráví s ní a péčí o dítě.
Nejdůležitější úkol, který si stanovil, je proto jasný: až dostane azyl, chce najít práci a byt, kde by se svou novou rodinou mohl žít. Problém je v tom, že v Berlíně, stejně jako jinde v Německu, volné levné byty takřka nejsou.
"Uvidíme, co budoucnost přinese," přemýšlí při balení cigarety. Vzpomíná přitom na okamžiky, které jej spolu s bratrem a přítelem Tarekem vyhnaly z domova.
"Musíme jednou v Sýrii vytvořit zcela novou společnost. V Sýrii se musí všechno změnit, aby se z ní mohla stát nová země. Nikdy to nebude jako dřív. Myslím, že jsme všechno ztratili. Co myslíš ty?" ptá se Tareka, který souhlasně přikyvuje.
"Podle mě teď ale máme šanci začít v jiných zemích," řekne Eehab po chvilce. Tarek pak dodá, že by rád navštívil Českou republiku.
Návštěva Eehaba v Berlíně tak v člověku zanechá notně zředěný obraz. Mísí se v něm pesimismus a optimismus, beznaděj a naděje.
Tento text byl vytvořen s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost – Mobility. Vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.
