Dvacátého července 1969 vystoupili Neil Armstrong a Buzz Aldrin z lunárního modulu a jako první lidé v historii se dotkli povrchu Měsíce. Boj mezi Spojenými státy a Sovětským svazem vyvrcholil a prostor dostala věda. Už během mise Apollo 11 Armstrong s Aldrinem sbírali cenné vzorky hornin, odkázáni však byli na malý radius okolo modulu. Širé měsíční pláně se otevřely až o několik let později. Hlavní roli hrál stroj jako vystřižený ze sci-fi.
Myšlenka lunárního vozítka, které by astronautům pomáhalo při pohybu po Měsíci, tu byla už od dob, kdy se Alan Shepard stal prvním Američanem ve vesmíru. Inženýři přišli v průběhu let s celou řadu konceptů.
Některé se s odstupem času jeví jako zcela nesmyslné. Ve hře bylo třeba vyrobení "létajícího" automobilu, který by využíval nízkou měsíční gravitaci. O něco málo bizarnější byl návrh speciální skákací tyče. Mnohem blíže realizaci mělo pásové vozidlo či motorka.
Konstruktéři z firem Boeing a General Motors však nakonec zvolili osvědčený koncept čtyřkolového vozidla. Stroj měl být co nejlehčí a nejskladnější, aby mohl ze Země odstartovat spolu s astronauty. Musel umět odolat teplotám v rozsahu 260 stupňů Celsia, ostrým horninám, jemnému prachu i bombardování miniaturními kamínky.
Rám tvořily hliníkové trubky svařené do tří celků, což umožnilo vozítko přepravit v lunárním modulu a na povrchu Měsíce ho jednoduše sestavit. O tlumení se postarala dvě vidlicová ramena s dvojicí torzních tyčí. Hliníkové byly i disky kol, pneumatiky museli inženýři vyztužit pozinkovanou tkaninou z ocelových vláken, povrch tvořil titan.
Každé kolo poháněl samostatný elektromotor. Vozítko, které vážilo pouhých 210 kilogramů, ale nemělo klasický volant. Astronauté ho ovládali speciální pákou podobnou kniplu. Konstrukci a bezchybný chod NASA testovala v Kennedyho vesmírném středisku.
Sen geologů
Prvního nasazení se vozítko dočkalo v rámci mise Apollo 15, která k Měsíci odstartovala 26. července 1971. Čtyři dny poté už pilot lunárního modulu James Irwin a velitel David Scott klesali k povrchu, ve velitelském modulu vše monitoroval Alfred Worden.
Dvojice astronautů dosedla na základně u sto kilometrů dlouhé brázdy Rima Hadley. Po rutinní kontrole a krátkém odpočinku sestavili vozítko a vydali se na průzkum.
První pocit z řízení byl zvláštní. "Bylo to jako řídit dodávku, která se ale nechová podle vašich očekávání," popsal Irwin. Scott kočírování lunárního vozítka přirovnal k řízení rychlého motorového člunu, kterému se neustále zvedá příď. Stačilo však pár minut a astronauti se s neobvyklými podmínkami na měsíčním povrchu sžili.
Velení mise Apollo 15 na Zemi počítalo s tím, že vozítko se bude používat jen do takových vzdáleností od modulu, aby se posádka mohla v případě poruchy vrátit po svých. Astronauti se však odvážili mnohem dál.
Druhý den pobytu na Měsíci se Irwin se Scottem vydali ke kráteru Spur, kde objevili velký kus krystalické horniny. "Podívej, jak se to třpytí," zahlásil do vysílačky Scott. Po krátkém zkoumání se Irwin spojil se Zemí. "Myslím, že jsme našli to, pro co jsme sem přiletěli," sdělil. Kus blyštivého kamene, takzvaného anortozitu, byl snem geologů.
Později ho pojmenovali Genesis rock a jeho stáří odhadli na čtyři miliardy let. Pro studium historie a vývoje Měsíce ideální kus kamene. Druhého srpna 1971 se posádka Apolla 15 vydala zpět k Zemi. Vozítko po Měsíci najezdilo takřka 28 kilometrů.
Navždy pohřbená na Měsíci
Lunární vozítka se stala nedílnou součástí následujících letů na Měsíc. Apollo 16, pátá pilotovaná expedice, která dosáhla jeho povrchu, odstartovala z floridského kosmodromu na mysu Canaveral 16. dubna 1972. V lunárním modulu Orion se vydali k měsíčnímu povrchu astronauti John Young a Charles Duke, zatímco na oběžné dráze na ně čekal Thomas Mattingly. Na povrchu Měsíce strávili dva dny, 19 hodin a tři minuty, což je druhý nejdelší pobyt.
Let i samotný pobyt až na drobné potíže probíhaly v klidu a astronauti víceméně navazovali na práci svých předchůdců. I přes rutinní průběh se však mise Apollo 16 zapsala do historie. Duke během průzkumu zaznamenal stále platný rychlostní rekord lunárního vozítka. Po povrchu "uháněl" rychlostí takřka 18 kilometrů v hodině.
"Pamatuji si, jak to s námi házelo. Ta oblast, kde jsme se nacházeli, je dost divoká," vyprávěl později astronaut, pro kterého to byla první a poslední výprava do kosmu.
Následující mise program Apollo ukončila. Dosud posledním člověkem, který stanul na Měsíci a projel se po jeho povrchu v lunárním vozítku, byl Eugene Cernan, americký astronaut, po otci slovenského a po matce českého původu. Na Zemi posádka přivezla vzorek horniny nasvědčující, že Měsíc míval magnetické pole podobné Zemi.
Cernan měl s sebou také československou vlajku, kterou později věnoval Astronomickému ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově.
Když astronauti odlétali z Měsíce, vozítka za sebou museli vždy nechat. Na zvrásněném a krátery posetém kusu skály tak stále tiše odpočívají stroje, bez kterých by výzkum vesmíru nebyl tak daleko, jak je tomu dnes. Všechny tři lze spatřit na detailních satelitních snímcích (vozítko z mise Apollo 15 najdete zde, Apollo 16 zde a Apollo 17 zde).
Vize budoucnosti
Na měsíční povrch už několik desítek let nevstoupil člověk. Ikonickou stopu Neila Armstronga by však zanedlouho mohly doplnit otisky nové generace astronautů. Americký vesmírný úřad je chce dostat na Měsíc v rámci mise Artemis. V dubnu NASA oznámila jména čtveřice, která Měsíc nejprve obletí. Lunární mise se poprvé zúčastní žena, elektroinženýrka Christina Kochová, a černoch Victor Glover. Ke dvojici se připojí astronauti Reid Wiseman a Kanaďan Jeremy Hansen.
Posádce bude velet Wiseman. Sedmačtyřicetiletý pilot se podíval do vesmíru v roce 2015, zúčastnil se mise na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Podobně zkušená je 44letá Kochová. Ta je držitelkou rekordu v délce nepřetržitého pobytu ženy ve vesmíru, který činí 328 dní. Spolu s astronautkou Jessicou Meirovou se v říjnu 2019 také zúčastnila prvního čistě ženského výstupu do vesmíru.
Už loni v prosinci byla úspěšně dokončena mise Artemis I, kdy modul Orion obletěl Měsíc a dostal se od Země dál než kterékoli jiné kosmické plavidlo navržené pro posádku. Mise Artemis II, při které modul obkrouží přirozenou zemskou družici s posádkou, je v plánu na konec roku 2024. Cesta by měla trvat zhruba deset dní. Přistání na Měsíci, pro které by měla připravit půdu zmíněná čtveřice, je naplánované na rok 2025.
Návrat člověka na Měsíc má být teprve začátek. NASA pracuje na vývoji technologií, pomocí nichž by šlo z povrchu získávat vodu a kyslík, později i vzácné kovy. Úřad usiluje o to, aby začal měsíční povrch zpracovávat už v roce 2032.
