O podmínkách na ubikacích vypráví Viera Gordonová
Moderátor: „Čo nasledovalo bezprostredne po príchode do Osvienčimu?“ „Tak to viete, nie? Tak na rampu, ja som bola s mamičkou. Otec, ako sme vystúpili, tam videl v susednom vagóne jedného strýka z Valašských Ďarmot. Strýko bol starý, otec ho držal a išli, samozrejme, muži na jednu stranu a ženy na druhú, ale to sme už potom vedeli, že každý, kto mal pri sebe dieťa alebo starca, tí hneď išli do plynu, tých už neselektovali, to automaticky. Teda viem, že môj otec zomrel 13. júna. My s mamičkou sme sa dostali spolu, ona ešte bola pomerne mladá. V Osvienčime sme sa nedostali do žiadneho komanda. Potom bolo povedané, že tých ľudí, nás už mali automaticky likvidovať, lebo sme už ani tetovaní neboli. Mali jeden blok, tam sa ležalo na zemi, dostali sme také kovové ‚šusly‘ (misky), päť ľudí malo jednu a z toho sme dostávali nejaké jedlo. Mali sme sa postaviť - päť ľudí v jednom rade, a potom sa to jedlo dávalo, a tak sa to jedlo. Ležali sme na zemi natrieskaní, samozrejme, to boli bloky. Potom postupne začali z toho robiť, hovorili: ‚Transporty idú na práce.‘ Niektoré skutočne išli na práce a iné, napr. ten transport z Valašských Ďarmot, kde boli aj moji príbuzní, aj priateľ, tých poslali tak do plynu ako boli. Nikto sa nevrátil, ešte ich pekne obliekli, dali im nejaké šatky a takto ich vzali do plynu. A my sme tam boli bez toho, že by sme mohli niečo robiť.“
Viera Gordonová (1923)
Narodila se na Slovensku v Lučenci 28. února 1923, zásadní zlom v jejím životě znamenala vídeňská arbitráž v roce 1938, v jejímž důsledku bylo její rodné město připojené k Maďarsku. V roce 1944 nastoupila s rodiči do transportu do Osvětimi. V září pokračovala do tábora Bergen-Belsen a dál do továrny v německém Duderstadte. Na konci války se dočkala osvobození v Terezíně.