O hladu a trvalém nedostatku jídla vypráví Marieta Šmolková
„Maminka šla s námi. Ona vypadala poměrně mladě a tou první kontrolou prošla s námi na barák, se říká. Tak, zkrátka, bývalý kasárny, kde byly tříposchoďový palandy, ale tam třeba byli... Nám přidělili palandu nahoře u stropu. Tam normálně leželi asi čtyři vojáci, ale nás tam leželo osm, takže jsme musely ležet na boku, abychom se jako sardinky tam vešly. A jediný jídlo byla nějaká polívka a k tý jsme nedostaly ani lžíci, nic. Jenom v nějaký misce a každej se z tý polívky nějak napil, těch osm lidí. A někdy to šlo jednou dokola a někdy... Zkrátka, my jsme jedna vůči druhý byly velice disciplinovaný a solidární. Nestalo se, že by byl někdo si tam vylovil nějaký kousek brambory. Skutečně jsme to pily tak, aby na každou zbylo. A když zbylo, tak to šlo ještě jednou dokola. Bylo jasný, že tohleto nelze přežít a že to taky není určeno na přežití. Naopak.“