Praha - Je to vlastně paradox: Česko je politiky spojeneckých zemí NATO v poslední době vnímáno jako nečitelný partner, a přesto si generálové Aliance zvolili českého generála Petra Pavla do čela Vojenského výboru NATO.
Končící náčelník generálního štábu poskytl Aktuálně.cz obsáhlý rozhovor. O stupňující se bezpečnostní krizi v Evropě a o tom, co s tím jako druhý muž nejmocnějšího politicko-vojenského uskupení světa může - či hodlá - udělat. Do křesla předsedy Vojenského výboru NATO usedne Petr Pavel v červnu.
Aktuálně.cz: Jak se jako nastávající předseda Vojenského výboru NATO díváte na případné rozmístění základen NATO v Polsku či v Pobaltí?
Petr Pavel: Výstavbou stálých základen blíže východním hranicím Aliance se její bezpečnost nezvýší. Kloním se k názoru předsedy Sboru náčelníků štábů USA generála Martina Demseyho, který na našich jednáních opakovaně připomíná: "Pokud například v Pobaltí rozmístíme dvě brigády sil NATO, tak Rusko tam přisune hned brigády čtyři. Takže si řekneme: Fajn, když vy čtyři, tak my osm." Jenomže právě tohle je cesta k nekončící vojenské eskalaci, kterou tak dobře známe z let studené války.
Budování stálých základen se podobá tak trochu výstavbě pohraničního opevnění. Soudobý moderní boj je ale založen na vysoké manévrovosti vojsk a jejich velké mobilitě. Budování stálých základen není asi krokem správným směrem.
A.cz: Polsko či pobaltské země se na to ale dívají zjevně jinak.
Vývojem na Ukrajině - a tedy i Ruskem - se logicky cítí více ohroženy než třeba jiná alianční země, Portugalsko. Pro pobaltské země či Polsko by byla stálá přítomnost jednotek NATO mnohem větší bezpečnostní garancí. Tohle musíme chápat.
Ani vysoce mobilní manévry Aliance, o nichž jsem se zmínil, jim onen pocit bezpečí podle všeho nedodají. Vstříc by jim ale NATO mohlo přece jen vyjít, a to takzvaným předsunutím svých zásob do Polska či Pobaltí. Tím nemusíme nutně eskalovat přítomnost vojenské síly.
Je možné tam jednoduše předsunout obrněnou techniku (ta se přepravuje nejhůře), zásoby munice či pohonných hmot. Ale vojáky? Ti mohou zůstat v domovských posádkách a zemích - tisíce kilometrů daleko od hranic Ruska. A teprve v případě krize se mohou jen s osobní výzbrojí letecky přesunout, takže mohou být doslova do několika dní i s veškerou technikou k dispozici v prostorech nejpravděpodobnějšího ohrožení.
Pokud chceme působit na jakéhokoliv případného protivníka tak, aby si dvakrát rozmyslel, než si s námi něco začne, tak bychom měli ukázat především schopnost pružně a rychle reagovat.
Podívejme se na ruské manévry z poslední doby: cvičí tak, aby byli schopni v krátkém čase aktivovat poměrně značné síly, přemístit je na velkou vzdálenost a mobilizovat přitom další zálohy. Včetně schopnosti využít zásad hybridní války, jak to už před dvěma lety formuloval ruský náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov.
To, čeho jsme byli svědky na Krymu, je přímo vzorovou ukázkou hybridní války, kterou Gerasimov detailně popsal: neoznačení vojáci, účinná informační kampaň, využití takzvané domobrany, podpora separatistů. My jsme jen možná nečekali, že Rusové tuto svou teorii o hybridní válce přemění tak rychle v praxi.
Na tuto strategii nemá opravdu velký smysl odpovídat masivním navyšováním sil. Odpovědět ale můžeme i rychlými a z pohledu odstrašujícího faktoru i věrohodnými cvičeními v plném spektru schopností a za účasti ne tisíců, ale spíše desetitisíců aliančních vojáků - třeba právě v Pobaltí. A stejně tak například v Bulharsku... další cvičení se může odehrát na zcela opačné straně - třeba v již zmíněném Portugalsku.
Prokažme zkrátka a dobře, že máme stejné schopnosti nasadit ve velmi krátké době značnou vojenskou sílu, kdekoliv to bude nutné, a že máme hlavně vůli tu sílu opravdu použít. Právě takové odhodlání může být odpovědí na akci, jaké jsme v těchto dnech svědky - vyslání ruských strategických bombardérů Tu-22M3 na Krym. Tyto letouny mohou nést i jaderné zbraně.
A.cz: Zatím mám ale dojem, že NATO krizi na Ukrajině až dosud jen přihlíží, zatímco ruský prezident Putin si s Aliancí hraje jako kočka s myší. Třeba s těmi bombardéry směřujícími na Krym.
Prezident Putin je ve srovnání s Aliancí ve výhodě, protože ruský čistě prezidentský systém je velmi centralizovaný. Aliance naproti tomu rozhoduje na základě shody svých osmadvaceti členů.
Když s něčím byť i jediný a malý stát nesouhlasí, tak je třeba vrátit se k jednacímu stolu. Jsou s tím sice občas spojeny těžkosti a není to tak pružné rozhodování jako v autokratických režimech... nikdo z rozumných lidí snad ale proto nedá přednost diktatuře před demokracií. Předností demokratického rozhodování v NATO je přesto mnohem více a potíže v nepružnosti se dají řešit daleko snadněji než nedostatky autokracie.
Síla Aliance je zejména v principu jednomyslnosti - což se v minulosti ukázalo mnohokrát. I kvůli ruské okupaci Krymu či válce na východě Ukrajiny bychom se ale měli v Alianci bavit otevřeněji a neztrácet čas a energii v politicky a diplomaticky sice korektních, ale na vzájemné porozumění a shodu často chudých diskusích.
Někdy je například lepší si vyjasnit, co v žádném případě nechceme, a postupným vylučováním špatných variant se dopracovat k těm přijatelným než se dlouho dohadovat nad tím, co chceme.
Nemusí se tak sice vždy zvolit optimální varianta pro všechny, ale určitě ta nejméně špatná. Diskuse ve Vojenském výboru NATO i při jednáních ministrů obrany je i díky tomu v poslední době mnohem otevřenější, a tím i konstruktivnější.
Praha jako pátá kolona?
A.cz: A nepřispěl k tomu náhodou i ruský prezident Putin?
Je to možná paradox, ale nebýt toho, do čeho se ruský prezident Putin na Ukrajině pustil, tak diskuse o evropské bezpečnosti nemá určitě takovou dynamiku jako dnes. Vojáci by stále marně poukazovali na finančně poddimenzované ozbrojené síly a politici by dál viděli jiné priority než obranu země.
Nárůst rizik a hrozeb přesvědčil i politiky, že bezpečnost je navýsost aktuálním tématem, takže jsou ochotni do ní více investovat. A tím nemyslím jen armádu.
Jako nadcházející předseda Vojenského výboru NATO mohu na náčelníky generálních štábů jednotlivých členských zemí apelovat v rámci jejich jednání v Alianci. Když je to nutné k řešení dílčího problému, lze svolat ke konzultacím třeba jen omezenou skupinu několika států, kterých se problém bezprostředně týká. Ale konečné slovo budou mít v Praze, Paříži, Londýně či Washingtonu vždy politici, kteří svým generálům ve Vojenském výboru Aliance stanoví mantinely, které nesmí překročit.
A ani já jako předseda Vojenského výboru nemohu žádný stát k ničemu nutit. Mohu pouze zástupcům v Severoatlantické radě připomenout, že nám k politickému zadání nebo konkrétnímu úkolu nedali dostatečné nástroje (zejména ty finanční), abychom ho mohli splnit.
A.cz: Zeptám se tedy přímo: Vytváří si ruský prezident Putin v členských zemích NATO páté kolony?
Ale tuhle zásadu "divide et impera" (rozděluj a panuj - pozn. red.) s úspěchem uplatňovali již staří Římané. Jen my tomu dnes říkáme vytváření pátých kolon.
Prezident Putin se stejně jako staří Římané snaží hledat a získat spojence v členských zemích Aliance... nebo alespoň Rusku více nakloněné země, než jsou třeba Polsko, Velká Británie či Spojené státy.
Vnitřní soudržnost je tím nejdůležitějším pojivem Aliance, založené na jednotě stanovisek. A naopak - čím menší bude tato jednota postojů, čím slabší bude společný jmenovatel, na němž se státy NATO mohou dohodnout, tím výhodnější pozici si vytvoří každý, kdo vyhledává konfrontaci s Aliancí.
A.cz: Jak vysvětlit vstřícnost několika generací Čechů k politice Moskvy přes to, že zažili sovětskou okupaci?
Myslím, že nelze zaměňovat hlasy některých - byť vrcholných - českých politiků za většinový hlas občanů této země.
A.cz: Proč nebýt konkrétní... váš šéf, ministr obrany Martin Stropnický, to řekl jasně: Češi jsou podle něj kvůli sovětské okupaci citliví na přítomnost cizích jednotek na svém území. Jen dodám, že je přeci rozdíl mezi okupantem a spojencem, s jehož příjezdem musí souhlasit parlament. I proto jsme v očích spojenců nečitelní?
Odpovím jen obecně: i podobná, blíže nevysvětlená prohlášení přispívají k naší nečitelnosti.
A.cz: A jak vám to dávají spojenečtí vojáci či politici najevo?
Nekritizují. Jen se nás ptají při neformálních diskusích: "A jak vy se vlastně díváte na tento problém a jak se k němu hodláte postavit? Co vlastně platí? Co máme brát vážně?" Všímají si názorů vojáků, stanovisek ministerstva zahraničí a samozřejmě vrchního velitele ozbrojených sil - prezidenta republiky. A ne vždy se v tom dokážou orientovat.
Já jim na to stále dokola odpovídám: No jak bychom se k tomu stavěli? To je snad patrné z toho, co děláme. A oni na to: "No jo, ale teď jsme slyšeli či četli... a co si o tom máme myslet?"
Někdy se podobné otázky spojenců jen těžko zodpovídají či komentují. Takže jim znovu říkám, aby Česko a jeho armádu posuzovali podle toho, co ve skutečnosti děláme a jak se projevujeme jako spojenci.
A.cz: Odpovězte přímo - je Česko kvůli názorům či prohlášením některých českých politiků vnímáno například v USA jako pátá Putinova kolona?
Nejsme jediná členská země NATO, jejíž politici mají odlišné názory od stanovisek centrály Aliance. Osobně mě nicméně tíží, že jsme aliančními partnery vnímáni jako země, která je jen těžko čitelná.
Já mohu na české politiky jen apelovat, že Česká republika bude od června předsedat Vojenskému výboru Aliance a že jejich prohlášení budou posuzována i v tomto kontextu. Ale to je tak jediné, co mohu dělat. Víte, co je pro Západ jedním z palčivých problémů této konfrontace s Ruskem?
Slušné Rusy jsme hodili přes palubu
A.cz: Co máte na mysli?
Ovládání veřejného a mediálního prostoru. Ruská propaganda je dnes mnohem silnější, výkonnější, efektivnější a všudypřítomnější než v dobách Sovětského svazu. Proto musíme být mnohem aktivnější v reakci na nejrůznější dezinformace a polopravdy Moskvy. Mnohdy jsme se totiž drželi zbytečně zpět, a byli tak až ti druzí, kteří reagovali a vysvětlovali. Místo abychom my byli ti první, kteří působí na veřejné mínění.
Směrem dovnitř se ruská propaganda zaměřila na argumenty typu: "Musíme se znovu semknout, zapomenout na domácí rozbroje, protože svět v čele s USA je proti nám. My Rusové jsme přece vždy v minulosti přežili i ty nejtěžší chvíle. Přežili jsme vše, co se nám dělo špatného."
Právě tímhle Putin odboural jakoukoliv domácí opozici. A každý, kdo se postavil proti, jako kdyby podřezával hrdlo samotné matičce Rusi.
Jenomže Rusko není jedna homogenní hmota, která celá stojí za prezidentem Putinem a drží se jediného povoleného názoru. Mohli jsme mnohem více působit na tu část ruské populace, která donedávna stála v opozici proti Putinovu vedení, lidi s liberálním myšlením.
Putina dříve podporovalo něco málo přes padesát procent Rusů, zatímco dnes jde o naprostou většinu - něco přes osmdesát procent lidí.
Co se ale stalo s těmi třiceti či čtyřiceti procenty Rusů s odlišnými názory? Povím vám to - my jsme je v tom v podstatě nechali.
Hodili jsme všechny Rusy do jednoho pytle. Čímž jsme vlastně přispěli k jejich semknutí, místo abychom jim připomněli, jak jim ruský prezident vymývá mozky a že nebude věčně stát v čele země... že nedělá, jak říká, vše ve prospěch Ruska.
Rusko má tradici v poměrně silné opozici. Ona tam vždy byla. Jen dostávala v různých dobách různý prostor. Dnes dostává zabrat asi mnohem více, ale přesto tam je. My ovšem, jak jsem řekl, necháváme tu opozici na holičkách. Nenabízíme jí moc argumentů, jak čelit státní propagandistické mašinerii.
Klasickým příkladem jsou ceny ropy a sankce, které Moskva úspěšně prezentuje jako spiknutí CIA, která tím prý chce zničit Rusko, srazit ho na kolena. Chyba je ale přece v samotném Rusku, jehož ekonomika je postavena na exportu ropy a plynu.
Ani potíže s kurzem rublu nejsou dílem CIA, ale důsledkem mimo jiné ekonomických sankcí. A ty zase důsledkem ruských porušení zásad bezpečnostního systému nastaveného po druhé světové válce.
