Od naší asijské zpravodajky - V pražské zoo platí luskouni za exotická zvířata, o jejichž existenci před jejich příjezdem do Česka věděl málokdo. Savci s tělem pokrytým šupinami přicestovali z Tchaj-wanu, ostrova na východě Asie, kde je tento kriticky ohrožený druh chráněný. Kromě zoologických zahrad se zde zvířata pohybují i ve volné přírodě.
Jedním z míst, kde je možné tato noční zvířata vidět, je deštný prales na východě ostrova u města Chua-lien. V blízkosti hory, na které se rozkládá, stojí i záchranná stanice pro luskouny, která ročně ošetří až 50 raněných zvířat.
"Dříve jsme jich ročně měli kolem deseti," vysvětluje pro Aktuálně.cz Mojito La, jedna z ošetřovatelek ve stanici. La zároveň jezdí do škol a na besedy a šíří povědomí o tomto druhu. I díky tomu lidé nyní vědí, co dělat, když najdou poraněného luskouna. Na Tchaj-wanu tyto živočichy nejvíc ohrožuje doprava, divocí psi a kočky. Celosvětově ale pro luskouny představuje největší nebezpečí pytlačení a dlouhodobě figurují na vrcholu žebříčku nejvíce pašovaných savců.
Dalším úkolem stanice je monitorovat luskouny ve volné přírodě. K tomu potřebují jen čtyřkolku s reflektorem, kolegu, čaj, svačinu a ochotu vydržet vzhůru celou noc. "Jezdíme v noci, vždy kolem desáté nebo jedenácté, kdy už je tma a luskouni vylézají," popisuje La, jak běžné pátrání po savcích vypadá. Část cesty do zalesněných kopců absolvují po asfaltové silnici. Potom ale musí zabočit mimo obvyklou trasu, kam nechodí ani lidé vydávající se do hor.
"Cestu už máme naučenou," líčí Tchajwanka a dodává, že se nedá spoléhat ani na navigaci. "Občas tady v horách není signál. Kdyby se něco stalo, tak si ani nezavoláme o pomoc. Naši trasu ale znají kolegové, kteří by zavolali záchranku, kdybychom se do rána neozvali," říká bezstarostně.
Přiznává, že s problémy se potýkají poměrně často. Běžné je pokousání hmyzem, jak po výletě mohla potvrdit i zčervenalá a nateklá kůže reportérky Aktuálně.cz. V horším případě hrozí pokousání hady nebo útěk před divočáky. "Riziko je tu vždycky. Nosíme vysoké boty a dlouhé rukávy," dodává La, jak se divoké zvěři brání.
Občas se vyskytnou i problémy s technikou - jednou jim třeba v autě přestaly fungovat brzdy. "Vyřešili jsme to ruční brzdou," říká La, zatímco jede na pohled nedotčenou zelení, kdy se viditelnost z desítek metrů přes den krátí jen k dalšímu z velkých listů místních stromů.
Pátrání po luskounech ale většinou probíhá za chůze. Po výstupu z auta uprostřed ničeho, kde předchozí přítomnost lidí připomínají jen vyjeté dráhy po pneumatikách, míříme vysokou trávou k malému úpatí, kde bychom měly najít stopy po luskounech. Brzy také nalézáme vyhrabané díry do deštěm změklého hliněného svahu, které tu po sobě zvířata nechala.
Ve vyhrabaných dírách, které mohou vést i několik metrů pod zemí, luskouni buď spí, nebo v nich hledají potravu, kterou tvoří převážně mravenci. Tyto nejsou příliš skryté, La proto usuzuje, že jde jen o "luskouní restaurace".
V pátrání ochranářům pomáhá i technika - když mají peníze, operují s drony, které snadno dokážou zvířata v těžko dostupném terénu najít. Běžnější je ale použití vysílačky. Ta chytá signál GPS ze zařízení, které na sobě nosí dva luskouni, kteří se dříve ve stanici léčili a o jejichž osudu chtějí mít přírodovědci lepší povědomí.
Tentokrát se ale modrá kontrolka na vysílačce nerozsvítí. "Někdy nám luskouni běhají přes cestu. Je to ale o štěstí. Já posledního ve volné přírodě viděla loni v říjnu," přiznává po přibližně dvou hodinách, které strávíme neúspěšným prohledáváním deštného pralesa.
