Guy objevil punk ve dvanácti letech. Jezdil do školy kolem obchodu s punkovými nahrávkami, oblečením a doplňky. Jednoho dne z autobusu vystoupil, a když otevřel dveře prodejny, okamžitě punku navždy propadl.

"Začal jsem chodit na koncerty, půjčovat si od kamarádů kazety, toulat se po nocích. Nejdřív se mi líbila hudba, plakáty i výstřední oblečení, ale časem jsem pochopil, že punk je o hlavně ideologii a stylu života. Táta nadšený nebyl, ale měl nehodu na motorce a kolemjdoucí neznámý pankáč ho zachránil, a tak vzal pankáče na milost," líčí. Guyův táta sice dál poslouchá tradiční hudbu dangdut jako většina z více než čtvrt miliardy Indonésanů, ale po čtvrti Larangan směle chodí v triku Guyovy kapely AGAINST! 

Související

Pobýval jsem na dvorech králů a viděl rituály vúdú. Fotky roku Michala Novotného

28 fotografií

Guy uspořádal už přes sto koncertů, šestkrát ho zatkli policisté. "Pořádal jsem vystoupení i v době pandemie covidu, když byla shromáždění zakázána. Jenže muzikanti neměli z čeho žít, taky to pomohlo stánkařům, kteří během koncertu prodávali jídlo a nápoje," dodává.

Většinová muslimská společnost se k pankáčům staví celkem tolerantně, ale přesto se Guy a jeho přátelé snaží vylepšit obraz své komunity. "Někdy společně uklízíme veřejné prostory v naší čtvrti nebo rozdáváme na semaforech jídlo lidem, kteří jsou ještě chudší než my."

Pankáči nesnáší komerci

Zvuková zkouška ztichne a z všudypřítomných minaretů se ozývá hlas muezzína, který zve muslimy do mešity k modlitbě maghrib při západu slunce. "I kdyby byl festival v plném proudu, tak na maghrib se dělá přestávka vždycky," podotýká Guy. "Nikdo nás k tomu nenutí, ale respektujeme naši víru."

Dávám se do řeči s Muhammadem Wirou, manažerem skupiny Yellowfuzz, která bude na festivalu vystupovat jako první. "Museli jsme zaplatit dvě stě tisíc rupií (v přepočtu asi 290 korun), abychom tu mohli zahrát," vysvětluje, jak to chodí na indonéských undergroundových festivalech. Guy si bývalé parkoviště v centru města proměněné na Kreativní prostor Thamrin 10 pronajímá i s technikou zhruba za tři tisíce korun, ale za vstup na festival se neplatí.

"Některé punkové skupiny by nepřijely zahrát, kdybych prodával vstupenky. Pankáči nesnáší komerci. Méně známé kapely platí za vystoupení mně, několika hvězdám musím zaplatit, něco se vydělá na prodeji triček a zbytek zaplatím z vlastní kapsy," shrnuje Guy punkovou ekonomiku festivalu.

Lahvičky domácí kořalky

Na Jakartu, desetimilionovou megapoli, je punková komunita celkem malá. Během festivalu průběžně přijde a odejde odhadem tak sto diváků, ale značnou část tvoří muzikanti ze skupin, které se chystají na vystoupení nebo ho mají za sebou. Na plakátu festivalu je jasný zákaz požívání alkoholických nápojů, ale už od odpoledne kolují mezi pankáči nenápadné lahvičky nebo pytlíky s brčkem.

"Je v nich domácí kořalka zvaná čiu vyráběná z cukrové třtiny a kasavy," nabízí mi jeden z pankáčů. Když se dozvídá, že jsem z Česka, rozzáří se. Je velkým fanouškem skupiny Gutalax z Křemže u Českého Krumlova a je nadmíru zklamaný, když přiznám, že jsem o nich nikdy neslyšel.

Kapely se střídají v rychlém sledu, každá má zhruba dvacet minut na vystoupení. Někteří fanoušci se už se docela motají, jiní si dali mezi vajgly krátkého šlofíka stejně jako v našich klubech.

Největšími hvězdou festivalu je pomalu plešatějící čtyřiapadesátiletý Glenn Anthony Nelwan and jeho skupina The Vicious Boys, při jejímž melodickém punku poguje pod pódiem nejméně dvacet pankáčů. Na těle a obličeji má spoustu tetování a jedno z nich hlásá, že je poslední pankáč. Kolem sebe ale má nadšené mladé fanoušky, což napovídá, že o následovníky mít nouzi nebude.