Robert Fico plní titulky médií jako horký kandidát na slovenského premiéra. V rámci přípravy na vaši novou knihu s názvem Fico: Posedlý mocí jste mluvil s lidmi, kteří byli politikovi hodně blízko. Máte teď přesnější představu o tom, kdo je Fico doopravdy?
Myslím, že ano. Napsal jsem o něm už mnoho komentářů a novinových článků, ale nebyl jsem si jistý, že skutečně toho člověka znám. Jeho politika je velmi rozmanitá. Na první pohled často přecházel od tématu k tématu a jako by si protiřečil. Přesto i u protichůdných témat působil velmi autenticky. Tak jsem si řekl, že je načase ho poznat hlouběji.
Po celou svoji kariéru se projevoval jako sociální demokrat, levicový politik s komunistickou minulostí, ke které se dodnes vyjadřuje shovívavě. Zajímalo mě, do jaké míry je jeho levicové přesvědčení autentické, protože v poslední době byl schopen přeskočit na témata blízká spíše extrémní pravici. Rovněž mě zajímalo, kdy se Fico stal mocichtivým politikem a zda byl vždy takový, nebo jestli měl alespoň nějaký světlý okamžik, kdy si řekl, že bude politiku dělat pro blaho lidí.
K čemu jste došel?
Že je to cynický pragmatik.
A jaký je po lidské stránce?
Ficův lidský a politický příběh nejsou dvě odlišné cesty. Do politiky vstoupil prakticky v roce 1992 a už tehdy patřil k nejviditelnějším politikům na Slovensku. Když postupně vytvořil stranu Směr a stal se jejím předsedou, byl tak politicky vytížený, že nemohl žít dva paralelní světy. Je to homo politicus, pro něj je politika součástí jeho DNA. Potřebuje ji k životu, absolutně ho naplňuje, bez ní je nešťastný. Jeho životní příběh se tudíž prolíná s politickou kariérou.
Formovalo rodinné zázemí jeho politiku?
Určitě. Minimálně ze začátku. Fico se narodil do rodiny dělníka a prodavačky obuvi. Jeho otec pracoval na vysokozdvižném vozíku, zemřel docela brzy, a Fico tak zůstal jen s matkou a bratrem. Hledal cestu, jak se z toho prostředí dostat. Tah na branku a touha po úspěšnějším životě, než jaký měla jeho rodina, byly znát už od gymnaziálních let. Spolužáci i učitelé na něj vzpomínají jako na člověka, který jasně věděl, co chce.
Brzy vstoupil do slovenského Socialistického svazu mládeže, což byla organizace generující kádry pro komunistickou stranu. Už na vysoké škole podal žádost o vstup do komunistické strany. Jsem přesvědčen, že mnohé věci, které v politice reprezentuje, jsou důsledkem prostředí, v němž vyrůstal.
Fico se uchází o hlasy lidí už v desátých parlamentních volbách. Pokud by za měsíc vyhrál a dokázal sestavit vládu, stal by se počtvrté premiérem Slovenska. Je za jeho motivací účastnit se vrcholové politiky opravdu jen posedlost mocí, jak píšete v titulu knihy?
Je to jeho obrovská motivace, ale souběžně jich je více. Strávil jsem hodně času povídáním s Borisem Zalem, jedním ze zakladatelů strany Směr - sociální demokracie. Svého času byl vlastně ideologem Směru. Probíral jsem s ním, co je hlavní motivací Roberta Fica. On moc potřebuje, bez ní nedokáže žít. Pokusil se odejít z politiky vícekrát, například po neúspěšné kandidatuře v prezidentských volbách. Ale odchod mu nikdy nevyšel a jednoduše zůstal v politice uvězněn.
Vývoj po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky v roce 2018 a později po parlamentních volbách roku 2020, kdy ho opustil Peter Pellegrini a vzal si s sebou nemalou část důležitých postav Směru, znamenal pro Fica velkou urážku. Dnes se za to chce pomstít, chce dokázat, že je i s oslabenou stranou a odstrčený do "politického exilu" dostatečně silný a dokáže oslovit masy lidí. Je mu jedno, jakým to bude způsobem a jakými tématy. Chce zpět svoji neohroženou pozici.
Takže Fico zkrátka touží po moci, a proto je tak úspěšný?
Je to tak. Fico se na nejvyšších postech cítí jako doma. Ale svou roli hraje i motivace zachránit se, zajistit si beztrestnost. Dobře ví, že orgány činné v trestním řízení dnes už nefungují jako dříve. Situace se změnila a jsou odsouzeni i lidé, kteří byli Ficovi velmi blízko. On ví, že pokud chce ochránit své lidi a možná na konci dne i sebe, tak musí opět získat moc.
Fico by ale úspěchu nedosáhl bez voličů. Jeho strana dosahovala v minulosti ve volbách přes 30 procent hlasů, nyní si v předvolebních průzkumech drží podporu stále na 20 procentech. Neztrácí popularitu, přestože nedávno se veřejnost dozvěděla o trestních stíháních členů Směru a sám figuruje v několika kauzách. Proč jsou voliči Směru tak loajální?
Těch důvodů je více. Zaprvé je Fico velmi charismatický, pracovitý, uvěřitelný politik, který má své řemeslo zvládnuté opravdu špičkově. Je to čistý populista, dlouhá léta se tradovalo, že Směr a Fico neudělají nic bez průzkumu veřejného mínění. Ukázalo se to třeba během covidové pandemie u povinného očkování. Ani Fico, ani Peter Pellegrini se jednoznačně nevyjadřovali k očkování, protože věděli, že jejich elektorát je nerozhodnutý, zda se dát očkovat, nebo ne.
Je velmi pragmatický a cílevědomý a zná "postupy". Je pro něj poměrně snadné ovládnout jistou skupinu lidí, protože kvalitně čte společenskou objednávku. Slováka oslovují velmi podobná témata jako Maďara. Je tam překryv, hlavně s tou částí slovenské společnosti, která není příliš vzdělaná, nemá zvládnuté kritické myšlení a je snadno ovlivnitelná různými dezinformačními příběhy nebo propagandou.
A mezi těmito lidmi Fico našel své příznivce?
Ano. Když pochopil, že je vytlačený z levicového, městského a liberálního spektra a později i z toho rurálního, začal si hledat nový elektorát. Našel ho v protisystémové části společnosti, která do té doby moc neměla za kým jít. Jde o takzvaného voliče "hněvu a pomsty".
Když Igor Matovič vyhrál volby v roce 2020, ukázalo se, že i mezi jeho voliči byli bývalí voliči Směru nebo fašistické Lidové strany Naše Slovensko (LSNS). To byli také voliči pomsty. Tento typ potřebuje mít pocit, že jde udělat obrovskou změnu, zbourat pilíře tradičního, prohnilého a nefunkčního establishmentu. Tito lidé jistou dobu neměli svého mluvčího a lídra. Robert Fico tento prostor dokonale obsadil.
Fico: Posedlý mocí
Kniha Petera Bárdyho přináší politický příběh Roberta Fica jako jednoho z nejvlivnějších politiků éry samostatného Slovenska. Bárdy využil až tři desítky svědectví Ficových kolegů, soupeřů i spolupracovníků. Kniha tak nabízí detailní pohled na politika, který se pohybuje ve veřejném prostoru už od devadesátých let.
V prodeji bude pravděpodobně od 6. září 2023.
Komentátoři nastiňují možnost povolební koalice Směru s dříve znepřátelenou stranou Hlas Petera Pellegriniho. Spekulovalo se ale i o tom, že by vládl s nacionalistickou Republikou, což mnozí označují za velkou hrozbu. Jak vidíte tuto variantu?
Nemyslím si, že Směr povládne s Republikou, kterou zformovali bývalí členové Lidové strany Naše Slovensko. Fico je původně komunista. Hlásí se hrdě k antifašistickému odboji na Slovensku, což by ho logicky mělo rámovat jako antifašistu. Je to sice cynický pragmatik, ale není hloupý. Pokud by vyhrál volby, snažil by se sestavit vládu bez Republiky, protože má fašistický nános. Fico není hloupý. Historicky i kvůli komunistickým kořenům ví, že s fašisty vládnout nemůže.
Podle mě je pro Fica ideální scénář takový, že by vládl s Hlasem a Slovenskou národní stranou, která byla koaličním partnerem ve dvou Ficových vládách už v minulosti.
Fico nastoupil na národoveckou rétoriku a provázal ji s dezinformační scénou. Na druhém místě v průzkumech je jako protipól Progresivní Slovensko, které zastává liberální hodnoty. Platí, že ať už vyhraje volby kdokoli, jsou to takové protiklady, že velká část lidí bude zklamaná?
Slovensko je polarizované. Kdysi mi tehdejší předseda parlamentu a šéf Slovenské národní strany Andrej Danko říkal, že si udělal průzkum, podle kterého 50 procent slovenských voličů hlasuje pro levicové nacionalisty. Je velmi snadné pracovat s tímto typem voliče a na druhé straně je jich opravdu mnoho. Druhá, demokratická nebo občanská část spektra je rozbitá na atomy.
Volby na Slovensku nebudou volbami dvou hodnotových či ekonomických směrů. Je to soutěž populistů o to, kdo odtrhne z koláče největší kus.
Ak by sa voľby konali v polovici augusta, vyhral by ich Smer pred Progresívnym Slovenskom (PS) a Hlasom, ukázal nový prieskum agentúry Focus.https://t.co/fV3xyxintv
— Denník N (@dennikN) August 20, 2023
Robert Fico je občas přirovnáván k Vladimíru Mečiarovi. Dá se na základě jejich podobnosti usuzovat, že Slováci inklinují k vůdčím typům politiků?
Robert Fico se postupně mění, aby dosáhl na úroveň Vladimíra Mečiara, podobnost je jasná. Ohledně preferencí Slováků můžeme zabrousit do historie. Od vzniku společného státu Slováci volili Hlinkovu slovenskou lidovou stranu, v jejímž čele stál silný vůdčí typ křesťanského kněze. Volby po druhé světové válce poprvé sice vyhráli demokraté, ale známe historii. Přišel rok 1948 a komunisté.
Po nich už jsme zase volili jen autokraty nebo silné vůdčí typy. Na samostatném Slovensku vyhráli parlamentní volby jen Vladimír Mečiar, Robert Fico a Igor Matovič neboli silný vůdčí typ, který poutá pozornost. Dnes je Směr stranou jednoho muže, bez Fica je to prázdná strana.
Fico má za sebou pět let v opozici. Slovensko zažilo poměrně chaotické vládnutí a nyní předčasné volby. Je Slovensku bez Fica lépe?
Obrovský chaos i diletantství, které jsme viděli za vlády Matoviče a jež se přeneslo i do vlády Eduarda Hegera, překryly vše, co se vládě povedlo udělat. Dokonce zabily občanské hnutí, které prahlo po tom, aby se Slovensko začalo přebudovávat. Byl tu prostor postavit základy nového státu. Příběh vzniku Slovenska stojí na základech oligarchického zájmu lidí kolem Vladimíra Mečiara, kteří si rozdělili zemi pro svůj profit. Doteď nás toto dědictví ovlivňuje.
Igor Matovič měl spasitelskou představu, že vše zachrání. Ale všichni, kteří ho známe, jsme věděli, že nemá osobnostní, politické ani manažerské předpoklady na to, aby řídil cokoli většího než posádku osobního auta. Bylo děsivé, že takový diletant měl čelit složité pandemii covidu. Přineslo to obrovské množství úmrtí, kterým se dalo zabránit, jenže systém nefungoval. V důsledku tohoto chaosu lidé jednoduše přestali věřit ve stát.
Takže jedním z dojmů slovenského voliče může být, že uplynulých pět let bez Fica ve vládě přineslo chaos a nedůvěru?
Ano. Matovič vzbudil obří nedůvěru ve stát. Průšvihy, které napáchal Robert Fico, jako jsou korupce a krádeže, přestaly být pro mnoho lidí problémem. Lidi to nezajímá, je to promlčené. Chtějí mít pokoj výměnou za pocit, že je ochrání silný stát. Obyčejný slovenský volič chce instituci podobnou socialistickému molochu, která mu zabezpečí, že od ukončení střední školy do odchodu do důchodu o něj bude postaráno. Nemusí to být radikálové či popírači holokaustu, ale jen chtějí klid, a tak volí Směr nebo Republiku.
Před pěti lety se po vraždě novináře Kuciaka a jeho snoubenky konaly největší demonstrace od pádu komunismu. Přinesly naději na politickou změnu, která se tehdy promítla do Ficovy demise. Je tato naděje teď pryč?
Podle mě úplně. Jsem vlastenec, je pro mě důležité, aby se stát, v němž jsem se narodil a žije tu moje rodina, vzpamatoval a vydal na lepší cestu. Bojím se hlavně toho, abychom zase nečekali na nevinnou oběť. Tragédií je, že až po vraždě Jána a Martiny si Slováci uvědomili, že nechtějí žít ve zkorumpovaném státě, který ovládá politická hydra. Museli počkat na smrt dvou mladých lidí, aby se probudili. Za měsíc jsou volby a my zase čekáme, až se stane fatální věc, která nás šokuje.
I kdyby volby vyhrál Robert Fico, vidíte pro Slovensko v něčem naději?
Možná jsem naivní, ale asi v pozici prezidenta. Zuzana Čaputová i exprezident Andrej Kiska ukázali důležitost statusu prezidenta. Sice jde spíše o reprezentativní funkci, ale není to jen člověk, který zhasíná světla v prezidentském paláci. Má své kompetence. Příští rok jsou prezidentské volby, uvidíme, kdo bude kandidovat. Myslím, že může vzniknout společenská poptávka po kandidátovi, který by byl protiváhou případné vlády Směru.
Dál je pro nás nadějí členství v Evropské unii a NATO. Ať se do vlády dostane kdokoli, bude si vědom toho, že bez Bruselu se nikam nepohneme. Fico není hlupák, potřebuje EU, nepůjde proti ní. Ale mohu se mýlit.
