Tockoje (Rusko) – Ani pilot bombardéru TU-4 s jadernou pumou na palubě onoho rána netušil, jaké tragédie bude zanedlouho aktérem.
14. září 1954 v 9:33 shodil svůj náklad z osmikilometrové výšky, pouhých třináct kilometrů od uralského městečka Tockoje nedaleko Buzuluku.
Atomová bomba o síle čtyřiceti kilotun TNT (dvakrát silnější než "hirošimská") explodovala ve výšce 350 metrů.
Od sovětského jaderného experimentu na bezbranných lidech uplynulo 62 let.
Světlo z onoho světa
"Stála jsem se synem na ulici a kupovala meloun. Oblohu najednou prudce rozjasnilo bílorůžové záření, které na několik vteřin zastínilo i Slunce," vzpomínala později tehdy 30letá Irina Zalavinová. "Bylo to světlo jako z onoho světa."
Okamžitě popadla svého syna a běžela s ním domů.
Než udeřila tlaková vlna, stačila ho ještě posadit zády ke stěně. Následný náraz vyrval všechna okna i s rámy a místnost zasypala skleněná tříšť. Její manžel zemřel v roce 1971 na rakovinu a onkologická onemocnění dnes trápí i syna Valeru.
"V té době ještě nebyly v plné míře známy následky z radioaktivního ozáření. Vědělo se jen o jeho zhoubnosti v epicentru výbuchu, avšak jen minimálně o dlouhodobých účincích. Natož o tom, že jaderné exploze mohou zničit tuto planetu. Proto ona dnes až nepochopitelná benevolentnost při jaderných testech," vysvětlil Aktuálně.cz zbrojní expert Vojenského historického ústavu Ivo Pejčoch.
Dnes už jsou apokalyptická rizika jaderných explozí všem dobře známa, jaderné mocnosti (USA, Rusko, Francie, Velká Británie, Francie a Čína) tudíž dodržují moratorium na testy atomových a vodíkových bomb. O to horší jsou podle Pejčocha stupňující se jaderné výbuchy severokorejského režimu (ten poslední, o síle až 30 kilotun TNT, Severokorejci provedli 9. září – pozn. red.).
Tankový pancíř vyhlazený jako svíčka
Ještě barvitější jsou vzpomínky dalších svědků.
"Vyšel jsem z úkrytu a uviděl strašný obraz. Rozsáhlý dubový les před námi jednoduše zmizel. Nebylo po něm ani památky. Pancíře bojové techniky byly roztavené ještě v několika kilometrech od epicentra výbuchu. Akademik Viktor Kurčatov (otec sovětské atomové bomby – pozn. red.) jen prohodil: Ten míč předčil všechna naše očekávání," vzpomínal po pádu sovětského režimu generál ve výslužbě Alexandr Michajlov, který v roce 1954 velel vojenskému výcvikovému prostoru u Buzuluku.
Tam tehdy sovětská armáda vybudovala celé testovací vesnice se stovkami kusů drůbeže, skotu a dobytka. Aby se vyzkoušelo, co s nimi jaderný výbuch udělá.
"Téměř všechna dovezená zvířata zahynula. Tím spíše nás ale ohromilo, když jsme – v převráceném tanku jen dvě stě metrů od epicentra – našli silně popáleného, hluchého, ale živého berana. Tankový pancíř byl od toho žáru vyhlazený jako rozteklá svíčka," líčil generál Michajlov.
Zprávy se už nezmiňují o tom, jak atmosferický jaderný test postihl lidi v nedalekých vesničkách a městech. Většina z nich měla být na experiment včas upozorněna s doporučením, co mají dělat. V úkrytech pak očekávali explozi. Pokud se kvůli strachu z radiace odmítli vrátit domů, stát jim nabídl bydlení v jiných částech SSSR.
Již zmíněná Irina Zalavinová upřesnila, že několik hodin před výbuchem byly rodiny vojáků odvezeny do vzdálenosti třiceti kilometrů od epicentra. Mnoho běžných občanů ale exploze – podobně jako ji – zastihla přímo na ulici.
"Výbuch byl dlouhá léta přísně utajován, přestože o něm věděly tisíce občanů Buzuluku, Orenburgu a samozřejmě městečka Tockoje, které bylo hned na ráně. Avšak ani dnes o té tragédii příliš nehovoříme. Nemocemi dosud trpí až příliš mnoho lidí," řekl při návštěvě Buzuluku autorovi těchto řádků tehdejší místostarosta Viktor Fogel.
Obrovské zásoby ropy a zemního plynu v Orenburgské oblasti tak ani dnes nepřinášejí místním lidem příliš štěstí. I po dvaašedesáti letech tu podle Fogela umírají na různé neobvyklé formy rakoviny.
"Výběr místa jaderných manévrů nebyl kvůli blízkosti měst a vesnic šťastný," přiznal o mnoho let později velitel cvičení maršál Georgij Žukov. Jak ovšem nahlásil Kremlu bezprostředně po něm, "průlom obrany protivníka s použitím atomové zbraně splnil svůj účel".
Testu na lidech se tehdy zúčastnilo 45 000 vojáků, nasazeno bylo 6000 automobilů, 300 letadel, 600 tanků, 500 houfnic a kanonů. Promyšlen byl každičký detail v jejich rozmístění na různém stupni ochrany.
Dobře natrénovaný Černobyl
Ztráty na životech nejsou dodnes známy. Archivy tocké oblastní nemocnice z let 1954 až 1980 byly skartovány.
Orenburští vědci při zkoumání imunity dětí – vnoučat těch, kteří byli vystaveni účinkům záření z jaderné exploze – dospěli k šokujícím závěrům: jejich organismus nemá téměř žádnou obranyschopnost proti rakovině. "Třetí pokolení lidí, kteří přežili jaderný výbuch u Buzuluku, má silnou náchylnost k rakovině," přiznal ruský vědec Michail Skačkov.
Zatímco jaderný experiment u městečka Tockoje se nedal před veřejností navždy tajit, protože na něj doplatilo příliš mnoho lidí, o dalším podobném jaderném testu Kremlu se toho příliš neví. Z kusých informací je jasné jen to, že 10. září 1956 byla na jaderné střelnici v Semipalatinsku odpálena při vojenských manévrech (veřejně není známa síla nálože ani počet cvičících vojáků) jaderná puma.
Vypátrat lze jen to, že o den později byl pilot bombardéru – podplukovník Fjodor Golovaško – vyznamenán titulem Hrdiny Sovětského svazu "za projevené hrdinství a odvahu při jaderných explozích v atmosféře". Další prameny pak připouštějí, že některé termonukleární výbuchy v Semipalatinsku dosahovaly až nepředstavitelné síly jedné megatuny TNT.
Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová přiznává, že pro ni nejsou sovětské jaderné výbuchy, při nichž se na vojácích testovaly účinky radiace, pekelné teploty i tlakové vlny, velkým překvapením.
"Po výbuchu bylo vše pečlivě zaznamenáno. Byla měřena úroveň radiace, nacvičoval se odsun nejvíce postižených vojenských jednotek i zasažených civilistů. Nechci, aby to vyznělo krutě, ale i na černobylské jaderné havárii bylo patrné, jak dokonale měli Sověti záchranné operace natrénovány. Sovětská armáda v roce 1986 zareagovala na tohle neštěstí bleskově a profesionálně."
Z dostupných informací vyplývá, že i USA provedly v 50. letech minulého století osm jaderných manévrů s nasazením vojáků. Ani pro ně se to neobešlo bez tragických následků. S jadernými zbraněmi však Američané nikdy neexperimentovali na bezbranných lidech, kteří nebyli – na rozdíl od vojáků – chráněni alespoň standardními protichemickými prostředky či oděvy.
