Kampala (od našich zvláštních zpravodajů) - Co se rozsahu lidského utrpení týče, nesnesou válečné konflikty v oblasti Velkých jezer v Africe prakticky žádné srovnání.
Genocida ve Rwandě, protahující se válka v Kongu či dvacetiletý konflikt mezi povstaleckou Armádou božího odporu (LRA) a centrální vládou v Ugandě představují v historii moderních válek vzhledem ke své brutalitě zcela zvláštní kategorii.
Při vyprávění bývalých dětských vojáků LRA, které jejich únosci, věznitelé a velitelé v jednom nutili páchat nepopsatelná zvěrstva, aby z nich "vychovali" všeho schopné válečníky, běhá mráz po zádech i těm nejotrlejším posluchačům.
Na export
Ve válkou zdevastované severní části Ugandy sice nyní už přes dva roky trvá klid zbraní (mírová dohoda nicméně stále podepsána nebyla), z malých zabijáků násilně vytržených z jejich rodin se však mezitím stal vyhledávaný exportní artikl.
"Otázka dětských vojáků je pořád živá - LRA s nimi v podstatě obchoduje, takže dnes bojují například v Kongu či Súdánu a podle některých zpráv byli prodáni například i do Saúdské Arábie," říká Regina Kacwamu z nevládní organizace UYDEL, jež se angažuje v prevenci zneužívání mladistvých.
Tradice nasazování dětí do ozbrojeného boje přitom v Ugandě sahá ještě hlouběji než samotné počátky Armády božího odporu (LRA).
"Boží bojovníci" vedení samozvaným mesiášem Josephem Konym, na něhož byl vydán zatykač nejen v Kampale, ale i v Haagu, tuto metodu pouze dovedli ke zvrhlé dokonalosti. Za dvacet let svého hrůzyplného působení na severu Ugandy za tímto účelem unesli nejméně 25 tisíc dětí.
Otec všech dětských vojáků
Za skutečného "otce všech dětských vojáků" v Ugandě lze však poněkud paradoxně označit úřadujícího prezidenta Yoweriho Museveniho, který se na přelomu 70. a 80. let postavil do čela odboje proti tehdejšímu režimu diktátora Idiho Amina a poté i jeho nástupce (a také předchůdce) Miltona Oboteho.
Malí chlapci i dívky v uniformách měli v Museveniho Armádě národního odporu (NRA) vždy své pevné místo. Jak vyplývá ze vzpomínek bývalé dětské vojákyně Chiny Keitetsi, ze strany vůdce NRA to byl velice chladnokrevný kalkul:
"Dětská věrnost a oddanost neznaly hranic. Náš zápal pro cokoli se na rozdíl od nasazení dospělých nesl v duchu hesla: všechno, nebo nic. Neměly jsme se kam vracet a nemohly jsme to vzdát.
Většina dospělých se uměla krýt, věděli moc dobře, že se před sprškou projektilů musejí schovat. Věděli, jak nebezpečné kulky jsou a jakou paseku můžou nadělat. Někdy horší než smrt. Nás děti klidně nechali, ať na palbu nepřítele odpovídáme vstoje," napsala bývalá bojovnice, dnes usazená v Dánsku, ve svých memoárech, které v roce 2004 vyšly knižně i v češtině.
Nesplněné sliby
Museveni kdysi v buši svým mladičkým spolubojovníkům - říkalo se jim "kadogo" (podle svahilského výrazu pro něco malého) - mimo jiné sliboval, že až zvítězí, zajistí všem do jednoho řádné vzdělání.
Dnes, téměř 23 let po jeho nástupu k moci, ovšem zůstává celá jedna třetina populace negramotná a vzdělání je pro řadu dětí nadále nedostupné.
Přesto nelze Museveniho vládě upřít snahu. Po schválení zákona o všeobecném základním vzdělání v roce 1997 například stoupl během pouhých tří let počet dětí na základních školách na trojnásobek. To však s sebou přineslo i netušené problémy.
"Naše školy ten nápor nezvládaly, prostě najednou nebylo dost tříd," připouští ministr pro děti a mládež, major ve výslužbě Jimmy Kinobe.
"Nám šlo ale především o to, aby si děti zvykly chodit každé ráno do školy. Vzdělání - to není jen naučit se číst a psát, jde o celý proces socializace," dodává ministr, podle něhož je podpora vzdělávání zároveň součástí širšího boje proti dětské práci.
Školy - zoufalé, nebezpečné a irelevantní
Kritici ale varují, že heslo "Stop dětské práci, škola je lepší" má v ugandském kontextu jen omezenou platnost:
"Než budeme moci tvrdit, že vzdělání je nejlepší odpovědí na dětskou práci, je potřeba zajistit, aby zdejší školy byly bezpečné a také relevantní," namítá Gary Ovington, odborník na ochranu dětí z pobočky Dětského fondu OSN v Kampale. .
"Dnes o nich nemůžeme prohlásit ani jedno. Výuka má často formu mechanického opakování po učiteli, samostatné uvažování se nepodporuje. A stav, v jakém se nacházejí ugandské školy zejména na venkově, je naprosto zoufalý.
V prvním ročníku se ve třídě tísní i 150 dětí, většina jich ani nesedí v lavici, ale na zemi. Do sedmého ročníku jich ale postoupí sotva dvanáct, a z toho bude jedenáct chlapců. Dívky většinou školu nedokončí, spousta z nich do té doby otěhotní. Znásilňování a jiné formy zneužívání jsou ve zdejších školách prakticky na denním pořádku," vypočítává své výhrady Ovington.
Kritika se často snáší i na hlavu samotných učitelů, jejichž profese se v průběhu jediné generace proměnila v očích veřejnosti z prestižní v téměř opovrhovanou. Pedagogové se brání tím, že při nadměrném počtu studentů se kvalita výuky nedá udržet. Kromě toho si stěžují na špatné platové ohodnocení.
"Třídy jsou moc velké. A pak - jak má hladový učitel učit hladového žáka? To k ničemu dobrému vést nemůže," vyjádřil se na konferenci v Kampale k problémům ve školství zástupce učitelských odborů Moses Muyinga.
Začarovaný kruh
Chudoba bývá také zpravidla uváděna jako hlavní důvod toho, proč dnes celá jedna třetina ugandských dětí školního věku pracuje místo toho, aby chodila do školy.
Vláda má sice v otázce nepřípustnosti dětské práce alespoň navenek jasno, realita je však poněkud odlišná. Mimo jiné i proto, že Uganda má (mimo jiné i v důsledku epidemie AIDS) jednu z nejmladších populací světa s průměrným věkem kolem patnácti let.
"Prakticky každá vydělávající domácnost v Kampale dnes zaměstnává pomocnici ve věku 12 až 18 let, která zpravidla pochází z venkova," říká programová koordinátorka UYDELu Anna Nabulya a podotýká, že jde o jednu z nejrizikovějších a zároveň nejrozšířenějším forem dětské práce v Ugandě.
Podobně jako dětští vojáci jsou dětské posluhovačky v domácnosti preferovány před dospělými pro svou flexibilitu, nenáročnost a věrnost.
Kořist pro predátory
Spousta z nich ale tvrdý pracovní režim nevydrží a od svých zaměstnavatelů nakonec uteče. Vykořeněné a bez prostředků pak často končí na ulici, kde se stávají snadnou kořistí nejrůznějších predátorů, a to nejen sexuálních.
"Nedávno jsme tu měli případ, kdy si odsud jistý Američan prostřednictvím úplatků a zfalšovaných dokumentů o adopci odvezl malého chlapce. Ten nakonec skončil v Jižní Africe, kde mu odebrali ledvinu a on zemřel," uvádí Anna Nabulya, podle níž Ugandě stále chybí účinná legislativa, která by zabraňovala obchodování s lidmi.
A tak v Thajsku, Dubaji a mnoha dalších místech světa každým dnem přibývá malých otroků a otrokyň, kteří by přitom měli sedět ve školních lavicích doma v Ugandě.
| Více od našich reportérů z Afriky: Hlad nutí učitele v Zimbabwe stávkovat a děti pracovat Exkluzivně z Mugabolandu: žádná voda, žádný chleba Maroko říká dětské práci ne. Myslí to upřímně? Etiopie si život bez dětské práce nedokáže představit |
Někdy se tak podle Stephena Asiimweho z ugandské nevládní organizace Kids In Need stane i přičiněním jejich vlastních rodičů, kteří své ratolesti ochotně svěří překupníkům výměnou za pár tisíc šilinků (několik desítek korun) a falešný příslib, že pro ně najdou dobré místo s vyhlídkou na lepší život.
Zákony versus praxe
"Obchodování s dětmi je obrovský problém. Z pohledu státní moci se ale vždycky najde nějaký ještě naléhavější úkol, který je třeba řešit - jako například zajištění potravinové bezpečnosti země," dělí se o své frustrace Asiimwe.
"Vláda sice už před časem ustavila Národní radu pro záležitosti dětí, která se ochranou jejich práv zabývá, pravomoci tohoto orgánu jsou ale mizivé," dodává.
Ovšem ani přijetí dalších, přísnějších zákonů o ochraně dětí a prevenci jejich zneužívání, na nichž se podle představitelů vlády už pracuje, podle skeptiků nemusí nic změnit.
"Problémem Ugandy není absence zákonů. Zdejší legislativa je vynikající - zákaz dětské práce je dokonce zakotven v ústavě, jenže všechny ty zákony a vládní programy jsou zcela bezvýznamné, protože nejsou naplňovány v praxi," konstatuje Gary Ovington z UNICEFu.
