Odbojářů jako Bernard Papánek byly ve východní Evropě tisíce. Nedlouho před vypuknutím druhé světové války Papánek stihl dokončit obchodní školu ve Vídni. Po obsazení Rakouska nacisty ale už raději odjel do Brna k příbuzným.
Snažil se uživit, jak se dalo, ale práce nebyla. Roznášel alespoň noviny nebo pečivo. V listopadu 1938 si ovšem pro něj přišla policie s tím, že se musí vystěhovat na Slovensko, kde měl po otci domovské právo. Oficiálně ho ale policisté nepředali žádnému úřadu, jen ho vysadili z auta nedaleko slovenských hranic.
"Na Slovensko jsem nechtěl, co bych tam dělal? Nikdy jsem tam nebyl, nikoho neznal. Tak jsem si sedl u silnice, snědl chleba, klobásky a jablka, které mi dali na cestu příbuzní, a vydal jsem se pěšky zpátky do Brna," usmívá se Papánek při vzpomínce na pokus o jeho deportaci.
V Brně se schovával u matčiny sestřenice, ale bylo jasné, že dlouho zůstat nemůže. Chtěl se dostat do transportů do Palestiny, které organizovala židovská obec. Neměl ovšem oficiální status uprchlíka.
Podařilo se to až s pomocí vzdáleného příbuzného, podnikatele a velkoobchodníka s textilem Lea Feunda. "Stálo ho to asi moc peněz, ale zachránil mi život," říká s viditelným vděkem Papánek.
Vše začalo Tobrukem
V Palestině uposlechl výzvy prezidenta Edvarda Beneše, aby Čechoslováci vstoupili do armády. Po krátkém pobytu ve výcvikovém táboře u Haify zamířil v říjnu 1941 s 11. československým pěším praporem o síle 643 mužů do severoafrického přístavu Tobruk, aby posílil jeho obranu, kterou tvořily britské, australské a polské jednotky. Papánek byl přidělen k obsluze protiletadlových kanónů, takzvaných boforsů.
Tobruk byl obklíčen nepřátelskými vojsky už 11. dubna 1941. Fronta se posunula až k libyjsko-egyptské hranici a město zůstalo více než 100 kilometrů za frontovou linií. Jeho obránci zůstali odkázáni na zásobování britským námořnictvem.
Boje probíhaly se střídavými úspěchy. Nakonec se britským jednotkám s aktivním přispěním Čechoslováků přece jen podařilo 5. prosince "vysekat" do Tobruku spásný koridor.
V červenci 1943 se Papánkova jednotka přesunula do Egypta, odkud se vydala na dlouhou plavbu okolo Afriky do Velké Británie. Tam se podrobila dalšímu výcviku.
Na podzim roku 1944 se pak Čechoslováci s Čs. samostatnou obrněnou brigádou přeplavili přes kanál La Manche do francouzské Normandie a zamířili krajinou zdevastovanou průchodem válečné fronty k přístavnímu městu Dunkerk, které bránila silná německá posádka.
Život mu zachránili kamarádi a penicilin
"Nikde v dohledu nebyl dům, který by stál celý. Samé ruiny, zničené silnice. Viděl jsem mrtvé německé vojáky, které někdo oloupil o boty," popisuje situaci ve Francii Papánek.
Dunkerk obklíčila spojenecká vojska. Dvanáct tisíc německých vojáků se ale nehodlalo vzdát a naopak z města podnikali výpady do nepřátelských řad. Papánek byl přidělen k obsluze minometu v jednom údolí na dostřel od města. Zúčastnil se první větší a zároveň úspěšné ofenzivy československých jednotek, která se uskutečnila 28. října 1944, v den československého státního svátku.
DEN VÁLEČNÝCH VETERÁNŮ
Den válečných veteránů, ve světě také někdy nazývaný podle symbolického vlčího máku Poppy Day, připadá na 11. listopadu.
Od 1. do 14. listopadu pořádá Paměť národa sbírku na počest válečných veteránů. Seznam sbírkových míst je na této internetové adrese, kde lze přispět i on-line. Na ulicích si lze také koupit látkové vlčí máky, které nabízejí dobrovolníci.
Paměť národa zaznamenala téměř 900 příběhů bývalých vojáků, v České republice ale stále žije asi 373 veteránů z druhé světové války a 14 653 novodobých veteránů z misí.
Válka pro něj skončila 19. prosince 1944, kdy byl těžce raněn. Ve vesnicích a staveních v okolí Dunkerku zůstaly po uprchlých francouzských civilistech brambory a různé další zásoby. Vojáci se pro ně často vydávali, museli se ale plížit zákopy a být velmi opatrní, protože Němci stříleli na vše, co se pohnulo.
"Jednou jsem se také vydal pro jídlo. Jenže v cestě bylo asi dvacet metrů holé, ploché země, kde se nebylo kde schovat. Byla mlha, nic jsem neviděl. Najednou jsem zaslechl výstřely a dostal jsem ránu. Bylo to sotva deset metrů od našeho ležení s minomety."
Kamarádi Papánka odvezli do kanadské polní nemocnice, kde se podrobil dlouhé a komplikované operaci břicha. Dlouho nebylo jasné, zda zranění přežije. Pomohlo mu mimo jiné i to, že nemocnice byla velmi dobře zásobená a měla k dispozici nový zázračný lék - penicilin.
Když se Papánek zotavil, byl přepraven zpět do Anglie, odkud po konci války kontaktoval židovskou organizaci, aby mu pomohla najít příbuzné. Zjistil, že koncentrační tábory přežil z širokého příbuzenstva jen jeden strýc a bratr Otto, který zůstal v Palestině.
Za svobodou do Izraele
Šestadvacetiletý válečný veterán se čtyřicetiprocentní invaliditou to po návratu do Československa neměl lehké. Nemohl sehnat bydlení ani práci.
Zúročil však svou velkou výhodu: znalost jazyků. Němčinu ovládal skvěle díky studiu ve Vídni, anglicky a francouzsky se naučil za války, hebrejsky od židovských příbuzných během pobytu v Palestině. Na Masarykově univerzitě v Brně složil oficiální zkoušky a začal dávat soukromé lekce jazyků.
Škrt přes rozpočet mu však udělal nástup komunistů k moci v únoru 1948. Opět musel hledat práci. Nejprve se živil jako skladník v mlékárně, pak na čerpací stanici nebo jako pomocník na stavbě. Ačkoliv podniky i úřady potřebovaly lidi se znalostí jazyků, Papánek nikdy neprošel přes kádrové oddělení. Jako voják ze západní fronty, který měl kontakty v Izraeli, Anglii i Rakousku, byl nežádoucí osobou. Navíc byl nestraník. Zajímala se o něj proto i Státní bezpečnost.
"Zjistil jsem třeba, že člověk, který dvakrát navštívil mé lekce angličtiny, byl ve skutečnosti estébák. Byl jsem pořád jednou nohou v kriminále, ale dával jsem si pozor, abych před nikým nemluvil špatně o komunistech a podobně," říká nyní Papánek.
Proč je 11. listopad celosvětovým Dnem válečných veteránů
Před sto jedna lety, 11. listopadu 1918, bylo uzavřeno příměří ve vlaku nedaleko francouzského města Compiègne a skončil do té doby nejkrvavější válečný konflikt, který přinesl utrpení a smrt milionů lidí. Datum konce první světové války se později stalo památným Dnem veteránů a všech, kteří se v uniformě nebo civilu zapojili do boje za svobodu a demokracii. Tradice "vlčích máků" se rozšířila především ve Velké Británii a USA a pak dále do dalších zemí.
Na začátku 60. let se oženil a několik let žádal o povolení vystěhovat se za bratrem do Izraele. Odpověď byla vždy stejně strohá: "Žádost zamítnuta." Až v srpnu 1964 dostali s manželkou povolení navštívit starého strýce ve Vídni.
V Rakousku na ně čekal i bratr Otto a přesvědčoval je k emigraci do Izraele s tím, že jim zajistí letenky, bydlení a práci. Bernard Papánek nabídku rád přijal, těžce se ale rozhodovala jeho žena. V Československu zůstaly její dvě děti z prvního manželství.
"Bylo to pro ni velmi těžké. Ale synovi bylo už 16 a dcerce 14 let, nebyli tak malí, a věděli jsme, že se o ně postarají manželčini rodiče," vypráví veterán.
Z Izraele na Slovensko
Později se Papánkovi dozvěděli, že byli v Československu odsouzeni k osmi a dvanácti měsícům vězení za emigraci. Po pár letech dostali amnestii, ale vrátit se nemohli. Manželka se s dětmi až do revoluce stýkala v lázeňském městečku v Rakousku poblíž hranic a jen dvakrát dostala povolení vrátit se do vlasti - na pohřeb otce a později matky.
Bernard Papánek v Izraeli začal užívat jméno Benjamin Palgi, protože to původní měli Izraelci problém vyslovit. Pracoval u letecké společnosti, dostal izraelské občanství a později i důchod. V Československu byl jako válečný veterán zapomenut, protože po emigraci vypadl z evidence ministerstva obrany.
Od roku 2014 žije na Slovensku v rodině své nevlastní dcery Viery. Stále se zajímá o svět, čte, chodí na procházky. Je jedním z posledních několika málo žijících československých bojovníků od Dunkerku.
