Berlín/Praha - Nedaleko kancléřského úřadu v Berlíně, přímo na břehu řeky Sprévy, stálo ještě před pár dny sedm bílých křížů. Symbolicky připomínaly mrtvé, kteří přišli o život u Berlínské zdi.
V bezprostřední blízkosti 155 metrů dlouhé betonové hradby, která až do 9. listopadu 1989 dělila východní a západní Berlín, zemřelo za 28 let její existence 138 lidí.
Těsně před 25. výročím pádu Zdi - symbolu 40 let rozdělené Evropy - bílé kříže najednou zmizely. Někdo je vzal, nejspíš ukradl, mysleli si Berlíňané.
Trapné, že zrovna teď, před výročím, říkali.
Záhy se ovšem ukázalo, že nešlo o trapas, ani o "náhodné zcizení". Naopak. K akci se přihlásila skupina aktivistů, která se snaží upozornit na to, jak se Evropa chová k běžencům z chudších částí světa.
Kříže prý odvezli na vnější hranice Evropské unie. "Zatímco se celé Německo chystá na to, jak si (v neděli) připomene pád německé zdi před 25 lety, stojí kolem Evropy nové zdi, o něž se rozbilo nejméně 30 000 lidí," vysvětlili ve svém prohlášení.
I když Němci většinou na podobné akce slyší, odstranění křížů u Sprévy vzedmulo v Berlíně vlnu pohoršení. Pád Berlínské zdi a události se Zdí spojené totiž dodnes silně prožívají.
Skoro každý Němec si například přesně pamatuje, kde byl a co dělal v noci z 9. na 10. listopadu 1989.
Položíte-li v Německu otázku "Kde jste byl, když padla Zeď?", skoro vždycky dostanete pohotovou - a často i velmi emotivní - odpověď.
Nevěřili
Přísně střežená bariéra, která bránila útěku obyvatel komunistické NDR do Západního Berlína, vyrostla v ulicích města v srpnu 1961 - prakticky přes noc. Ze dne na den rozdělila na bezmála tři desetiletí rodiny, nejbližší příbuzné i kamarády.
Stejně rychle a překvapivě, jako vyrostla, ostatně Berlínská zeď také padla.
Když se 9. listopadu 1989 do éteru omylem dostala věta člena politbyra východoněmecké SED Güntera Schabowského, že hranice mezi NDR a Západním Berlínem je "podle toho, co vím, tak odteď" otevřená, většina Němců tomu zprvu nemohla uvěřit.
Šéfredaktoři (nejen) berlínských novin nejprve posílali své reportéry na místo, aby "díry ve Zdi" viděli na vlastní oči.
"Už dřív jsme cítili, že se něco musí stát," odpovídá na otázku, jak pád Zdi prožíval, dlouholetý redaktor berlínského deníku Der Tagesspiegel Lothar Heinke. "Ale najednou došlo k takové té vnitřní explozi, té euforii, že o tom všem můžeme napsat – že tohle všechno můžeme prožívat."
Nikdy předtím - nikdy potom
Celý svět pak obletěly snímky, na nichž lidé bourají nenáviděnou zeď, anebo přes ni alespoň přelézají.
Narychlo otevřené hraniční přechody nápor lidí nezvládaly, do Berlína navíc téměř okamžitě začaly proudit davy ze všech koutů východního, ale i západního Německa.
Za Zdí pak Němce z Východu nadšeně vítali ti ze Západu. Ještě dlouho mnozí z nich vzpomínali, že tak srdečné přijetí nikdy předtím - a ani potom - nezažili.
"Bylo to nadšení, které jde až do morku kostí," vzpomíná dnes 78letý Hubert Glasmacher, bývalý elektroinženýr, na hroutící se Berlínskou zeď na serveru Derwesten.de.
Městem v noční košili
Manželé Kerstin a Oliver Scholzovi z východního Berlína šli té noci přes oficiální, už otevřený hraniční přechod na Západ. Dodnes vzpomínají, jak si pohraničník prohlížel jejich pasy.
"Cesta před námi vedla tunelem, jako do pekla Stasi," líčí Berlíňané, kterým je dnes něco přes padesát, na serveru berlinonline.de. "Opak byl ale pravdou. Vůbec jsme tomu nemohli uvěřit, byl to nejlepší den v životě."
58letá Gabriele Hartmannová slyšela před 25 lety zprávu o otevření hranic na druhé straně Zdi – v Západním Berlíně. "Hned jsem na kole uháněla k nejbližšímu přechodu, na Oberbaumbrücke. Po mostě tehdy běžela jásající Východoberlíňanka, která si střídavě nandávala a sundávala zimník, pod nímž měla jen růžovou noční košili, a volala: 'Tady, koukněte, vyrazila jsem, když jsem to viděla… Musela jsem se prostě hned podívat, jestli je to vážně pravda!'"
Na den, kdy padla Berlínská zeď, prý do smrti nezapomene.
