Zkusme se přenést v čase: je 01.23 hodin, 26. dubna 1986. Čtvrtý blok černobylské jaderné elektrárny se vymyká kontrole obsluhy a exploduje. Den nato zaznamenává švédská jaderná elektrárna ve Forsmarku zvýšenou radioaktivitu, později i ta v Dukovanech. Vy jste tehdy působila v dnešním Státním zdravotním ústavu, kde jste se zabývala ochranou před škodlivými účinky ionizujícího záření. Jak bylo radioaktivním mrakem zasaženo Československo? Co všechno jste podnikali, co jste mohli veřejnosti sdělit? A kdy jste měli o černobylské katastrofě vlastně jasno?
Dana Drábová: Na území Československa doputovala první várka kontaminovaných vzdušných mas - jak my říkáme - 30. dubna. Tedy čtyři dny po katastrofě.
Radiaci jsme měřili od jejího počátku, protože zprávy o tom, že se na Ukrajině stalo něco velmi vážného, vysílalo pohotově Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky či další západní média. Dnes proto máme velmi dobře zpracované informace o tehdejší radiační situaci v Československu.
U těch měření a vyhodnocování jsem navíc od počátku byla. I proto mohu říci, že úroveň radiace u nás byla sice zvýšená, nikoliv ale život ohrožující. A to je dost podstatné: měřitelná radiace totiž ještě neznamená nebezpečná.
Dobře. K nebezpečné úrovni radiace to tedy tehdy bylo jak daleko?
Hodnoty, které jsme změřili, byly o několik řádů menší než ty rizikové.
Nefrustrovalo vás, že jste sice měli k dispozici nějaké údaje, úřady ovšem o Černobylu mlčely jako zařezané?
To víte, že nás to štvalo. Koneckonců s následky tehdejší naprosto špatné komunikace a informovanosti lidí se potýkáme - anebo na ně doplácíme - dodnes.
Na Černobyl se kvůli tomu nabalila až neuvěřitelná mytologie. Situace je tak i po třiceti letech popisována jako mnohem horší a nebezpečnější, než ve skutečnosti byla.
Na druhé straně jsme neměli moc času se trápit myšlenkami o tom, proč tehdejší vláda a stranické orgány o Černobylu v Československu mlčí. Kvůli Černobylu jsme byli doslova zahlceni prací.
Uvědomovali jsme si navíc, že kvůli nízké radiaci není nutné přijímat drakonická opatření.
Právě proto, že úřady mlčely, není divu, že lidé podléhali panice...
Vždy já nic jiného neříkám. Někdy mělo ono mlčení ve svých důsledcích až paradoxní rozměry: někteří rodiče donutili například v té panice své děti pít jodovou tinkturu, aby je snad ochránili před rakovinou štítné žlázy. Kdyby ovšem měli k dispozici kvalifikované informace, určitě by své děti takové hlouposti ušetřili.
Vypnutí bezpečnostních pojistek
Za těch třicet let už bylo o příčinách černobylské katastrofy řečeno a napsáno hodně. O neuvěřitelné nezodpovědnosti, diletantském experimentování s reaktorem, ale i jeho špatné konstrukci, nedodržení podmínek, na které byl plánovaný pokus náhlého odstavení připraven. A nebo o tom, jak své sehrála mizerná bezpečnostní kultura nebo to, že operátoři nebyli kvůli utajení seznámeni s mnoha charakteristikami reaktoru... Co si myslíte vy? Co podle vás tu hroznou katastrofu spustilo?
Vlastně vše, co jste uvedl. Tohle všechno k tomu méně či více přispělo.
Celý ten projekt měl ohledně bezpečnosti značné rezervy. Chyběly některé bariéry proti úniku radiace - například ochranné obálky. Neměl ji dokonce ani ten reaktor.
Šlo o vojenský, velmi jednoduchý reaktor... Což ale neznamená, že se nedal provozovat bezpečně.
Svým studentům s oblibou říkám, že se reaktor bránil havárii až do poslední chvíle. Nicméně touha lidí splnit socialistický závazek vedla jeho obsluhu k tomu, že ochranné pojistky - v rozporu s čímkoliv - vypínali.
To jim ale nestačilo. Když byl totiž reaktor odstaven, tak ho ihned vytáhli na potřebný výkon, což je ovšem přísně zakázáno, kvůli takzvaným doznívajícím přechodovým stavům. Aby odezněly, musí se odstavený reaktor nechat potřebnou dobu "oddychnout". Teprve pak je možné znovu zvyšovat jeho výkon.
Chyb tedy bylo víc?
Ano, fatálních chyb bylo víc než dost. Zmíním ale ještě jednu: Plánované snižování výkonu reaktoru bylo pozastaveno, protože Kyjev potřeboval proud. Kvůli tomuto prodloužení odešla směna, kterou vystřídala jiná, a ta už neměla experiment tak dokonale nacvičený.
Řekla jste "vojenský reaktor"? Co to přesně znamená?
Ten černobylský byl původně vyvinutý k výrobě zbrojního plutonia.
Předpokládám, že něco podobného se v zemích provozujících jaderné elektrárny dnes už stát nemůže...
Jenomže ono se to nemělo stát ani tehdy - před třiceti lety. Už tehdy totiž platilo, že všechny testy se musí odehrát ještě před tím, než je jaderná elektrárna uvedena do plného provozu.
A jsme opět u už zmíněných socialistických závazků: spěchalo se, a tak se testy doběhu turbíny a možnosti zásobovat z tohoto doběhu elektrickým proudem vodní čerpadla (než naskočí dieselagregáty) odkládaly na pozdější dobu. Testy však měly proběhnout ještě před ostrým startem reaktoru. Jenomže tomu zabránil spěch a ono splnění socialistických závazků. Za každou cenu. I tohle je jedna z příčin.
Poučení z Černobylu
Podobné doběhové zkoušky turbíny se před spuštěním jaderných bloků provádějí i v Česku?
Při spouštění jaderné elektrárny se zkouší i přepnutí na vlastní spotřebu, což je podobný test tomu černobylskému. Avšak u reaktorů, které v Česku provozujeme - jde o ty nejspolehlivější, jaké byly kdy vymyšleny, chlazené, moderované lehkou vodou pod tlakem - je navíc z fyzikálních principů vznik situace podobné té černobylské zcela vyloučen.
Přehřátí chladicího media vede totiž k automatickému zastavení štěpné reakce. V Černobylu tomu bylo naopak: tam přehřátí vody a přílišná přítomnost páry vedla naopak k rozjetí štěpné reakce.
Na českých jaderných elektrárnách je něco podobného fyzikálně zcela vyloučeno.
Existuje něco jako poučení z Černobylu? Nebo z Fukušimy?
Naše průmyslová civilizace se, bohužel, nejvíce učí z nehod a havárií. A pokaždé se jedná o impuls ke zlepšení bezpečnosti - nejen v jaderné energetice, ale i v letectví, námořnictví, dopravě či chemickém průmyslu.
Při vyšetřování černobylské katastrofy opakovaně zaznívalo: Náš strach z pravdy byl mnohem větší než z katastrofy reaktoru. Z toho až mrazí.
Těch poučení je samozřejmě víc. Avšak to nejzákladnější je, abychom si byli stále vědomi, s čím zacházíme. Abychom si každou vteřinu uvědomovali, že jaderná energie je milionkrát koncentrovanější oheň.
Že jde o dobrého sluhu, který se ale při podcenění či lajdáctví může stát zlým pánem. Mluvím tu o něčem, čemu se vznešeně říká "bezpečnostní kultura". Jinými slovy: K jádru je vždy nutné přistupovat s pochopením, respektem a pokorou.
Z excelence do ostudy
Lajdácké kontroly potrubí v Dukovanech a Temelíně asi mají do jaderné havárie daleko. Přesto - jak se na tuhle kauzu s odstupem času díváte?
Stále pro to snad ani nemám slov. Jedním z největších nepřátel bezpečnosti jádra je ztráta pozornosti k detailům a sebeuspokojení. A sebeuspokojení především.
Někteří lidé v Dukovanech a Temelíně to nepochopili za celou dobu jejich provozu, dodnes. Třicet let byli excelentní a najednou takovéhle faux pas! I když nejde o bezpečnostní průšvih, jedná se o klasickou ukázku toho, jak snadno lze sklouznout z excelence a vynikajících výsledků až do ostudy.
Nepřispívá vaše otevřenost a přísnost českého úřadu pro jadernou bezpečnost, který vedete, k posílení tlaků na útlum jaderné energetiky?
Pokud těmto tlakům nedokážeme odolat právě tím, že nebudeme nic tajit a že budeme naopak nazývat věci pravými jmény, tak by nám jaderná energetika snad ani nepatřila do ruky.
Co se dnes - po třiceti letech - v černobylském čtvrtém reaktoru děje?
V kdysi roztaveném a dnes pochopitelně již ztuhlém jaderném palivu probíhají stále procesy radioaktivní přeměny (nikoliv štěpná reakce) podle zákona radioaktivního rozpadu.
Na povrchu může mít tak do stovky stupňů Celsia. Nyní jde o to, aby bylo tohle jaderné palivo neprodyšně izolováno od lidí a životního prostředí. Vlastně to spěje ke vzniku jakéhosi meziskladu jaderného paliva přímo na místě havárie.
Černobylská jaderná havárie tedy neskončila? A je jen ve své klidnější fázi?
Přesně tak to je. To palivo čeká na to, aby mohlo být někdy roce 2070 roboticky přemístěno do kontejneru a někde již definitivně uskladněno.
Čím déle palivo v tom sarkofágu bude, tím jednodušší práci budou mít ti, kteří začnou za několik desítek let zničený reaktor rozebírat.
Ukrajinci se vracejí. Proč?
Uvádí se, že kontaminace z Černobylu se rovná až 400 pumám shozeným na Hirošimu. Přesto prý jde o tisíckrát menší kontaminaci, než byla ta, která pocházela z atmosferických testů jaderných pum. Je tomu opravdu tak?
Podobná porovnání vždy dost kulhají, a jsou tudíž nepřesná. Fakt je, že jen cesia 137 se v Černobylu uvolnilo asi dvěstěkrát více než při výbuchu v Hirošimě či Nagasaki. Nic to ovšem neříká o následcích. Ty jsou u exploze jaderné bomby nesrovnatelně destruktivnější zejména kvůli teplu a tlakové vlně.
Rovněž radioaktivní záření má jiný charakter než dlouhodobě vyzařující palivo v jaderném reaktoru.
V odstavené černobylské elektrárně se dnes dokončuje nový sarkofág, vylidněná Pripjať je městem duchů... jenomže lidé se do uzavřeného a před třiceti lety vyklizeného bezpečnostního prostoru začínají vracet, někteří tam dokonce už delší dobu žijí. Tomu nerozumím.
A víte, že já ano? Ukrajinské úřady sice tu uzavřenou zónu pro návrat lidí neuvolnily, ale přestaly jim v návratu bránit.
Podle mne je to velmi rozumné stanovisko. Zejména starší generace velmi trpěla vytržením ze své po generace a generace obývané krajiny a rodných míst. Lidem totiž může velmi škodit i stesk a stres z odloučení, z vystěhování.
Možná to vyzní tvrdě, ale šedesátníky či sedmdesátníky nemá cenu zatěžovat zářením či radioaktivitou. Důležité pro ně je, aby z tohoto světa odešli v pohodě a spokojeni.
Hrdinství záchranářů
Na každého, kdo zkoumal dokumenty o Černobylu, jistě zapůsobila neuvěřitelná obětavost záchranářů, hasičů či letců, kteří hořící reaktor z vrtulníků zasypávali. Ti lidé přece museli vědět, že je to to poslední, co v životě dělají.
Víte... oni tu informaci, v jak smrtelně nebezpečném radiačním poli se pohybovali, dostali až ex post... po několika hodinách. To už většina z nich dostala hodně velké dávky radiace.
Mnozí černobylští hasiči však i tak brzy pochopili, co je čeká. Poměrně brzy jim totiž začalo být z nemoci ozáření špatně - dostali strašlivé dávky radiace. Jak ale znám jejich mentalitu (těch českých nevyjímaje), tak by k hořícímu reaktoru šli, i kdyby věděli, co je tam čeká.
Jak to?
Když jsou lidé vystaveni podobné katastrofě, probouzí se v nich něco, o čem dosud ani netušili, že v sobě mají. A pak dělají to, co je právě potřeba, co je důležité.
Stejně se kdysi zachovali sovětští námořníci při havárii reaktoru na jejich ponorce K17 či hasiči při záchraně stovek lidí z hořících dvojčat v New Yorku, na něž teroristé namířili dopravní letouny. Prostě tam šli dělat svoji práci, i když museli tušit, co je asi čeká.
Připomínáte strach z pravdy. Avšak obsluha elektrárny si vůbec nepřipouštěla, že právě jejich reaktoru by se mohlo něco stát, že by se mohl přehřát až ke zničení. I tahle nebetyčná pýcha je pro nás poučením.
Má - po zkušenostech z Černobylu či Fukušimy - jaderná energie perspektivu?
Jaderné technologie zajištují dnes světu celkově asi dvanáct procent elektřiny. A s tím dlouhodobě nevydržíme. Berme tedy jádro jako můstek k jiným - mnohem pokročilejším - technologiím.
Možná se podaří zvládnout malé slunce na zemi, jak se říká jaderné fúzi... Možná se jádro ukáže jako slepá ulička... a možná také ne. Faktem ale je, že je jakýmsi prazdrojem energie. A ta vzniká přeměnou hmoty. V rozumném množství toho docílíte sloučením dvou lehkých jader atomu, anebo rozštěpíte jedno těžké.
Německo se vydává na cestu bez jaderné energie. Lze jí ale - i vzhledem k propojenosti energetických soustav - vůbec dosáhnout? V případě nutnosti si přece budou Němci od nás brát i tu naši jadernou energii. A stejně tak Rakušané.
Tahle situace má spoustu scénářů. Jen připomínám, že německou energetickou změnu táhnou hnědouhelné elektrárny se vším, co k jejich provozu patří.
Dost málo se o tom mluví. Němci to však považují za jakýsi přechodový stav, který je přivede k deklarovanému cíli: mít v roce 2040 asi osmdesát procent energie z obnovitelných zdrojů. V témže roce ovšem předpokládají asi dvacetiprocentní dovoz energie...
... možná právě té české - jaderné. Myslíte, že Němci zmíněných cílů dosáhnou?
Velmi bych jim to přála. V jejich plánech ale nevidím fyzikální podstatu.
