Praha – Na jaře jsme spolu chodili po ulicích Doněcku, kde mi Alexandr Tyškevič vyprávěl o historii české krajanské komunity na Donbasu a své vlastní rodiny, která patří mezi volyňské Čechy.
Tehdy už se v některých okolních městech bojovalo, Slavjansk obsadili separatisté. Ale Doněck byl ještě klidný, přestože odpůrci nové ukrajinské vlády a revoluce na Majdanu se zabarikádovali v sídle místní správy.
Kavárny a restaurace byly otevřené, fotbalový stadion Donbass Aréna večer krásně svítil do dálky a vypadalo to, že v milionovém městě snad žádná válka nakonec nebude.
S lékařem z Doněcka jsem se teď po osmi měsících setkal v Praze. Přijel na týden zjišťovat, jak by to mohlo vypadat, kdyby jako Ukrajinec s českými kořeny požádal o repatriaci do České republiky. V úterý odpoledne, kdy jsme spolu seděli tentokrát v pražské kavárně, zrovna na východě Ukrajiny zemřelo 12 lidí (podle posledních informací je mrtvých už 14 - pozn. red.), když granát dopadl na autobus.
"Situace v Doněcku je hrozná, a kdo má možnost, snaží se odejít. Polovina původních obyvatel je pryč. Léky a potraviny sice jsou, ale drahé. Patnáct Čechů z Donbasu už dostalo od českých úřadů povolení k návratu, brzy si jedou vyzvednout papíry na konzulát do Oděsy.
Já zatím váhám, ještě mám v Doněcku byt a práci, ale pokud se to v příštích měsících nezlepší, půjdu také do České republiky. Zatím ale zjišťuji, jaké bych tady jako lékař mohl mít uplatnění," říká muž, jehož rodiče se do Donbasu na východě Ukrajiny přistěhovali ze Žitomiru, který naopak leží západně od Kyjeva.
Když jsme se v dubnu v Doněcku loučili, říkal, že snad bude vše dobré, tedy pokud obě strany budou mít zájem se dohodnout a zachovají klid. Nebylo.
"Na konci léta začalo bombardování části města, kde bydlíme. Na nás to přímo nespadlo, ale okolo ano. S manželkou a dvěma syny jsme se rozhodli, že už to dál nejde. Autem jsme přejeli ukrajinsko-ruskou hranici u Novoazovsku, který tehdy ještě kontrolovala Ukrajina (nyní separatisté – pozn. red.).
V Rostově na Donu jsme chvíli byli v utečeneckém táboře, ale tam to nebylo moc k životu. Pak jsme nějakou dobu přežívali u mých příbuzných v Novorossijsku na pobřeží Černého moře, kde je také dost lidí českého původu, a v Moskvě. Ale nechtěl jsem zůstat v Rusku, moc mi to tam nesedí. Rusové mají jinou mentalitu. Vrátil jsem se, protože v Doněcku nám zůstal byt a nechtěl jsem vše opustit," vypráví Alexandr Tyškevič.
Sám o sobě tvrdí, že je pro mír a nepodporuje ani separatisty, ani Kyjev. K oběma stranám má výhrady. Obává se ale, že válka bude pokračovat.
"Už Bismarck říkal, že kam Rusko vstoupí, těžko ho někdo přinutí, aby odešlo. Rusové dodávají separatistům zbraně, to je jasné, zatímco Ukrajinci podle mě plánují něco jako Chorvatsko v srbské Krajině v polovině devadesátých let. Chvíli přestat bojovat a pak povstalecké území dobýt velkou ofenzívou," říká.
Prezidentu Miloši Zemanovi je vděčný za to, že podporuje návrat těch ukrajinských Čechů, kteří o to požádají. "Myslím si, že je to tak správně. Izrael také neodmítá Židy, kteří se tam chtějí přestěhovat. Do země svých předků," domnívá se.
O vystěhování do České republiky prý usilují hlavně třicátníci a čtyřicátníci, lidé s dětmi. Ne všichni ovládají češtinu jako on. "Jestli se vrátím, budu mít výhodu. Neztratím zbytečně čas na jazykových kurzech," usmívá se Alexandr Tyškevič.
