Jak celá vaše anabáze ve Vietnamu začala? Kdy jste se vydal do nemocnice?
Do Vietnamu, konkrétně Ho Či Minova Města, jsem přiletěl v úterý 10. března odpoledne. Už druhý den mi nebylo dobře. Měl jsem zimnici, slabost, bolest hlavy, vzal jsem si Paralen a ráno mi bylo lépe. Pak jsem si ale přečetl článek o herci Tomu Hanksovi a jeho manželce v Austrálii, která popisovala úplně stejné příznaky, a nakonec jim testy vyšly pozitivní. I přesto, že jsem neměl typické příznaky, které se v té době standardně uváděly, mě ten článek znervóznil. Za dva dny jsem se již měl vracet domů, tak jsem si řekl, že chci mít před letem jistotu. Našel jsem si seznam vybraných nemocnic, a navíc jsem si přečetl článek, že Vietnam vynalezl vlastní rychlotesty. Vyrazil jsem tedy do nemocnice v domnění, že mě za pár hodin otestují, budu vědět, že jsem negativní, a druhý den v klidu odletím.
Jak to v nemocnici probíhalo, když jste tam přišel?
Ujal se mě velmi příjemný personál a po vysvětlení situace, že se chci pouze otestovat pro zítřejší let, mi udělali rentgen plic. Po něm jsme se vrátili do ordinace, s personálem jsem vyplňoval dokumenty a najednou zazvonil telefon. Za 10 minut se personál vrátil kompletně v ochranném obleku s maskou a jeden podávali i mně. V ten moment jsem pochopil, že rentgen asi nedopadl dobře. Přijela sanitka, která mě se sirénou převezla do nemocnice tropických nemocí, kde mi již test na koronavirus udělali. Výsledky však měly být až další den, v sobotu, takže jsem tam ležel a čekal. Ráno přišli lékaři a potvrdili, že test byl pozitivní.
Co se dělo dál?
Vedle pozitivního testu na koronavirus mi lékaři také řekli, že mám oboustranný zápal plic. Jak už to bývá, teprve v tom okamžiku se mi skutečně udělalo špatně. V sobotu přišly vysoké horečky a já děkoval bohu, že nesedím v letadle. Doktoři mi nasadili antibiotika z kapačky a dvakrát se mnou procházeli celý můj pobyt od příletu až do hospitalizace. Následně mě opět sanitkou převezli do vojenské polní nemocnice Cu Chi asi 70 kilometrů za Ho Či Minovým Městem, kde jsem byl až do konce léčby.
Víte vůbec, kolik lidí bylo kvůli vám izolováno? Jedna z hlavních strategií Vietnamu v boji proti šíření viru je právě přísná izolace všech potenciálně možných nakažených a přenašečů.
Známý mi říkal, že podle novin se dobrovolně přihlásilo až 200 lidí. V médiích prý vyšlo upozornění s mým jménem, fotkou a výzvou, aby se přihlásil každý, kdo se mnou přišel do kontaktu. Do izolace šel celý 12členný zdravotnický tým, který mi dělal rentgen plic v první nemocnici. Dále celý hotel, kde jsem byl ubytovaný, a spousta dalších lidí, které jsem potkal například v restauraci, na letišti a podobně.
Jak se u vás koronavirus projevoval?
Přišly horečky, zimnice a obrovská slabost. Další tři dny jsem spal skoro 20 hodin denně. Když se probudíte a vůbec nemáte chuť na jídlo, nemáte sílu se postavit, zvednout ruce, někam dojít a špatně se vám dýchá, tak se člověku začnou honit hlavou i ty pesimističtější myšlenky. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem v nemocnici, ale na druhou stranu nevěděl, jestli to bude stačit. Můj zdravotní stav byl skutečně takový, že jsem začal přemýšlet nad tím, co jsem doma nevypořádal. To asi byla ta nejtěžší doba, takže jsem se ji snažil nějakým způsobem prospat. Myslím si, že antibiotika začala zabírat zhruba po třech až čtyřech dnech a stav se mi začal postupně zlepšovat. Následující týden již bylo vše výrazně optimističtější.
Že jste onemocněl v zahraničí, muselo být asi také náročné.
Je to horší v tom, že jsem na pokoji ležel sám a první dny tam ani nebylo nic jiného kromě lůžka. Začal jsem si klást otázku, pokud se můj stav ještě zhorší a měli by mě napojit na plicní ventilátor, zda je na to nemocnice vůbec vybavená. Situace je navíc ještě komplikovanější s jazykovou bariérou, protože já se anglicky na stav ptal mnohokrát, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Komplikací tedy je, když člověk nedostává vůbec žádné informace a na otázku, zda se můj stav zlepšuje, nebo zhoršuje, akorát pokrčili rameny a já nevěděl, co tím myslí nebo jestli mi jednoduše nerozumí. Nakonec jsem se po zhruba čtyřech dnech dozvěděl, že plicní ventilátor v této provizorní nemocnici mají. Byla se mnou v kontaktu česká ambasáda. Panu velvyslanci i paní ředitelce konzulátu chci opravdu mockrát poděkovat, protože vedle lékařů a celého zdravotnického týmu se mi maximálně snažili pomoct.
Jaká byla úroveň vietnamské zdravotní péče?
Přístup lidí a jejich snaha byly ve všech ohledech fantastické. Vojenská polní nemocnice v Cu Chi byla krásná jak z filmu, umístěná v obrovském vojenském prostoru. Dvoupodlažní pavilony, obrovské pokoje, na každém pokoji pacient sám, tedy pravděpodobně s velkou kapacitou, viditelně Vietnam se skutečně na pandemii připravil. A dále léčba, kterou zahájili lékaři po potvrzených testech, se ukázala být velmi efektivní. Každý den jsem dostával ráno antibiotika do žíly a večer inteligentní antibiotika, která se prý osvědčila v Číně. Z hlediska léků tak asi zvolili to nejlepší, co v daném okamžiku šlo. A na to, že jsem měl zápal plic, byl vlastně průběh velmi rychlý a bez dalších komplikací.
Vietnamskými médii v titulcích prolétla vaše věta: "Děkuji nemocnici, děkuji Vietnamu." Prý jste se jim chtěl dokonce odvděčit alespoň ovocem, což je ve Vietnamu běžný způsob vyjádření úcty, ale i tak skromně odmítli. Před pár dny dokonce britský pár propuštěný z jiné vietnamské nemocnice personálu napsal srdceryvný děkovný dopis za jejich starostlivost. Můžete to ze své zkušenosti potvrdit?
To naprosto potvrzuji. Jejich přístup byl hrozně milý, pečlivý a starostlivý. Téměř každý, i když vlastně skoro nemluvil anglicky a nerozuměl mi, se při návštěvě lámanou angličtinou ptal, jestli něco nepotřebuji nebo zda pro mě nemůže něco udělat. Časem jsem navázal kontakt s jedním lékařem, který mluvil anglicky velmi dobře, a s vojákem, se kterým jsem byl nakonec v kontaktu nejvíce. Sloužil v areálu v základní vojenské službě, která tam v této situaci fungovala jako podpora zdravotnického personálu. Neustále se mě ptal, zda mi chutná jídlo a co pro mě může ještě udělat. První dny jsem vůbec nejedl, protože jsem neměl hlad ani chuť, ale i tak mi dál nosil obrovské porce a stále se ptal, zda nechci ještě něco jiného. Jeden den jsem ho poprosil, jestli by bylo možné dostat nějaké ovoce, tak mi obratem přinesl celý koš a nadále nosil každý den.
Jaká byla přesně role toho vojáka? Jaký byl rozdíl mezi ním a zdravotnickým personálem?
Lékaři mi kromě vlastní léčby odebírali každé ráno testy na koronavirus, což bylo velmi pozitivní, protože jsem každý den věděl, jak se hladina viru v těle snižuje. K tomu v nemocnici byla ale řada dalších činností od každodenního úklidu, vytírání, převlékání postelí až po nošení jídla. Právě tyto pomocné práce dělali vojáci a ten, který měl na starosti moji zónu, mluvil velice dobře anglicky, a navíc se učil i rusky, takže jsem oprášil i pár slovíček z ruštiny. Co jsme nedali dohromady v angličtině, domluvili jsme se v ruštině.
Na začátku týdne jste byl oficiálně propuštěn z nemocnice. Co vás čeká teď? Letový provoz je výrazně omezený po celém světě. Budete se mít jak dostat domů?
Máte pravdu, de facto až na výjimky veškeré aerolinky zrušily své lety do Vietnamu. Ten navíc zakázal všem cizincům vstup do země. Nyní řeším odlet ve spolupráci s ambasádou, třeba se povede dostat se do některého z repatriačních letů do Evropy. Česká republika byla jedna z prvních zemí, která podobný let pro svoje občany zařídila, přičemž volná místa nabídla občanům Evropské unie, tak snad nám to oni podobně oplatí.
O autorovi: Viet "Vašek" Dinh působí ve Vietnamu jako cestovní průvodce na motorkách. O aktuálním vývoji situace boje proti pandemii v této asijské zemi píše na svém blogu Vietnamská jízda.
