Zima na Kolymě trvá devět měsíců. Kolem nic není - jen lágry. A příroda: nádherná, ale krutá, stejně jako celá Kolyma, území na ruském Dálném východě, velké jako půlka Evropy a plné zlata a drahých kovů. Právě ty byly důvodem, proč zde ve stalinské éře vznikl obří systém pracovních táborů. Těch nejhorších v celém "souostroví gulag".
Karel Šilhavý, stejně jako jeho bratr Anton, patřil k tisícům Čechů a Čechoslováků, kteří se ocitli v soukolí sovětského represivního systému. Karel se narodil v roce 1900 v Pottendorfu nedaleko Vídně do české rodiny Jakuba a Anastázie Šilhavých. Anton byl o sedm let starší, chlapci měli ještě sestru Josefu. "Doma se mluvilo česky a německy, ale víc asi německy, protože můj táta Karel v dospělosti česky neuměl," vzpomíná dcera Irena Šilhavá.
Její babička Anastázie Šilhavá pocházela z jižních Čech a děda Jakub z Brna. Do Rakouska se - tak jak to za monarchie bývalo - odstěhovali za prací. A žili prý šťastně, děti rostly a každé léto se vydávaly na vandr do Alp. "Toulali se po horách a za kus chleba a džbánek mléka se tu a tam nechali na statcích najmout na nějakou tu drobnou práci," dodává Elizabeta, Irenina dcera a vnučka Karla Šilhavého.
Jejich idylu ukončila první světová válka, na jejímž konci se rakousko-uherská monarchie rozpadla. Rodina Šilhavých zůstala v Rakousku, ale do jejího osudu se měl už brzy připlést nově vznikající Sovětský svaz. Největší země světa, která bratry Šilhavé vtáhla, semlela a už nikdy nepustila.
Den paměti obětí politických represí
- Již roku 1991 se v Rusku připomíná 30. říjen jako Den paměti obětí politických represí. Po celé zemi i v dalších městech světa se v tento den či v jeho předvečer koná akce Navrácení jmen, kdy lidé čtou krátké medailonky těch, kteří byli sovětskými orgány popraveni.
- Českou verzi Navrácení jmen od roku 2017 organizuje sdružení Gulag.cz, které stojí rovněž za pětidílnou filmovou minisérií Češi a Velký teror.
Najednou přestal jezdit
První šel Anton, který vystudoval elektrotechniku ve Vídni a v roce 1914 narukoval do rakouské armády. Odjel bojovat na východní frontu s Ruskem, kde následujícího roku padl do zajetí. Pobýval v několika zajateckých táborech, odkud byl vysílán na pomocné práce k sedlákům do dnešní Permské oblasti na Urale.
Anton se nikdy netajil levicovým smýšlením. "Rodiče to vůbec neschvalovali a můj táta o tom mluvil s pohrdáním," vzpomíná Irena Šilhavá v domku ve Středočeském kraji, kde dnes žije. "Antona asi Rusko lákalo. Navíc se tehdy rozjel plán GOELRO, Stalinův projekt elektrifikace celého Ruska, a on byl k němu přizván jako inženýr. V Rusku se oženil a velice spokojený přijížděl i s manželkou domů do Vídně. A pak najednou jezdit přestal," vypráví.
Irena Šilhavá vzpomíná na své dětství a líčí příběh své rodiny
Anton byl politicky aktivní už doma v Rakousku, kde vstoupil do sociálnědemokratické strany. A pokračoval v tom i v ruském zajetí. V roce 1917 založil v táboře v Novonikolajevsku stranu internacionalistů - válečných zajatců. O rok později, již po vítězství bolševiků v zemi, vstoupl do místní komunistické buňky a také rudé gardy, ozbrojené složky bolševiků. Záhy se stal dokonce čekistou, tedy členem nově vznikající tajné policie.
Anton byl příkladem toho, jak počátek bolševické vlády umožňoval raketový kariérní start mnoha lidem různého původu. Bolševici totiž zprvu usilovali o mezinárodní charakter revoluce.
Ve 20. letech poslali Antona na Ukrajinu, do Dněpropetrovské oblasti, kterou obývali němečtí kolonisté. Stal se instruktorem stranické činnosti, samozřejmě v němčině. A věnoval se tomu i v německých osadách u Azovského moře.
Komunistické ideje Antona Šilhavého neopouštěly ani když byl v září 1927 vyslán jako tajemník obchodní komory na vídeňskou sovětskou ambasádu, tedy v podstatě domů. Později při výslechu přiznal, že v té době navštěvoval svou rodinu, což potvrzuje i vyprávění jeho neteře Ireny. O dva roky později pracoval na sovětském velvyslanectví v Berlíně. Po návratu do Sovětského svazu budoval dál zářnou kariéru. Počátkem 30. let byl dokonce jmenován vedoucím úřadu Hlavní správy energetického hospodářství při národním komisariátu těžkého průmyslu. Na starosti měl projekt elektrifikace sovětského hospodářství, takže jezdil po celé zemi.
Cizinci, první oběti stalinského velkého teroru
V té době se však v SSSR pomalu začínalo měnit politické klima. Stalin si upevňoval moc, likvidoval politické oponenty a živil vzrůstající podezíravost vůči cizincům.
Když se pak v roce 1933 chopil vlády v Německu Adolf Hitler, začaly sovětské úřady v obavách z vůdcova rostoucího vlivu potírat Němce i ve svých řadách. Zatím ještě nešlo o masové zatýkání, ale již od roku 1934 NKVD začala s přípravami monstrprocesů s údajnými špiony z řad "nepřátelských národností". Anton Šilhavý uvízl v této síti v září 1936.
Úřady ho obvinily z "účasti na vedení německé fašistické organizace Národní svaz Němců na Ukrajině". Měl ji podle vykonstruovaného obvinění zakládat právě při svých misích mezi místními německými osadníky ve 20. letech.
Anton vinu odmítal. Po mnoha výsleších, jejichž brutalitu si lze jen těžko představit, koncem října 1936 napsal vynucený kajícný dopis, v němž určitá "pochybení" přiznal: "Podporoval jsem vznik německých nacionálních rajonů, což je třeba kvalifikovat jako snahu o získání německé kulturní autonomie na území SSSR. Věděl jsem o Svazu německých kolonistů na Ukrajině, ale nic jsem nepodnikl k jeho likvidaci," napsal například v jednom z dopisů (psaní je uchované v jeho vyšetřovacím spise v ukrajinském archivu SBU, pozn. red.).
Pomoci už Antonovi nemohlo vůbec nic. Souzen byl v monstrprocesu NKVD spolu s osmi dalšími vysoce postavenými představiteli německé národnostní menšiny v SSSR. Ani české kořeny mu nebyly nic platné, protože i mezi Čechy zahájila NKVD o pár let později brutální čistky.
Soud se konal 15. března 1937 v Kyjevě, Anton byl kromě členství ve fašistické organizaci odsouzen i kvůli sabotování elektrifikace venkova a také za přechovávání trockistické literatury. Verdikt: pět let pobytu v nápravně-pracovních táborech v "odlehlých" oblastech země a následná tříletá ztráta občanských práv.
Čtvrtého srpna 1937 od něj rodina dostala dopis, že dorazil lodí s vězeňským transportem do Magadanu, brány Kolymy. Pět let v lágru byl v té době v podstatě mírný trest. Velký teror se ale teprve blížil.
Anton po příjezdu na Kolymu pracoval na zlatém nalezišti Berzina, ale po půl roce, v únoru 1938, byl znovu zatčen. Bez ohledu na to, že už pracoval v gulagu. Obviněn byl tentokrát z členství v povstalecké organizaci a odsouzen k smrti. Zastřelili ho na Kolymě 8. března 1938. Za dva týdny poté byl v Moskvě zatčen jeho bratr Karel.
Vražedné vábení rájem na zemi
Karel Šilhavý studoval mechaniku na Technické univerzitě ve Vídni, později dle vyprávění své dcery Ireny pracoval v Rakousku ve firmě Siemens-Schuckertwerke. "Byla hospodářská krize, stejně jako v celé Evropě. A tátovi dali na výběr - Argentina, nebo Rusko. Sešla se rodinná rada a říkali: 'Kdybys jel do Ruska, možná bys našel Antona'," vzpomíná Irena Šilhavá. Schůzka se konala v čase, kdy Anton přestal najednou ze Sovětského svazu jezdit domů a příbuzní o něm neměli zprávy. Karel tedy vyrazil do Ruska. "Možná, že ho tam nakonec zatkli právě proto, že se strašně zajímal o bratra a všude se snažil získat nějaké informace. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že v době, kdy tam otec dorazil, už byl Anton zatčený a pak i popravený."
Irena Šilhavá líčí rodinnou historii tak, jak si ji pamatuje z vyprávění tatínka. K dispozici má jen jeho dokumenty z poválečné doby, v kontaktu s jinými příbuznými není. Archivní dokumenty a vyšetřovací spisy ale ukazují, že příběh bratrů Šilhavých je mnohem dramatičtější.
Z Karlova vyšetřovacího spisu, který leží ve Státním archivu Ruské federace v Moskvě a jehož kopii obstarali badatelé ze sdružení Memorial, vyplývá, že Karel Šilhavý do SSSR nepřijel až po náhlém zmizení Antona. Ve skutečnosti se tam dostal už počátkem roku 1932. A podle všeho také neodjížděl jako zaměstnanec firmy Siemens: v Rakousku totiž o své zaměstnání během velké hospodářské krize přišel.
Je možné (ale s jistotou to nikdy vědět nebudeme), že uposlechl Antonovo vábení. Nedozvíme se už ani, zda byli bratři během společného pobytu v SSSR v kontaktu (archiválie NKVD o tom mlčí) a zda a jakým způsobem se Karel snažil Antona po jeho zatčení najít. Jisté je jedno. Karel padl do spárů NKVD rok a půl po svém bratrovi. Zatčen byl 24. března 1938.
Přiznání po pěti dnech mučení
Ale zpět do roku 1932. Po příchodu do Ruska se Karel nejdřív uchytil jako technik na zkušební radiostanici v Moskvě. Rusky ještě nemluvil, měl tlumočnici, s níž se v roce 1934 ve svých čtyřiatřiceti letech oženil a čekal dítě.
O dva roky později pak Karel Šilhavý přešel z moskevské radiostanice na vysoce prestižní projekt - rozšiřování ulic v metropoli. Desítky velkých budov na Tverské třídě a dalších hlavních moskevských bulvárech byly posunuty o desítky metrů tak, aby ulice vyhovovaly potřebám mohutně se rozvíjejícího města. Ve spolupráci se zahraničními odborníky byla vyvinuta metoda přesunu budov po speciálních kolejnicích.
Karel Šilhavý byl zatčen na jaře 1938 a obviněn ze sabotáže. Při rozšiřování ulic prý měl "vyřadit z provozu kompresor, takže dosáhl přechodu na ruční práci. Což prodloužilo pracovní proces a vyvolalo nespokojenost pracujících". Diverzní činnosti se měl podle obvinění věnovat i v předchozím zaměstnání na radiostanici, kde "vyvolal poruchu dynama a nekvalitně opravoval další radiostanice".
Z archivů vyplývá, že se stal obětí vykonstruovaného procesu s několika údajnými špiony rakouské rozvědky. Na mladého Čecha ukázal jeden zatčený Rakušan po měsíci výslechů. Sám Karel Šilhavý se k účasti na špionáži přiznal až po pět dnů trvajících krutých výsleších.
Karlova ruská žena se po jeho zatčení s ním nechala okamžitě rozvést a partnera se veřejně zřekla. "Jejich syna, svého bratra, který byl o generaci starší než já, jsem v životě viděla dvakrát. Byl to pro mě obrovský šok, protože tenkrát už mi bylo asi jedenáct nebo dvanáct a nic podobného jsem nepředpokládala. Milovala jsem tátu a byla jsem žárlivá," vypráví Irena.
Karel Šilhavý byl nakonec obviněn ze špionáže, záškodnictví a diverze. Po čtyřech měsících ve vazbě byl koncem července 1938 odsouzen "zvláštní poradou NKVD" na osm let pracovních táborů. Na verdiktu o velikosti papírového útržku je tužkou napsáno "Kolyma".
Nepředstavitelně kruté podmínky
Karel Šilhavý na léta strávená v gulagu podle své dcery Ireny Šilhavé moc nevzpomínal. Zpočátku prý vykonával nejtěžší práce na zlatých nalezištích, postupně však začal - jakožto zkušený inženýr a mechanik - opravovat stroje, takže měl trochu lepší podmínky než ostatní vězni.
Podmínky na Kolymě byly nepředstavitelně kruté, vězni umírali po tisících. Karel Šilhavý měl velké štěstí, že vůbec přežil. Po propuštění v roce 1946 ale nesměl z Kolymy odjet, čekaly ho ještě roky vyhnanství. A právě během něho, nejspíš v roce 1950, potkal svou druhou ženu - Valentinu, Ireninu maminku, které v té době nebylo ani pětadvacet. I ona byla na Kolymě ve vyhnanství. A rovněž její rodina se stala obětí bolševické perzekuce.
Elizabeta, vnučka Karla Šilhavého a jeho ženy Valentiny, popisuje, že pár měl i přes velký věkový rozdíl hluboký a láskou naplněný vztah. "Babička, když se potkala s dědou, byla vystrašená, vyhladovělá, přesto velice krásná a velmi, velmi mladá. Myslím, že děda tehdy celou situaci přesně pochopil a požádal ji o ruku, čímž ji zachránil před smrtí," míní Elizabeta.
Novomanželé se usadili ve vesnici Pioněr u města Usť-Omčug v hlubinách Kolymy. Karel pro svou ženu postavil dřevěný domek, stlučený z papundeklových krabic od součástek k těžké technice, do něhož se v roce 1952 narodila Irena.
Dalších pět let ve vyhnanství
Irena nemá na své kolymské dětství špatné vzpomínky. Děti prý měli všichni místní rádi, včetně všudypřítomných vojáků nebo vyhnanců. "Všude kolem byly strážní věže a špalíry vězňů byly všední realitou. Když šly kolem, ženské se jim snažily dávat chleba," vzpomíná dcera Karla Šilhavého.
Jinak ale o svém dětství s nadsázkou říká, že to bylo dětství milionářky: se zlatým pískem a kaviárem z lososů v řekách. "Nevnímala jsem ani ten mráz, akorát vím, že když jsme se v zimě vracívali z venku, potírali nás lihem. Později, po rehabilitaci, když už jsme žili v Moskvě, jsem se dozvěděla, že doktoři tam používali termín 'kolymské dítě'. Rachitické a vývojově opožděné. Já ale byla naprosto zdravá. Asi díky tomu lososímu kaviáru a otužování," říká.
Celá rodina zůstala ve vyhnanství ještě pět let - až do roku 1957, kdy jí prababička Anna (matka Valentiny) zázrakem vydobyla povolení k návratu do Moskvy. V té době byl už diktátor Josif Stalin čtyři roky po smrti. Za vlády jeho nástupce Nikity Chruščova začalo období takzvaného tání a kritiky stalinského kultu osobnosti. Zahájeny byly rehabilitace obětí politických represí, milionů lidí, kteří byli odsouzeni ve smyšlených procesech. Mezi rehabilitovanými byl Karel a posmrtně i jeho bratr Anton.
Karlova manželka Valentina absolvovala v Moskvě režisérský divadelní kurz, avšak do profesionálního divadla ji kvůli původu nevzali. Začala tedy pracovat jako dramaturgyně s dětskými herci, o čemž vydala i knihu Začneme hrou, která je dodnes v ruských divadelních kruzích známá a ceněná. Karel už nepracoval, byl v důchodu a staral se o chod domácnosti, kterou tvořil jeden pokoj ve sdíleném, komunálním bytě.
Rodiče nezlomili
Rodina uvažovala i o odjezdu do Karlova rodného Rakouska či Československa. To ale nebylo možné. Karel Šilhavý byl již dávno sovětským občanem, třebaže o to nežádal. Vazby s Rakouskem byly navíc zpřetrhané a příslušná velvyslanectví platila za nedobytnou pevnost. "Před ambasádami stál kordon policajtů, a jak člověk neměl příslušné doklady dotyčného státu, prostě ho dovnitř nepustili," vzpomíná Irena.
Karel Šilhavý zemřel v Moskvě v roce 1966, když bylo Ireně čtrnáct let. České kořeny v rodině ale zůstaly živé a Irena se nakonec do země svých předků dostala. "S manželem nás v Moskvě seznámili společní přátelé. Občas v žertu říkám, že jsem si vzala prvního živého Čecha, kterého jsem potkala," usmívá se. V 80. letech se tak Irena přestěhovala do Prahy i s dcerou Elizabetou z prvního manželství.
V Česku se Irena Šilhavá živila jako výtvarnice a dnes už si v jedné ze středočeských vesniček užívá důchodu. Na místním hřbitově zakoupila hrob, kam převezla z Ruska ostatky svých rodičů - Valentiny a Karla Šilhavých. Kruh vedoucí přes Vídeň, Moskvu a Kolymu se tak alespoň symbolicky uzavřel.
"Jsem hrdá na své rodiče, hlavně proto, že přežili, že se nezlomili a nenechali se semlít mlýnskými kameny systému a osudu. Jsem jim vděčná za to, že byli tak skvělí lidé," zdůrazňuje.
Unikátní seriál Aktuálně.cz Češi a Velký teror
- Popravy, vyhnanství na Sibiři, mučení, otrocká práce v lágrech gulagu. Obětí stalinské hrůzovlády se staly i tisíce Čechů. Server Gulag.cz přichází ve spolupráci s Aktuálně.cz s unikátní pětidílnou filmovou minisérií Češi a Velký teror, která obsahuje i textové příběhy. Ke shlédnutí je na YouTube kanále a také ZDE.
- V období tzv. Velkého teroru vrcholily v letech 1937 a 1938 v SSSR v paranoidní snaze zlikvidovat všechny domnělé nepřátele - kulaky, diverzanty, opoziční straníky, příslušníky cizích národů - Stalinovy masové represe. Během necelých dvou let bylo popraveno 750 000 lidí a další statisíce skončily v gulagu.
- Zatímco v Československu komunisté odsoudili k trestu smrti necelých 300 osob, v Sovětském svazu skončilo na popravišti minimálně 1350 Čechů, valná většina právě v letech Velkého teroru.
- Z celkem 26 tisíc Čechů žijících v meziválečném období na území SSSR byl zastřelen každý dvacátý. Většinou šlo o nevinné lidi z řad početné české menšiny obývající Rusko již od 19. století, ale také komunistické nadšence pomáhající budovat "ráj na zemi" či bývalé legionáře, kteří se v Rusku usadili. Jejich jediným proviněním byla právě jen česká národnost.
- Portálu Gulag.cz se nyní podařilo zdokumentovat několik pohnutých osudů z území dnešního Ruska. S pomocí ruských kolegů převážně ze sdružení Memorial dohledali i některé žijící příbuzné a v několika případech se dostali i k ojedinělým archivním materiálům, které jinak zůstávají nepřístupné v archivech tajných služeb.
- I. díl minisérie pojednává o bratrech Karlu a Antonu Šilhavých, dvou inženýrech, kteří pracovali na prestižních pozicích v Moskvě a nakonec skončili v nejhorších lágrech na Kolymě.
- II. díl přibližuje osudy naivních českých osadníků, často přesvědčených komunistů, kteří se ve 20. letech vydali do Sovětského svazu zakládat komuny. I oni skončili v gulagu.
- III. díl vypráví příběh trojí nelidské represe rodiny Kučerových, která patřila k tradičním osadníkům ruských zemí ještě z 19. století.
- IV. díl mapuje osudy čs. legionářů, kteří se v Rusku usadili a v roce 1938 byli popraveni jen kvůli své minulosti a cizímu původu.
- V. díl se zaměřuje na ruské emigranty v Československu, kteří ve 30. letech uposlechli sovětskou propagandu a vrátili se do SSSR.
