Sarajevo (od našeho zpravodaje) - Bosna a Hercegovina je politická rarita. Tato balkánská země má totiž nejen tři prezidenty, ale také dohromady hned čtyři stovky ministrů.
Jak je to možné? Svou administrativu tu mají všechna tři etnika - Bosňané, Srbové a Chorvaté. A nad nimi bdí ještě Evropská unie.
Slovenský diplomat Miroslav Lajčák zastává v zemi funkci, která se jen tak tak vejde na standardní vizitku. Oficiálně se jmenuje vysoký představitel mezinárodního společenství a zvláštní představitel EU pro Bosnu a Hercegovinu.
"Bosenský protektor" má sice rozsáhlé pravomoci, ale dobře ví, že jimi tři etnika ke stmelující vizi společné budoucnosti nepřinutí. Sama EU jim nic takového vnutit nechce ani nemůže.
"Bosenští politici jsou ve vztahu k unii naivní," říká Lajčák ve své kanceláři na nábřeží řeky Miljacky sídlící v dobře střežené stavbě, které místní neřeknou jinak než Bílý dům.
Bosna se již tři roky nedokáže shodnout na reformě policie. Pro EU je to přitom podmínka, bez jejíhož splnění se věci nepohnou. Není takový politický cíl vzhledem k realitě až příliš odtažitý?
Ani ne tak cíl, jako spíš ambice s ním spojené. Kdyby tak vysoký nebyl, zřejmě bychom již byli u cíle.
Počítáte i s tím, že se vám tento úkol nepodaří dotáhnout do konce?
V negativních kategoriích neuvažuji. Jsem přesvědčen, že neexistují problémy, které by nebylo možné řešit. Neztrácím čas uvažováním, co se stane, když to nevyjde.
Nečekají bosenští politici na nějakou výraznější vzpruhu z Bruselu?
Miroslav Lajčák
- narodil se v roce 1963
- od roku 1988 v československé, později slovenské diplomacii
- působil postupně v Moskvě, Tokiu a Bělehradě
- byl zvláštním vyslancem EU pro otázky černohorského referenda
- od června 2007 vysoký představitel mez. společenství a EU v Bosně a Hercegovině
Uvažování bosenských politiků ve vztahu k Bruselu je skutečně někdy naivní. Skutečně si myslí, že je možné přijet do Bruselu a říct: Toto je nad naše síly, co kdybychom se tvářili, že takový úkol nikdy neexistoval. Jenže takhle unie funguje.
Evropská unie si ale také dávala velké cíle, z nichž postupně slevovala. Nemůže Brusel udělat to samé ve vztahu k Sarajevu?
Policejní reforma je ale závazek, který Bosna a Hercegovina přijala dobrovolně. Brusel tedy sleduje, jestli politici dostojí svým závazkům.
Snažíte se diferencovat mezi Bosňany, Srby a Chorvaty, nebo je vám jedno, s kým v danou chvíli mluvíte?
Ne, samozřejmě je nutné diferencovat. Přístup politiků jednotlivých národů je a priori odlišný, a to je třeba si vždy uvědomovat.
Ptám se proto, že bosenská média píší, že Chorvaté si na mnoho nepřijdou, protože se chovají až příliš nekonfliktně.
To patří ke zdejšímu folklóru. Média se vám neustále snaží dokázat, že protežujete ty druhé. A o Chorvatech vždy říkám, že právě tím, že jsou nejmenší, si mohou svůj prostor rozšířit. Nemusí to být jejich nevýhoda.
Hodně politiků, žádní státníci
Jak je na tom Bosna s vizí přístupu k unii? Nakolik je to téma aktuální?
Debata o unii je tu méně kultivovaná. Nejsou tu složky společnosti, které jsou normálně tahouny evropské agendy: nezávislá média, občanská společnost a vlivné osobnosti.
Hlavním problémem Bosny a Hercegoviny je, že si nedefinovala strategický cíl. Nemá prioritní úkoly, a tím pádem země působí, jako by se pohybovala v kruhu. Pochopitelně je to také důsledek Daytonské dohody, jež produkuje politiky, kteří jsou obhájci domnělých nebo skutečných národních zájmů, ale neobhajují stát. Je tu hodně politiků, ale žádní státníci. Současný systém je ani nepotřebuje...
... a všem v podstatě vyhovuje. Lze vůbec nějak přinutit politiky, aby si pod sebou podřezali větev?
Velkou šanci vidím právě v myšlence evropské integrace, která přináší kultivaci politického prostředí a větší transparentnost. K tomu je ale nutné, aby se společnost vyrovnala s minulostí a dala si cíle do budoucnosti.
Jenže historie se neustále vrací zpět a například česko-německé vztahy ukazují, že ji nelze ukončit nějakou deklarací. Existuje nějaký nástroj, jak Bosnu v tomto směru usmířit?
Prvním velkým problémem je, že spousta případů ještě není vyřešených. Když víte, že na vašich rodinných příslušnících někdo spáchal zločin, těžko jste přístupný dialogu. Stále není uzavřeno na dva a půl tisíce kauz a nejsou lidé ani prostředky na to, aby se to stačilo zpracovat.
Politici by se ale měli především dohodnout na tom, že se historie nebude používat jako nástroj malých politických bitek. Je to příliš závažné téma na to, aby se s ním zahrávalo.
| Tento rozhovor byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR |
