Praha - V Bolívii by dnes měly začít rozhovory mezi hlavou státu a představiteli vzbouřených provincií, jejichž cílem je snížit napětí v zemi. Následující analýza vysvětluje zdroje a příčiny této situace, jejíž eskalace si minulý týden vyžádala životy nejméně 30 lidí:
Bolivijský prezident Evo Morales čelí v těchto dnech prozatím nejsilnějším a nejradikálnějším protestům spojeným s odporem vůči navrhované ústavě a snahou autonomistických regionů posílit svou pozici.
Moralesova současná politika se opírá především o výsledky srpnového odvolacího, resp. potvrzovacího referenda, které si prezident vyložil jako legitimační akt pro urychlené zavedení svého sociálně-revolučního programu.
Zároveň však lidové hlasování potvrdilo ve funkcích i opoziční guvernéry ze severu a východu země, a tím i nebezpečně patovou situaci v zemi.
Předpoklady bolivijského antagonismu
Volby v roce 2005, v nichž byl do čela zvolen aymarský prezident Evo Morales, představovaly radikální předěl ve formování politického a ekonomického vývoje země. Prezidentské volební klání znamenalo hlubokou proměnu preferencí bolivijských voličů a změnu politického kurzu.
Moralesův drtivý úspěch (získal 54 procent hlasů) však zároveň přinesl narůstající antagonismus mezi skupinami obyvatel, který se v plné míře projevuje v těchto dnech.
Vzrůstající polarizace bolivijské společnosti je založena na několika štěpných liniích: centralizace vs. decentralizace; nacionalizace a agrární reforma vs. ochrana zahraničních investic a neoliberální ekonomické principy; aymarové a kečuové hovořící indiánskými jazyky vs. bílí či mesticové hovořící španělsky; chudé rolnické a hornické regiony (západ) vs. bohatší oblasti (východ) a konečně politická strana MAS vs. opoziční uskupení Podemos.
V Bolívii tedy po volbách došlo ke zjevné kumulaci opozice politické, regionální, ekonomické, společenské a etnické, což zemi rozděluje do dvou velmi jasně vymezených teritoriálních bloků.
Historické vítězství MAS se rodilo zejména díky podpoře v regionech na západě a ve středu Bolívie (La Paz, Oruro, Potosí). Oproti tomu Podemos zvítězilo v méně osídlených východních oblastech tzv. bohatého půlměsíce (Pando, Beni, Santa Cruz a Tarija), který je ekonomickým centrem země i střediskem současného autonomistického hnutí a odporu proti Moralesovi.
Morales na druhé straně barikády
Prvním faktorem, jenž stojí za zmínku, je proměna pozice nynějšího prezidenta Evo Moralese. Zatímco po několik let před svým nástupem do prezidentské funkce patřil mezi nejaktivnější organizátory protivládních sociálních a politických protestů, v současné době je to právě on, kdo musí čelit velmi silnému společenskému tlaku ze strany autonomistických regionů.
Již od začátku 80. let žil Morales v tradiční oblasti pěstování koky - v Chapare, což zcela zásadně ovlivnilo jeho politickou orientaci. Poté prošel de facto celou odborářskou strukturou cocaleros a stal se nejvýraznější postavou Hnutí k socialismu (MAS).
V roce 1997 poprvé zasedl v poslanecké lavici, ovšem o pět let později, kdy v prezidentských volbách obsadil druhé místo, byl z dolní sněmovny vyloučen za své aktivity spojené s protesty proti vládním programům na mýcení koky.
Morales se aktivně účastnil všech nátlakových protivládních akcí namířených zejména proti neoliberálním politikám svých předchůdců. Zatímco však tehdy prezidenti jako např. Sánchez de Lozada využívali pro potlačení své opozice zejména vládních silových prostředků, Morales se nyní opírá především o mobilizaci svých stoupenců, a staví tak sociální, etnické a politické skupiny proti sobě.
Regionalizace konfliktu
Druhým zajímavým aspektem nynějších událostí v Bolívii je jejich mimořádně silná regionalizace, jež nese ideologický a energeticko-bezpečnostní podtext.
K vzájemnému odvolávání velvyslanců USA a Bolívie, jímž vyvrcholila několikaměsíční krize bilaterálních vztahů, se s chutí přidal i Moralesův největší ideologický spoluhráč Hugo Chávez. Antiamerickou politiku bolivijského prezidenta zároveň potvrdila i nedávná cesta do Libye a Iránu, kde jednal o možnostech vzájemné spolupráce.
V neposlední řadě se konflikt bytostně dotýká dvou největších odběratelů bolivijského plynu - Argentiny a Brazílie. Obě země nyní nemohou počítat s pravidelnými dodávkami této důležité suroviny, neboť bolívijská vláda není schopna funkčnost plynovodů zabezpečit.
Zatímco Argentina se jednoznačně postavila za Moralesovu vládu - prezidentka Cristina Kirchnerová vyzvala mezinárodní společenství, aby podpořilo ústavní vládu bolivijského prezidenta a teritoriální integritu země, Brazílie oproti tomu zvolila méně jasnou taktiku, kdy na jedné straně diplomaticky podporuje jednotu Bolívie, na straně druhé ji však nutnost zachování dodávek plynu může vést k bližším kontaktům s východními departmenty.
O bolivijské krizi jednalo v pondělí i regionální sdružení UNASUR, na kterém se dostalo Moralesovi jednoznačné podpory.
Nelze tedy předpokládat, že by se bohatému půlměsíci podařilo získat mezinárodní podporu pro odtržení a vytvoření samostatného státu, kromě toho Chávez již ohlásil svou připravenost vojensky zakročit a Moralesovi pomoci.
Přestože stále platí slova bolívijského politologa René Mayorgy o tom, že "obě strany jsou příliš slabé na to, aby porazila jedna druhou", musíme k tomu poznamenat, že jejich relativní slabost není překážkou k další eskalaci násilí.
Autorka je vedoucí kabinetu iberoamerikanistiky na Univerzitě v Hradci Králové.
