Valletta - Na jih Evropy jen od začátku roku dorazilo přes 100 000 uprchlíků z Blízkého východu a Afriky.
Na útěku někteří stráví i několik let. Co je vedlo k tomu, že opustili rodnou zemi? A proč se - na vratkých přeplněných lodích - vydali na nebezpečnou cestu přes Středozemní moře?
Přečtěte si autentické výpovědi - zprostředkované humanitární organizací Lékaři bez hranic - těch, kteří cestu přes moře zvládli.
Přijel do tábora Kara Tepe na řeckém ostrově Lesbos.
"Pocházím z Damašku, kde jsem studoval na bakaláře, ale nemohl jsem pokračovat, protože můj dům i škola byly zničeny. Situace pak byla příšerná a všechno bylo špatně.
Z Damašku jsem cestoval do Istanbulu, abych se dostal do Evropy a do bezpečí. Můj soused je převaděč a zorganizoval cestu na Lesbos. Po třech dnech mě vzal společně s dalšími 12 lidmi – Syřany a Kurdy - do dodávky. Odvedl nás na tajné místo na sever od Izmiru. Zůstali jsme tam dva dny. Spali jsme v lese mezi hady a škorpióny. Nebyla tam žádná voda a velmi málo jídla. Zůstali jsme o hladu dva dny. Po dvou nocích v lese jsme vyrazili na loď na Lesbos.
Moře bylo velice, velice klidné, ale my jsme měli strach. Máme štěstí, že jsme teď na Lesbu, v táboře, v bezpečí a můžeme začít svoji cestu.
Zkusím cestovat po základních cestách, které využívají ostatní uprchlíci. Pokusím se nějak dostat do Francie. Pak půjdu do Anglie, protože je to jedna z nejúžasnějších zemí na světě. Má za sebou skvělou historii a Angličané jsou milí lidé. Doufám, že tam budu moci pracovat a studovat.
Moje rodina je pořád v Damašku. Koupil jsem si SIM kartu a zavolal jim, abych se ohlásil, že jsem v pořádku. OSN a jiné organizace se nám snaží pomáhat. Po dlouhé době se teď opravdu cítím jako člověk. Je to poprvé, co se o mě někdo stará.
Od doby, co v naší zemi začala válka, jsme se cítili jako zvířata. Tam je nezajímá naše lidskost. Zabíjí lidi, jako by to byl hmyz – je snadné zašlápnout mravence.
Miluji svoji zemi, ale nemám rád, když se mnou zachází jako se zvířetem. Nechci mít zbraň a dostávat příkazy, že mám zabít někoho, koho ani neznám.
Pokud se někdy vrátím, věřím, že všechno bude úplně jinak. Nic, co jsem za sebou zanechal, nebude stejné. Všechno je zničené válkou – místa, budovy, vzpomínky. Nechci se tedy nikdy vrátit zpět."
