Nikdo dopředu neví, kdy si Gary Cantrell zapálí cigaretu. Určitě to bude mezi půlnocí a polednem. Všichni, kteří se účastní Barkley maratonu, na to netrpělivě čekají. Právě tímhle okamžikem startuje běžecký závod, který se vymyká všem ostatním. A nejen tím, že jeho účastníci nevědí, kdy přesně odstartuje.
Veřejně dostupné nejsou ani žádné informace o tom, jak se na závod přihlásit. Je to tajemství. Startovné činí necelé dva dolary a k tomu je nutné přinést státní poznávací značku ze země, odkud závodníci přijíždí. V národním parku okolo věznice se běží celkem pět stejných okruhů o délce 20 mil, tedy zhruba 32 kilometrů. Pokaždé jiným směrem.
Běžci nesmí používat žádné moderní technologie, a už vůbec ne v dnešní době tak oblíbené hodinky s GPS. Nikdo jim nesmí jakkoliv pomáhat. V náročném terénu, kde chybí jakékoliv stezky, se orientují jen podle staré mapy, rozvláčného popisu trati a buzoly. V každém okruhu musí přinést z na trati ukrytých knih vytrhnuté stránky, které odpovídají jejich startovnímu číslu.
Kromě zvláštních pravidel jde ale o nesmírně obtížný závod. Z více než tisíce ultramaratonců, kteří se za 38 let postavili na start závodu, ho do letošního ročníku dokončilo jen 17 lidí. Běžně se stává, že v 60hodinovém limitu nikdo závod nedoběhne. Například mezi lety 2018 a 2022 nedokončil nikdo. Navíc hlavní organizátor Gary Cantrell, kterého běžecký časopis Trail Runner označil za "Leonarda da Vinciho bolesti", pokaždé, když někdo závod zdolá, následující ročník zase o něco ztíží.
Letos se v cílové rovince 99 sekund před vypršením limitu objevila žena v červeném triku, která znatelně unavená, s poškrábanýma nohama a rukama doběhla ke žluté závoře, dotkla se jí a poté se zhroutila vyčerpáním na zem. Jen stěží popadala dech. Čtyřicetiletá Britka Jasmin Parisová se stala vůbec první ženou, co závod zvládla zdárně absolvovat.
Stačilo, aby se kdekoliv zdržela o pár sekund déle, a neuspěla by jako při svých dvou předchozích účastech. "Byla jsem blízko omdlení. Cítila jsem, že dorazím k cíli, nebo se zhroutím před ním. Když mi zbývalo osm minut, myslela jsem si, že to opravdu nezvládnu. Měla jsem před sebou asi kilometr, jenže do kopce. Tak zoufale jsem toužila zastavit. Ale moje mysl mi říkala, že pokud to teď nezvládnu, budu to muset běžet celé znovu," popsala po závodě pro britský The Guardian.
"Je to ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala. Poté jsem prostě spadla na zem. Pět minut se mi ztěžka dýchalo. Nikdy jsem neměla takový nedostatek kyslíku," líčila bezprostřední okamžiky po doběhnutí.
Parisová během celého 60hodinového závodu spala jen tři minuty a potýkala se s halucinacemi. Ve svých přeludech viděla mnoho lidí v černých pláštěnkách, kteří zdolávají stejný kopec jako ona. Stromy jí připomínaly zvířata. Dokud se k nim nepřiblížila, vypadaly jako puma, velký pes nebo ležící prasata.
Brutálně do kopce
"Z hlediska dokončení je to určitě nejtěžší závod," popisuje pro Aktuálně.cz český ultramaratonec Pavel Paloncý, který se Barkley maratonu zúčastnil celkem třikrát, nikdy ho ale nedokončil. Za extrémní například považuje převýšení. Závodníci musí nastoupat celkem 16 500 metrů, to je jako by dvakrát za sebou lezli na Mount Everest.
"Je to extrémně fyzicky i mentálně náročné. Člověk se musí neustále koncentrovat a dělit svou pozornost, protože se potřebuje koukat na buzolu a do mapy, rozhlížet se kolem sebe na orientační body. Jenže to moc dobře nejde. Kvůli strašně těžkému terénu se musí zároveň stále koukat pod nohy. Je to brutálně do kopce a prakticky celá trasa vede mimo cesty," říká Paloncý.
Podle něj je Jasmin Parisová jediná žena, která má v současnosti na to extrémní závod dokončit. Běhu se přitom profesionálně nevěnuje, je veterinářka a pracuje na univerzitě v Edinburghu. Matka dvou dětí ve věku tří a šesti let trénuje každé ráno od půl šesté, aby měla čas i na rodinu. Během tréninku například mezi jednou a desátou hodinou ranní sedmnáctkrát vyběhla místní kopec. Při jiném tréninku zdolala pětkrát skotskou horu Ben Ledi. Běžnému turistovi přitom výstup trvá čtyři a půl hodiny.
Když tři dny po závodu poskytovala rozhovor reportérce agentury Reuters, byly na ní patrné stopy po extrémním výkonu. Ruce měla pořád černé, stále se jí nepodařilo dostat bláto z kůže, nohy měla oteklé a na jedné holeni bojovala se zánětem šlach. "Přijímám nové výzvy, protože miluju běhání v horách. Přijde mi vzrušující překonávat sama sebe a zjišťovat hranice toho, čeho jsem schopná," popisovala svou motivaci.
Zároveň doufá, že její úspěch motivuje i další dívky a ženy, aby u sportu zůstaly, i když jim často chybí sebevědomí. "Psala mi spousta mladých dívek, že jsem je inspirovala k tomu, aby dál hrály fotbal s kluky a podobně. Věděla jsem, že pokud se mi podaří závod dokončit, může se to stát," prohlásila.
Letošní Barkley maraton dokončili kromě Parisové čtyři muži, což je nejvíce v historii závodu. Příští ročník tak bude podle tradice zase o něco těžší. I když Paloncý neočekává, že by se obtížnost závodu měla rapidně zvyšovat. "Nejrychlejší běžec měl k dobru jen hodinu a čtvrt a to není moc. Stačilo by, aby se trasa výrazně ztížila a nezaběhne to nikdo. A to by ztratilo své kouzlo. Závod, který se nedá dokončit, umí postavit každý. Tohle je ale závod, který se dá dokončit, ale je to extrémně těžké," říká ultramaratonec, který by se rád do amerického Tennesee do blízkosti bývalé věznice rád vrátil. A tentokrát na trať muže s cigaretou vyzrál.
