Istanbul - S úsměvem od ucha k uchu vhazoval v neděli turecký premiér Recep Tayyip Erdogan v parlamentních volbách svůj hlas do urny ve čtvrti Ümranye v asijské části Istanbulu.
K optimismu měl důvod, neboť jeho Strana spravedlnosti a pokroku (AKP) měla předem zajištěné vítězství a čekalo se na jediné - zda udrží v 550členném jednokomorovém parlamentu dvoutřetinovou většinu 331 mandátů, které by jí umožnily vypsat referendum o nové ústavě bez potřeby získat souhlas opozice.
To se sedmapadesátiletému Erdoganovi nakonec nepodařilo a bude se muset spokojit jen 50 procenty odevzdaných hlasů a 326 parlamentními křesly.
Důvodem je relativně velký úspěch nacionalistické Strany národní akce (MHP), které se podařilo překonat desetiprocentní práh pro vstup do parlamentu.
Pokud by se nacionalisté, pro které nakonec hlasovalo třináct procent voličů, do parlamentu nedostali, rozdělily by se jejich hlasy poměrným systémem mezi AKP a sekulární Lidovou republikánskou stranu (CHP), která je hlavní opoziční silou s 26 procenty hlasů.
AKP by pak suverénně překonala hranici 330 mandátů, potřebných pro sepsání nové, liberálnější ústavy a vypsání referenda o ní.
Nyní však bude muset vyjednávat s opozičními stranami, ale premiér Erdogan zvolil ihned po volbách velmi smířlivý tón.
"Lidé nám dali zprávu, abychom vytvořili novou ústavu na základě konsenzu a jednání a my o ní povedeme s opozičními stranami diskusi," prohlásil.
Nové Turecko
Vítězství jeho AKP je však přesto zcela suverénní a již třetí v řadě za sebou. Erdogan vyhrál volby poprvé v roce 2002, podruhé v roce 2007 a nyní má před sebou další čtyřleté funkční období.
Za jeho vlády doznalo Turecko neuvěřitelných změn v oblasti hospodářské i politické. Erdogan je během osmi let proměnil ze zadlužené země držené nad vodou zahraničními půjčkami v pravého ekonomického tygra.
Loni jeho země zaznamenala téměř devítiprocentní ekonomický růst a z globální ekonomické krize se vymanila velmi rychle a jako jedna z nejsilnějších. Příjem na hlavu se za osm let Erdoganovy vlády ztrojnásobil.
Jeho mimořádná popularita je však dána i úspěšnou zahraniční politikou. Premiér nesmírně pozvedl sebevědomí Turků svým rázným postupem proti USA v rámci NATO, budováním mnohem pevnějších vztahů s islámskými zeměmi včetně Íránu, silně protiizraelským postojem a také menším důrazem na vstup do EU, na který země marně čeká mnoho let.
Získal pro Turecko nové trhy v Africe a Asii a učinil z něj významného regionálního hráče. Navíc se netají svým záměrem udělat ze své pětasedmdesátimilionové země globální velmoc.
Erdogan také zcela změnil vnitropolitickou strukturu Turecka. Jeho AKP, jež vzešla z původně zakázaných islamistických struktur, postupně zcela odstavila od moci starou sekulární vládní elitu, které byla pozápadnělá a rekrutovala se z velkých měst.
AKP volí nová turecká střední třída z centrálních částí země, která je konzervativní a silně nábožensky orientovaná. I mnozí další voliči však Erdogana respektují kvůli tomu, že obnovil a udržel stabilitu v zemi, v níž desítky let vládly jepičí a chaotické vládní koalice střídané vojenskými převraty.
Prezidentský systém?
Erdogan slibuje, že nová ústava bude mnohem liberálnější než ta, kterou sepsali vojáci po vojenském převratu v roce 1980.
Opozice však varuje, že se premiér pokusí ušít si novou ústavu na míru, a pod rouškou liberalizace naopak udělat z Turecka autoritářský a islámsky orientovaný stát.
Erdogan, který jako správný muslim nepije a nekouří, se totiž netají obdivem k prezidentskému systému vlády francouzského nebo amerického typu. Premiérem může být maximálně třikrát za sebou, ale v roce 2014 by mohl kandidovat na prezidenta, a pokud by se jím stal, mohl by usilovat v roce 2019 o znovuzvolení.
Opoziční strany proto bijí na poplach a tvrdí, že Erdogan se prostřednictvím změny ústavy a cestou „putinizace" turecké politiky chce udržet u moci až do roku 2024.
Premiér, který skutečně proti odpůrcům postupuje mnohdy velmi tvrdě, však nyní bude chtít především udržet stabilitu země podle svého předvolebního sloganu „Dokud pokračuje stabilita, dotud Turecko sílí".
Přes úspěchy z posledních osmi let totiž všechna hlavní úskalí turecké politiky - čekání na prahu Evropské unie, kurdský nacionalismus a s ním spojené násilí, kyperský problém a pohled na roli islámu ve státě, který ostře rozděluje tureckou společnost - zůstávají nevyřešena.
Navíc k nim přibyla situace v Sýrii, z níž se do Turecka valí po posledních událostech tisíce uprchlíků.
