V jedné z vesnic ležící pod impozantním černým skaliskem čekají před domy se zeleninovými zahrádkami podél štěrkové cesty nákladní auta ruské značky Kamaz. Muži na ně nakládají pohovky, pračky, zavazadla a další připomínky života, které za žádnou cenu místní nechtějí přenechat "Turkům", jak nazývají Ázerbájdžánce, turkický národ, jehož příslušníci ze stejných míst prchali před třiceti lety.
"Když jsem se o tom dozvěděl, plakal jsem celou noc," říká 63letý Anušavan v zašlé teplákové soupravě, zaměstnán nakládáním skříní a narychlo zabalených kartonových krabic. I když lidem nikdo neřekl, že mají odejít, sami to podle Anušavana "rychle pochopili". "Ázerbájdžánci by nás mučili a uřízli by nám hlavu," říká. Anušavanovi přišli na pomoc jeho dva synové z hlavního města, rodina se zbavila dobytka a chystá se k odjezdu nejpozději v sobotu.
"Náš dům sice nebyl žádný luxus, ale byli jsme tady šťastní. Je tady čerstvý vzduch a daří se tu vínu," říká Zohrab a s lítostí si prohlíží hrozny. "Dům nespálíme, ale bereme s sebou Mickeyho, je to fajn pes," vysvětluje.
Sociální sítě zaplavily zvěsti, že Arméni před svým odjezdem domy zapalují. Nic podobného ale v asi 20 kilometrů dlouhém údolí, které se táhne k již téměř vyprázdněné obci Kelbadžar, není podle AFP vidět.
Mnozí arménští obyvatelé se v oblasti usadili v 90. letech krátce po skončení války o Náhorní Karabach. Nalákaly je finanční příspěvky a pobídky vlády Arcachu, jak Arméni nazývají neuznanou karabašskou republiku. Jejich vyprázdněné domy se nyní přidávají k rozpadlým stavením, která připomínají konflikt z 90. let a dřívější město s převážně ázerbájdžánským obyvatelstvem.
Mnoho lidí v těchto dnech naposledy navštívilo starobylý arménský klášter Dadivank. "Je to země našich prarodičů. Tyhle kameny jsou staré 800 let," říká jeden z návštěvníků kláštera a ukazuje na chačkary, kamenné stély s rytinami křížů připomínajícími krajkoví.
