Nedávný kolaps afghánské armády a vlády po dvaceti letech přítomnosti zahraničních vojsk se stal znovu předmětem debat, nakolik má Západ intervenovat v islámských zemích. Zda jim dostatečně rozumí a jestli nakonec podobná aktivita není kontraproduktivní. Takže: má, nebo nemá?
Neřekla bych, že v tom hraje nějakou zvláštní roli islám nebo obecně náboženství. V Afghánistánu jsme byli svědky určitého pokusu, který nebyl myšlen úplně vážně. Nejbohatší země světa obsadila nejchudší zemi světa a někteří Afghánci od toho očekávali rozvoj a ukončení války.
Tyto představy se nenaplnily i proto, že Američané později zaútočili na Irák a rezignovali na roli transformační síly v Afghánistánu. Udržovali ten projekt hlavně ve vojenské rovině a nezahrnuli do něj celou zemi. Jejich nepřátelům se povedlo udržovat zemi ve válce.
Problémem Afghánistánu je, že to je velmi málo rozvinutá země, která byla navíc velmi dlouho ve válce. Veškeré společenské zvyky a instituce byly zničeny dlouhodobým válčením. Skutečně si ale nemyslím, že ta optika "Západ versus islám" sedí na Afghánistán. Vůbec neodpovídá tomu, co se tam dělo.
Vy jste dlouho žila v Egyptě, znáte názory v arabských a muslimských zemích. Nelze generalizovat, ale jak podle vaší zkušenosti se lidé v této části světa dívali na 11. září, na al-Káidu? Setkávala jste se třeba s názory, že si za to mohou Američané sami, protože se snaží ovládat islámský svět?
Když jsem žila v Egyptě v době, kdy od 11. září uplynula přibližně jedna dekáda, tak tehdejší útoky a s nimi spojené věci pro místní vůbec nebyly tématem. Mnoho muslimů necítilo žádné spojení s al-Káidou. Osobně jsem se nesetkala s nikým, kdo by al-Káidu podporoval, hlásila se k ní některá marginální extremistická politická uskupení.
Někteří arabští politici a vládnoucí režimy ale dokázali nepřímo 11. září pro sebe využít. Tématem arabské politiky se stala americká odpověď na 11. září, především invaze do Iráku. A to je něco, proti čemu se stavěl celý arabský svět téměř bez výjimek. Na odmítání americké intervence v Iráku se shodli téměř všichni Arabové.
Samozřejmě určitou odvetu za 11. září lidé chápali, protože ty teroristické útoky pokládali za zločin, ale pokračující intervence v Afghánistánu a Iráku byly vnímány kriticky. Je to něco, co je pro Araby nepříjemné.
Podívejme se na to z jiné strany: 11. září a další podobné teroristické útoky asi přinesly změny v pohledu lidí na Západě na islám a muslimy…
Myslím, že akt legitimní obrany se později změnil v prosazování imperialistické politiky. Odveta se rozšířila do Iráku, destabilizovala Blízký východ a vytvořil se ten narativ, že Západ a islám proti sobě stojí v nějakém nesmiřitelném konfliktu. Původním cílem džihádistů bylo přesvědčit lidi ve vlastních zemích - například v Saúdské Arábii -, že Amerika je nepřítel. Tak na ni zaútočili a Amerika reagovala, jak reagovala.
Já jsem tou otázkou spíše mířil k tomu, zda útoky al-Káidy posunuly v Evropě nahlížení na islám a muslimy. Určitě přibyli lidé, kteří měli z islámu větší obavy, začal se více objevovat termín islamizace v souvislosti s početnými muslimskými komunitami v evropských zemích…
Samozřejmě se téma islámu stalo kvůli tomu tématem evropské politiky. Poté co přišly útoky i v Evropě - v Londýně nebo Madridu -, pod kterými ještě byla podepsaná al-Káida. Radikální pravice dostala své téma, kterým se stal právě islám.
Dnes se Evropa potýká s protiimigračními a protiislámskými stranami, které dosahují velkých volebních zisků. Je to ale důsledek celkové dynamiky po 11. září. Například toho, že mnoho evropských zemí podporovalo invazi do Iráku.
Poté co Tálibán převzal moc v Afghánistánu, se zřejmě vrací otázka, nakolik jsou slučitelné islám a demokracie. Hodně se o tom debatovalo i během takzvaného arabského jara před deseti lety, když v některých zemích začali sahat po moci islamisté nebo následovala občanská válka. Dává podle vás debata na téma islám a demokracie smysl? Je potřebná?
Ta debata byla potřebná a na místě, když se v době arabských revolucí objevily islamistické strany. Sám islám není problém, existovaly do určité míry demokratické poměry v Turecku nebo Indonésii. Třeba Turecko ukazuje, že náboženství a islám nejsou příčinou neúspěchu demokracie, že problémem jsou spíš autoritářské tendence některých vůdců, které ale existují i v neislámských zemích. Podívejme se třeba na Rusko.
Problémem je vytváření falešných protikladů. I Arabové si takovou otázku kladli a mnozí tvrdili, že nějaká forma demokracie s islámem slučitelná je. Čili ta otázka není hloupá, ale odpovědi dávno existují, a tak není nutné ji neustále otevírat.
Není to vlastně o tom, že v muslimských zemích možná nemá smysl napodobovat liberální demokracii, jako je u nás, ale systém, ve kterém existuje politický pluralismus a názorová svoboda?
Zase musím říci, že nevím, proč to spojovat s islámem a náboženstvím. Ale jistě, v některých zemích asi je na místě otázka, nakolik lze veřejnou morálku nesenou náboženstvím oddělit od politiky. Maroko je konstituční monarchií a Pákistán vykazuje znaky pluralitního politického systému, ale zároveň jsou to země, kde platí pro muslimy islámské právo šaría. Ale třeba v Izraeli platí halacha pro všechny, a Izrael přitom je demokracií. Takže různé formy demokracií existují a některé jsou liberálnější, jiné méně.
