Aktuálně.cz má zpravodajku na Tchaj-wanu, přinese autorské reportáže i rozhovory

Aktuálně.cz Aktuálně.cz
21. 10. 2023 10:09
Řady zahraničních zpravodajů Aktuálně.cz se rozrůstají. Po Kateřině Šafaříkové, která pokrývá evropské dění z Bruselu, zamířila na Tchaj-wan dosavadní redaktorka zahraniční rubriky Jana Václavíková. Z ostrova čelícího stále silnějšímu tlaku Číny bude přinášet autorské reportáže i rozhovory.
Jana Václavíková.
Jana Václavíková. | Foto: Jakub Plíhal

Na čas ses přestěhovala na Tchaj-wan, odkud budeš pokrývat dění v Asii. Jakým tématům se budeš věnovat? Na co se mohou čtenáři Aktuálně.cz těšit?

Chci pokračovat v tom, co už několik let dělám na Aktuálně.cz. Budu se zabývat Čínou a tím, jak úspěšně či neúspěšně šíří svůj vliv za hranicemi. Víc se budu věnovat i Tchaj-wanu. Zaměřím se na ostrov samotný, na jeho problémy nebo úspěchy. Budu pokrývat tchajwanské prezidentské volby, boj s dezinformacemi, práva původních obyvatel nebo čipy. Popíšu příběhy zajímavých lidí a míst a budu hledat i spojnice mezi ostrovem a Českem. Čtenáři Aktuálně.cz tak spolu se mnou poznají Tchaj-wan víc do hloubky a pochopí, že je víc než jen ostrovem, který by mohla napadnout Čína. 

Co tě na Tchaj-wan zavedlo?

Roli hrálo víc věcí, nejdůležitější byl zájem zlepšit si čínštinu a víc porozumět oblasti, které se věnuji. Studovala jsem sinologii a pobývala také v Číně, takže jsem teď chtěla zkusit něco jiného. Navíc poměry v Číně se od doby, kdy jsem tam před deseti lety byla, změnily, a mě už proto tolik neláká. Tchaj-wan je oproti tomu demokratický stát, který je čím dál tím víc vidět. Takže jak zní heslo, které teď vláda v Tchaj-peji často používá: "Je čas na Tchaj-wan."

Na tchajpejské univerzitě se učíš čínsky a na studium jsi dostala i tchajwanské vládní stipendium. Jak složité bylo se na školu dostat a podporu získat?

Dostat se na školu bylo jednoduché, jen jsem vyplnila přihlášku do jazykového centra, které pod univerzitu spadá, a automaticky mě přijali. Stačilo pak jen zaplatit za kurz. Získat stipendium bylo složitější, musela jsem vyplnit několik dokumentů, mít dobré doporučující dopisy a prokázat svoji motivaci na pohovoru. Stipendium dostalo víc než deset Čechů, hlásilo se asi sto, takže šance je pořád dobrá a v budoucnu se budou počty míst pro Česko s největší pravděpodobností navyšovat. 

Zároveň jsem dostala grant od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který mi pomáhá s pokrytím nákladů spojených s mou prací. 

Jak obtížná je čínština?

V zemích, kde se čínsky nemluví, je hodně obtížné se ji dobře naučit a hlavně ji nezapomenout. V čínskojazyčném prostředí je to snazší. Teď se potýkám hlavně s tradičními znaky, které se na Tchaj-wanu používají, protože dřív jsem se učila vždy znaky zjednodušené, užívané v pevninské Číně. 

I když mě mrzí, že to říkám, studium čínštiny bych úplně nedoporučila, pokud do ní nechcete vložit spoustu času a peněz a nevadí vám, že výsledky budou znát později než u jiných jazyků. 

V čem je život na Tchaj-wanu stejný nebo jiný než v Česku a co tě tam nejvíc zaujalo? 

Tchaj-wan je ze všech asijských zemí, které jsem navštívila, nejvíc "zápaďácký". Lidé jsou tu podobní jako v Evropě a podobné je tu například i postavení žen a mužů. Liší se pracovní kultura, výchova dětí nebo třeba to, že lidé častěji chodí jíst ven, protože hodně bytů nemá kuchyně. 

Líbí se mi, že kvůli malým bytům je tu lépe řešený veřejný prostor a ze stejného důvodu je běžné strávit celý den v kavárně s knihou nebo počítačem a srkat u toho jen jeden nápoj. Největší radost mám zatím ale z toho, že Tchaj-wan není Čína: nebudí mě zvuky plivání na ulici za oknem, lidé se tu nechovají k veřejnému prostoru jako k odpadkovému koši.

Jak místní vnímají Česko? Znají ho?

Většina lidí, se kterými jsem mluvila, o Česku, nebo alespoň Praze slyšeli, někdo si vybaví i návštěvy českých politiků na Tchaj-wanu. Nejčastěji tu předsedy Senátu Miloše Vystrčila. Někdo zmínil ale i bývalého prezidenta Václava Havla nebo spisovatele Milana Kunderu.

Jak akutně vnímají Tchajwanci hrozbu invaze ze strany Číny?

Z toho, co jsem zatím stihla zpozorovat, příliš nevnímají. Všude na ulicích jsou ukazatele na protiletecké bunkry, o Pekingu mluví i politici, ale lidé si na hrozbu už zvykli. Když každých pár měsíců Čína něco udělá, tak už je to ani nevyvede z rovnováhy. Část lidí ji samozřejmě vnímá a chodí na kurzy, kde se na potenciální obranu ostrova připravují. Těch je zatím ale menšina, i když od ruské invaze na Ukrajinu počet zájemců o kurzy stoupl. 

 

Právě se děje

Další zprávy