Ruděnko zemřel v roce 2014 na rakovinu močového měchýře, která se u něj podle jeho ženy objevila v důsledku vystavení radiaci, píše agentura AFP. Ve vesnici Vyščetarasivka, nedaleko jihoukrajinské Záporožské jaderné elektrárny, se Ruděnková snaží o to, aby úřady uznaly roli, kterou radiace sehrála v manželově úmrtí.
Na druhé straně řeky Dněpr, méně než 14 kilometrů daleko, si nelze nepovšimnout siluety jaderné elektrárny. Kyjev a Moskva se od začátku srpna navzájem obviňují z jejího bombardování. Údery jednou dopadly i nedaleko skladu radioaktivního materiálu, jindy zase zapříčinily automatické zastavení chodu třetího reaktoru této největší evropské jaderné elektrárny.
Ukrajina tvrdí, že Moskva kromě útoků u zařízení skladuje zbraně a shromažďuje vojáky a využívá tak toho, že ukrajinská armáda nemůže opětovat palbu.
"Může nás potkat stejný osud jako obyvatele Černobylu," říká s povzdechem 63letá Ruděnková. "To co se děje, není dobré, a nevíme, jak to skončí," dodává.
Vzpomínky na Černobyl
Ukrajina si dodnes nese známky černobylské jaderné katastrofy z dubna 1986. Tehdejší exploze jednoho z reaktorů způsobila největší civilní jadernou nehodu v historii a rozšířila radioaktivní mrak nad celou Evropu. Za čtyři roky bylo na místo vysláno 600 tisíc likvidátorů, kteří téměř bez ochrany hasili požáry a odklízeli trosky z okolí elektrárny.
O tom, kolik si havárie vyžádala obětí, se dodnes diskutuje. OSN uznává pouze okolo třicítky mrtvých z řad pracovníků elektrárny a hasičů, kteří byli přímo ozářeni. Hnutí Greenpeace v roce 2006 zveřejnilo odbornou studii, podle které si katastrofa vyžádala až 100 tisíc životů.
Viktor Ruděnko v nebezpečné zóně řídil 18 dní nákladní vůz. Sovětský svaz mu za to udělil zlatou stuhu. Jeho práci dokládá nyní už rozpadající se dokument z archivů ukrajinského ministerstva obrany, na kterém je i vyznačena dávka absorbované radiace: 24,80 rentgenu.
"Pohled na manželovy dokumenty je pro mě bolestný," říká Ruděnková. "Mnoho lidí zemřelo a další to na celý život poznamenalo," připomíná. "Lidé říkají, že dochází k úniku, ale veřejně to nepřiznají," říká směrem k ostřelované Záporožské jaderné elektrárně, viditelné z jejího domova.
Odstavenou Černobylskou jadernou elektrárnu, která leží u hranic s Běloruskem, na začátku invaze na Ukrajinu obsadili ruští vojáci. Areál ale o pár týdnů později opustili, když se po neúspěšném pokusu o obsazení Kyjeva Moskva rozhodla vojáky ze severu napadené země stáhnout.
Viděl jsem všechno
Záporožská jaderná elektrárna se dostala pod kontrolu okupačních sil také na začátku války, po krátkých bojích, které rovněž vzbudily obavy. Od té doby je zařízení v rukou Rusů: řeka Dněpr, která kolem něj teče, vytyčuje hranice mezi územím dobytým Moskvou a tím, které je stále v rukou Kyjeva.
Vasyl Davidov potvrzuje, že ve Vyščetarasivce, venkovské osadě s chatami s výhledem na v těchto místech nesmírně širokou řeku, stále žijí tři likvidátoři černobylské katastrofy. Sám je jedním z nich. Na dekontaminaci Černobylu pracoval tři a půl měsíce, do zóny podnikl 102 výprav. Při pročesávání kontaminovaných domů s sebou měl dozimetr, který měří úroveň radiace.
Na zahradě, kde z mrazáku narychlo vyrobil stolek, vyložil 65letý Davidov své medaile. Jedna z nich zobrazuje mytickou postavu Atlanta, který na svých bedrech nese svět. Planetu ale nahrazuje Černobylská jaderná elektrárna. Davidov má i fotografie. Na jedné z nich je ve vojenské uniformě a jeho přátelé v první řadě drží transparent s nápisem: "Vojáku! Černobylskou půdu přivedeme zpátky k životu."
"Byl jsem tam. Všechno jsem viděl, celý ten rozsah škod," ujišťuje Davidov, kterého už jen tak něco nevyděsí. Pár dní poté, co ruští vojáci převzali kontrolu na zařízením u Záporoží, byly ve vesnici distribuovány jódové tablety pro případ nouze. Ti, kteří strávili nějaký čas v černobylské zóně, si ale - zdá se - na hrozbu zvykli.
"Když věříte všemu, co vám říkají, zblázníte se," usmívá se. "Vycházím proto ze své zkušenosti, kterou to filtruji. K čemu by mi byl strach?" říká Davidov.
