Kdo vlastní a provozuje polární stanici Johanna Gregora Mendela na Antarktidě?
Stanice patří Masarykově univerzitě, která ji současně provozuje. Provoz stanice má na starosti doktor Pavel Kapler, jenž je manažerem stanice, a tudíž zajišťuje chod a logistiku. Já jsem od letošního roku vedoucí Antarktického výzkumného programu, který je vedený Masarykovou univerzitou, a přebral jsem tuto pozici po profesoru Pavlu Proškovi, jenž stanici v roce 2007 zakládal.
Čeho se váš výzkum na stanici týká?
Provádíme vrty uprostřed jezera a odebíráme vzorky usazenin, které poté detailně analyzujeme. Detailně se tak dají rekonstruovat dřívější změny klimatu a přírodních podmínek.
Dá se z toho třeba vyhodnotit, jak to bude vypadat za pár let?
Určitě, ale k tomu jsou mnohem citlivější záznamy přímo z ledovců, kde je záznam úplně kontinuální. Ale spíše sbíráme terénní data, abychom je potom mohli nasázet do počítače a modelovat budoucí vývoj.
Na druhou stranu každý ledovec se chová úplně jinak. Je to vidět třeba v Alpách, kde naprostá většina ledovců ubývá, ale jeden roste i během globálního oteplování. Je totiž orientován tak, že dostává obrovské množství navátého sněhu, ale to je výjimka. Na Antarktidě je to stejné. Dva ledovce vzdálené třeba kilometr od sebe se mohou diametrálně lišit v chování, protože každý je orientován na jinou světovou stranu. Jinak tedy reagují na měnící se klima.
Můžete jmenovat nějaké objevy, které učinili čeští vědci?
Kolega Radek Vodrážka, paleontolog, našel první fosilní spongie, což jsou živočišné houby. Doposud je tam nikdo neobjevil. Ale je to spíše o tom, že tam nikdy nebyl specialista, jelikož zkamenělé živočišné houby vypadají jako škaredé kameny a málokdo je pozná. To je poměrně zajímavý nález, přitom v této oblasti pracovali několik desetiletí třeba Britové, kteří to tam neobjevili. Jinak máme také úspěšné biology.
Vaše stanice je na ostrově Jamese Rosse sama a v okolí jich moc nemáte. Jak to řešíte například s úrazy?
Větší stanice jsou spádové pro určitou oblast a mají nemocnice se školeným personálem. My s sebou sice bereme lékaře, ale nemáme na stanici operační sál, takže kdyby bylo něco potřeba, tak náš lékař musí pacienta stabilizovat na tak dlouho, dokud nepřiletí vrtulník. Naši lékaři jsou tedy často anesteziologové nebo lidi, kteří mají dobré zkušenosti ze záchranky. Nejsou schopni pacienta operovat, ale dokážou ho udržet při životě třeba 30 hodin, aby se dostal tam, kde mu může být poskytnuta péče.
Museli jste již řešit nějaké vážnější zranění? S jakými zdravotními problémy se na Antarktidě potýkáte?
Nic vážného se zatím naštěstí nestalo, ale klasickým problémem jsou zuby. Přijdete do jiného prostředí, kde je jiná strava a voda. Zuby jsou první, které na to citlivě reagují. Naše podmínka tedy je, že všichni, kteří chtějí jet, by měli navštívit zubaře a dát si do pořádku zuby. Pokud totiž máte nějaký kaz, tak ten se rozjede velmi rychle.
Provoz stanice na Antarktidě a obecně expedice do této oblasti musí být finančně velmi náročné. Kde bere univerzita prostředky? Žádáte o nějaké granty či podporu od státu?
Ano, peníze na chod stanice nám dává ministerstvo školství formou grantů a výzev. Je to hrazené z projektu Czech Polar 2 Acronym. Jsou to prostředky, které nejsou přímo na vědu, ale jsou na věci spojené s fungováním infrastruktury.
Jezdíte tam pouze během letních měsíců, což je prosinec až únor. Kolik stojí provoz stanice?
Každá sezona nestojí stejně. Pokud tam jedeme s průměrnou expedicí, kde je přibližně 16 lidí, letíme přes Argentinu a nevezeme žádný větší náklad, tak ta sezona může vyjít na 5 až 6 milionů. Vždy v tomto počtu jsou dva technici a správce stanice, zbytek vědci. Jednou za tři až čtyři roky potřebujeme jet na stanici lodí přes Chile, jelikož je potřeba doplnit palivo do generátorů, na provoz čtyřkolek a zároveň s sebou obvykle vezeme celý kontejner s vybavením a potravinami, který se tam poté nechává. Taková sezona je pak přibližně o 2 miliony dražší.
Počítá se v tomto rozpočtu také s penězi pro vědce?
Jednotliví vědci, kteří chtějí na Antarktidě svůj výzkum vykonávat, si musí sehnat jiné vědecké peníze. Tyto částky zahrnují pouze provoz stanice, dopravu vybavení a podobně. Za tyto peníze jim zajistíme, že tam bude technik, stanice bude otevřená a fungovat a budou mít veškerý komfort a podmínky pro to, aby mohli dělat kvalitní vědu.
Může se na expedici přihlásit kdokoliv? Na kolik vědce účast vyjde?
V zásadě to tak funguje. V případě, že by bylo více požadavků na postele na stanici, tak vědecká rada rozhoduje o tom, který z předložených projektů má přednost. Ale to jsme zatím řešit nemuseli, protože pracovat na Antarktidě je nesmírně drahé a málo českých vědců si dokáže sehnat vědecké granty, které by jim výzkum na pólu zaplatily.
Co si tedy pod pojmem "nesmírně drahé" má čtenář představit?
Na stanici býváme přibližně 35 až 40 dní a s celou cestou tam i zpátky expedice trvá dva měsíce. A na takovou výpravu potřebuje vědec počítat se sumou kolem čtvrt milionu. Kdyby chod stanice nepodporovalo ministerstvo školství, bylo by to výrazně více. Vědci by museli počítat s částkou třikrát až čtyřikrát vyšší. Je to právě kvůli logistické náročnosti a exkluzivitě Antarktidy.
Zmínil jste Argentinu a Chile, máte s těmi zeměmi nějakou užší spolupráci?
Tyto země mají nejbližší stanice. Přes Argentinu létáme s jejich letectvem na polární stanici Marambio, která je k nám nejblíže. Je tam přistávací dráha a odtamtud letíme 70 kilometrů vrtulníkem. A pokud potřebujeme jet lodí, tak využíváme chilskou armádu, která provozuje ledoborec k plavbám na Antarktidu.
Jinak s nimi spolupracujete?
Máme dlouhodobou spolupráci především s Argentinci na mnoha společných projektech. Od roku 2011 mám společný projekt s kolegou z Argentinského antarktického ústavu v Buenos Aires, který mi v rámci spolupráce každý rok bere jednoho doktoranda do svého kempu a pracuje s ním. Je to hrazené z argentinských zdrojů.
Jednou z věcí, kterou vědci na Antarktidě řeší, je také používání dronů. Můžete to nějak přiblížit? Připravujete nějaký společný zákon o používání dronů?
Jednotlivé státy mají naprosto rozdílné legislativy a je potřeba je nějakým způsobem harmonizovat. Vymezují se tedy bezletová území, v jaké vzdálenosti od ptačích kolonií a letišť se mohou drony používat.
Je potřeba, aby používání dronů neohrozilo člověka a jeho aktivity, ale také nijak negativně neovlivňovalo přírodní ekosystémy, které tam jsou.
O jakých problémech konkrétně mluvíte?
V oblastech, kde jsou kolonie tučňáků, může být dron chápán jako predátor. Tučňáci se ho bojí, takže v době, kdy sedí například na vejcích, mohou odejít, ta vejce vychladnou a už se z nich nic nevylíhne. V případě létajících ptáků je dron nepřítel - každý pták se snaží uhájit své teritorium, takže na dron útočí, což jej může vystresovat. To vše ohrožuje ptačí populaci.
Co se týká letišť, v letních měsících se létá poměrně hodně a zvyšuje se šance střetu dronu s letadlem.
