Předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel Dagmar Martinková má za sebou náročné dny. Od začátku ruského útoku na Ukrajinu organizovala záchranu volyňských Čechů z Žytomyru, města vzdáleného 150 kilometrů od Kyjeva, na které Rusové v úterý letecky zaútočili. "Jsem velmi unavená, ale zároveň šťastná, že už jsou v Česku," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
V Praze, Liberci a Brně se otevřela první centra pomoci pro uprchlíky z Ukrajiny. Politici slibují, že další centra vzniknou brzy i v ostatních regionech. "Celý koncept stavíme tak, aby byl co nejjednodušší. Ať je to jako McDonald's, který je všude stejný. Podobně by to mělo být s krajskými centry," pomohl si příměrem hejtman Jihočeského kraje a šéf Asociace krajů Martin Kuba.
„Radši už nikdy nepojedeme do Ruska, než abychom souhlasili s tím, co se děje,” říkají Ksenia a Anton Vaykhel, Rusové žijící v Česku, kteří organizují humanitární sbírky na pomoc Ukrajině. „V Rusku vám nikdo nebude věřit, že léky a jídlo, které posíláte na Ukrajinu, jsou na pomoc žen a dětí. Propaganda má za cíl lidi vyděsit. Není to ale válka Rusů, je to válka Putina a jeho vlády.”
Prožívat ve vztahu k ruské invazi na Ukrajinu strach, hněv či bezmoc je přirozené a své emoce je třeba přijmout. V rozhovoru pro Aktuálně.cz to říká psycholožka se zaměřením na mimořádné události Jana Majzlíková. Negativní pocity lze podle ní zahnat nejen tím, že mezi sebou budou lidé o svých emocích hovořit, ale také pomocí zasaženým lidem.
Ještě v pátek čeští skauti přemýšleli, jak lidem zasaženým válkou na Ukrajině pomoci. O víkendu uspořádali sbírku, která předčila očekávání. Místo, aby dary naložili do jedné bedny, poslali na Ukrajinu 55 dodávek, dvě nákladní auta a dva autobusy. Vlna solidarity s napadenou zemí se zvedla po celém Česku. Lidé nabízejí ubytování, pořádají sbírky, nakupují potřebné věci a vozí dary k hranicím.
Humanitární organizace po čtvrtečním ruském útoku vyhlásily sbírky na pomoc Ukrajině, kam přispěly firmy i drobní dárci. Pět organizací, které Aktuálně.cz oslovilo, vybralo 138 milionů korun. A tato částka stále roste. Peníze většinou poslouží přímo na Ukrajině, kde z nich nakoupí potraviny nebo zdravotnický materiál. Část peněz organizace využijí na pomoc ukrajinským uprchlíkům v okolních zemích.
Zatímco na tichomořské souostroví Tonga zdevastované sopečnou erupcí a vlnou tsunami začíná postupně přicházet pomoc, jeden australský humanitární let se musel vrátit na základnu kvůli pozitivnímu testu na koronavirus u člena posádky. S odvoláním na australskou armádu o tom informovala agentura Reuters.
"Nemám pocit, že to, co jsme v Afghánistánu vybudovali, byla marná práce. Čekali jsme ale, že se situace v zemi bude pozitivně vyvíjet. Je to strašná deziluze," říká Jan Mrkvička, který od roku 2012 vede humanitární a rozvojovou sekci neziskové organizace Člověk v tísni. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví i o tom, zda lidé na misích někdy vyhoří nebo jak covid ohrožuje rozvojový svět.
Když se na východě Polska setmí, rozsvítí Kamil Syller nad vchodem do svého domu zelené světlo. Tento 48letý právník žije s rodinou ve vesničce Werstok u hranic s Běloruskem. Je to idylické místo, turisty sem láká krásná příroda. Na louce za domem Syllerových se za soumraku poklidně pase stádo zubrů. O pět kilometrů dál, na běloruské hranici, ale hrozí v tu samou chvíli humanitární katastrofa.
Po roce konfliktu v africké Etiopii došlo k náhlému zvratu. Vláda s okamžitou platností vyhlásila nouzový stav poté, co vzpurné tigrajské jednotky obsadily dvě strategická města severně od hlavního města Addis Abeby. Úřady už varovaly občany, aby byli připravení bránit se vlastními silami. Povstalecké jednotky tvrdí, že dobytí metropole je jen otázkou času.
Od chvíle, kdy se před čtyřmi měsíci přehnalo tornádo jižní Moravou, přišly do těchto míst pomáhat stovky lidí. Jen někteří se ale vracejí opakovaně a jen výjimečně tady někdo zůstal téměř nepřetržitě. Vítězslav Wejmelka začal lidem pomáhat s opravou, či spíše se stavbou střech hned po tornádu a zůstává tady i po 120 dnech. "Nemůžu odtud odjet, když vidím, že lidé potřebují pomoc," říká.
Když pracovala jako zpravodajka v Afghánistánu a poslouchala, jak se žije místním ženám, řekla si, že by jejich osudy vydaly na román. Nakonec podle její knihy Frišta vznikl také animovaný film Moje slunce Mad, který jde do kin 21. října. V rozhovoru pro Aktuálně.cz novinářka Petra Procházková vysvětluje, čím ji okouzlil její afghánský manžel a v čem mají Afghánky jednodušší život než Evropanky.
Afghánistán, ovládaný nyní islamistickým hnutím Tálibán, se liší od své podoby v 90. letech, kdy mu toto radikální hnutí vládlo naposledy. I přes chaotický odchod západních armád a jejích spolupracovníků se za posledních dvacet let země významně změnila. Díky humanitární a rozvojové pomoci se zlepšila zdravotní péče, vzdělání, infrastruktura i ekonomika.
Museli jít deset dní pěšky přes hory a hustý deštný prales. Vyhýbat se nebezpečnému hmyzu a hadům. Překonat Horu smrti a včas utéct před bleskovými povodněmi. A nakonec přežít setkání s ozbrojenými gangy. Zní to jako scéna z dobrodružného románu, ve skutečnosti se ale jedná o cestu Darienskou prolukou na hranici Kolumbie a Panamy, kudy se v posledních měsících vydávají tisíce migrantů.
Měli práci, domovy a jejich děti chodily do školy a ve volném čase si hrály. Před deseti lety ale do života obyvatel Sýrie vstoupila krvavá občanská válka. A téměř o všechno je připravila. Podívejte se, jak se lidem z oblastí zasažených boji žije nyní.
