"Šla jsem džunglí šest dní a pět nocí. První den jsme vyšplhali na vysokou horu na příkrém a mokrém svahu, které se říká Hora výzvy. Říkají, že když se přes ni dostanete, tak jste to dokázali. Jenže to je lež," začíná dopis 51leté Kubánky pod pseudonymem Maria, která na začátku června v Panamě sepsala své zkušenosti.
Dopis předala zdravotníkům z mise neziskové organizace Lékaři bez hranic, kteří v Latinské Americe pomáhají migrantům po překonání Darienské proluky. Kubánka chce, aby se její svědectví dostalo na veřejnost a aby lidé věděli, co je čeká, když se na nebezpečnou cestu vypraví.
Nejhorší část se jmenuje Hora smrti. "Je to strašně prudký kopec. Jdete po cestách, kde ani na jedné straně nic není. Nesmíte se podívat dolů, protože riskujete, že spadnete a přijdete o život," popisuje žena, která cestu přežila.
Migranti začali využívat trasu už před sedmi lety, nyní jejich počet výrazně narostl. Mezi lednem a květnem letošního roku zaznamenala Panama příchod asi 13 tisíc migrantů, nikdo ale neví, kolik lidí po cestě zemřelo a do Panamy nedošlo.
Většinou se jednalo o lidi z Haiti nebo Kuby, částečně taky o Venezuelany, Pákistánce, Jemence a lidi z francouzsky mluvících zemí v Africe. Někteří z nich pracovali v Brazílii, Chile nebo Peru, ale během pandemie koronaviru přišli o zaměstnání a rozhodli se vydat přes celou Latinskou Ameriku do Spojených států.
Dehydratace, vyčerpání, samota
Projít Darienskou prolukou obvykle trvá čtyři až 10 dnů, vysvětluje pro deník Akruálně.cz šéf mise Sergio Martin. "Pracuji pro Lékaře bez hranic 20 let, ale lidi v tak hrozném stavu jsem nikdy neviděl. Plakal jsem, když jsem to viděl." Dodává, že se velmi často jedná o lékaře nebo inženýry, lidi, kteří na podobné podmínky nejsou připraveni.
"Pak tam jsou další kopce a další cesty a další kopce a další cesty. A samozřejmě řeky. Pořád jste mokří, spíte mokří. Všechno, co si s sebou nesete, odhodíte, aby vás to nezdržovalo. Ti nejsilnější vás pak nechají za sebou," pokračuje v popisu své cesty Maria.
"Když se dostanete asi do půlky cesty, uvidíte mrtvoly. Nafouklé a rozkládající se. Já jsem viděla tři těla, každé zvlášť. Je to opravdové. Všechno je opravdové."
Lidé často navíc ani nemají vhodné oblečení nebo boty. Maria šla dokonce bosá a slezla jí pak kůže na nohách.
Mezi časté problémy patří i dehydratace, podvýživa nebo průjmy, protože lidé pijí vodu z řeky. Kubánka popisuje, že na cestě potkala i lidi, kteří se džunglí prodírali 10, 15 nebo 27 dní, protože byli zesláblí a postupovali pomalu. Mezi nimi muže, ženy i děti.
Horší než příroda
Kromě nebezpečné přírody ale na migranty čeká další hrozba. Stezka není nijak hlídaná, panamské ani kolumbijské úřady nijak nekontrolují její bezpečnost, a proto na putující lidi útočí tamní gangy.
"Dva nebo tři dny před tím, než se dostanete do tábora, na vás zaútočí sedm osm mladíků. Jsou ozbrojeni. Vezmou vám jídlo, mobilní telefony a peníze. Znásilní ženy s hezkými těly. Ale to nejhorší ještě pořád nekončí," vypráví Maria.
Lékaři v Panamě ošetřují mnoho obětí sexuálního násilí. Sergio Martin například v táboře viděl přes 60 žen, které byly znásilněny za posledních pět dní. Prý je to mnohem častější než v jiných oblastech regionu.
Kromě zdravotní péče migranti dostávají i psychologickou pomoc. "Lidé po cestě opouštějí své přátele nebo ženy, protože už nemůžou jít dál. Jsou naprosto zoufalí," říká Martin. Popisuje třeba příběh mladého Kubánce, který v pralese musel nechat svou šest měsíců těhotnou manželku. Lékařku. Když dorazil do tábora, zoufale prosil, aby se pro ni někdo vrátil a našel ji. Za takovou službu se však musí zaplatit.
Většinou pak pátrači nikoho nenajdou nebo už dotyční nejsou naživu. Tento Kubánec měl ale štěstí a se svou manželkou se znovu shledal.
Pět tisíc kilometrů
"Darienská proluka je nebezpečná a nehumánní cesta. Cesta, na které vás zachrání jen Bůh, ale není to boží cesta. Je to boj o přežití. Čím více dní v džungli strávíte, tím větší je pravděpodobnost, že zemřete, že vás zabijí nebo vás kousne divoké zvíře či had," vypráví Maria.
Tábor Lékařů bez hranic v Panamě přitom není koncem cesty. Je to jen krátká úleva před dalšími a delšími úseky. Migranti pak pokračují dalších pět tisíc kilometrů přes Kostariku, Nikaraguu, Honduras, Guatemalu a Mexiko až k hranici Spojených států.
I pak čelí násilí, hladu a těžkým podmínkám. Lidé, kteří se nakonec dostali do detenčních center v americkém Texasu, ale Martinovi tvrdili, že nejhorší část byla právě Darienská proluka.