Jen málokterý snímek z historie Komunistické strany Československa (KSČ) vypovídá o této partaji tolik jako koláž výše. Cizí jí nebyla manipulace, čistky ani justiční vraždy. Na fotografii vlevo řeční ve dnech únorového puče 1948 komunistický předseda vlády Klement Gottwald (záhy se stane prezidentem), vedle stojí jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, poválečný ministr zahraničí Vladimír Clementis. Snímek vpravo je již bez vyretušovaného Clementise, kterého komunistický režim v prosinci 1952 po zmanipulovaném procesu v čele s Rudolfem Slánským popravil. Pouze tato vyretušováná fotografie se směla po čtyřicet let vlády komunismu publikovat.
Ortel smrti si slovenský komunistický politik Clementis podepsal už v srpnu 1939, když tvrdě kritizoval spojenecký pakt Molotov-Ribbentrop mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. Tohle mu českoslovenští a především sovětští stalinisté nikdy neodpustili.
Vyzmizíkován byl ovšem i špičkový fotograf a zakladatel moderní české fotoreportáže Karel Hájek (na levém snímku muž s fotoaparátem), jemuž Státní bezpečnost zabavila už rok po procesu se Slánským fotoarchiv s 80 tisíci negativy.
Permanentní čistky začaly vlastně v KSČ už nedlouho po jejím založení ve 20. letech minulého století. A dopadly zakrátko i na její první předsedy či tajemníky. Po "gottwaldovké bolševizaci" v roce 1929 odešly či byly vyloučeny tisíce komunistů.
Zkraje 50. let pak další čistky či prověrky v KSČ doprovázely už i justiční vraždy a mučení při donucených přiznáních, žalářování či vyhazovy z práce desetitisíců lidí. Vězněn byl i pozdější prezident ČSSR Gustáv Husák nebo jeho předchůdce generál Ludvík Svoboda.
Další prověrky odstartovaly po maďarském povstání v roce 1956 a v nebývalé míře pokračovaly po roce 1968 v období tzv. normalizace kvůli nesouhlasu tisíců komunistů s okupací vojsk Varšavské smlouvy. Velké odchody členů postihly KSČ i nedlouho před pádem komunismu v roce 1989.
"Vylučování, čistky, respektive permanentní odhalování vnitřního nepřítele a v padesátých letech i popravy či věznění, ale také masové odchody komunistů doprovázely tuto partaj po celou dobu její existence. Byl to trvalý rys KSČ, svědčící o jejích totalitních a vůdcovských kořenech. Totalitní charakter měla už při svém vzniku," říká jeden z autorů výstavy "Rudé století" historik Petr Blažek, člen správní rady Muzea paměti XX. století.
Například v roce 1949 měla KSČ přes dva miliony členů a již o několik měsíců později - po prověrkách - o půl milionů méně. Nicméně vyhozen z KSČ byl každý, kdo nesouhlasil s revoluční cestou a rolí proletariátu, dávno předtím, než se komunisté v Československu chopili moci. Týkalo se to třeba i předchůdce Klementa Gottwalda, generálního tajemníka KSČ Bohumila Jílka, jehož odstavili radikální Gottwaldovi karlínští kluci, nebo ve své době druhého nejmocnějšího muže v KSČ, šéfredaktora Rudého práva Josefa Guttmanna. Ten zase ostře kritizoval předválečné stalinské procesy a represe, takže byl z KSČ vyloučen jako trockistický odpadlík. V nemilosti se kvůli svým postojům ocitl i komunistický novinář Jan Šverma.
Světlá výjimka: protinacistický odboj komunistů
Ke světlým výjimkám v historii KSČ patří období protinacistického odboje, kdy byli mnozí komunisti zlikvidováni nacisty. Třeba spisovatel Vladislav Vančura či kontroverzní novinář Julius Fučík. KSČ se podle experta na československé dějiny Petra Koury z Pedagogické fakulty UK, jenž se rovněž podílel na expozici Rudé století, nemusí zrovna za tato léta stydět, třebaže její postoj k nacismu se vždy měnil podle not Kremlu.
Gottwaldovo vedení nejprve jednoznačně odmítlo mnichovskou dohodu s apelem na boj proti nacismu, aby po spojeneckém paktu Molotov-Ribbentrop nepovažovalo naopak za největší nebezpečí nacismus, nýbrž imperialismus západních zemí. I v tomto kritickém období, kdy se rozhodovalo o přežití národa, nehájilo tedy vedení KSČ jeho zájmy, nýbrž pozice Moskvy. Velký problém měli proto s jeho stanoviskem i mnozí domácí komunističtí odbojáři, proto stranu opouštěli.
"V nacisty okupovaném Protektorátu Čechy a Morava, ale i na Slovensku vyvolal pakt mezi Sověty a Němci u mnoha komunistů mimořádně velkou nechuť," konstatuje Petr Koura. A týkalo se to podle všeho i po válce mytizovaného Julia Fučíka.
"KSČ se zkrátka od samého počátku své existence profilovala jako pobočka Komunistické internacionály. Tedy ne jako samostatná politická strana, nýbrž jako partaj, která přijímala příkazy z centrály komunistických stran - Moskvy. A téměř vždy je také do puntíku plnila," říká Koura.
Po napadení Sovětského svazu německými vojsky se postoj KSČ opět prudce změnil, takže odbojáři, kteří měli s dosavadní politikou vedení strany problém, se do KSČ vrátili. Od této chvíle je tedy komunistická strana opět součástí domácího odboje, třebaže na těch nejnižších patrech komunisté s nekomunisty v protinacistickém odboji bez ohledu na lavírování Gottwaldova vedení většinou spolupracovali.
"Důležité pro ně totiž bylo, že proti okupantům něco dělají, a ne to, že Gottwaldovo vedení poklonkuje Kremlu. Mnoho z nich se chovalo v boji proti nacismu velmi statečně a položilo životy pod vlivem lidských hodnot a ideálů. Ať již v boji, anebo byli zlikvidováni v berlínské věznici Plötzensee, pražských Kobylisích či v brněnských Kounicových kolejích," popisuje Koura.
Komunisté jako vedoucí síla protinacistického odboje? Bylo to naopak
Po válce se KSČ prohlašovala za vedoucí sílu protinacistického odboje, třebaže byl komunistický odboj na konci války po rozsáhlém zatýkání zdecimován. V únoru 1945 například celé pražské ilegální vedení KSČ. Přesto komunisté tvrdili, že vedoucí silou Pražského povstání byli oni, zatímco prvorepublikoví vojáci v čele s generálem Karlem Kutlvašrem povstání jen brzdili.
"Bylo to ale právě naopak. Komunisté se například zasadili o to, že Česká národní rada odmítla pokus velení US Army, která vyčkávala v Plzni na demarkační čáře, pomoci povstalecké Praze," namítá Petr Koura. Do v podstatě již osvobozené Prahy musela totiž dle sovětských pokynů jako první dorazit Rudá armáda. Dodnes jsou tak podle Koury stále upírány zásluhy statečným čs. vojákům během Pražského povstání.
"Nemluvě už o dalším stále přežívajícím a nesmyslném mýtu, že Rudá armáda - při vší úctě k jejímu obrovskému podílu na porážce hitlerovského Německa - zachránila Prahu před zničením, před osudem Varšavy," míní historik a doplňuje: "Bezostyšně tak urážejí skutečné vlastence, kteří vystoupili v květnu 1945 proti hitlerovcům. Snad už ani nemusím dodávat, že generál Kutlvašr byl po válce komunisty odsouzen k doživotnímu žaláři."
Po okupaci v srpnu 1968 se čs. komunisté poprvé a naposledy postavili Kremlu
K jedné z mála dalších světlých výjimek v historii komunistické strany patří vysočanský sjezd KSČ konaný bezprostředně po okupaci armádami států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. KSČ se na něm podle historiků dokázala tehdy poprvé a naposledy za celou dobu své existence postavit Moskvě.
Petr Blažek považuje období pražského jara za unikátní příklad, že i v KSČ existovaly proudy, které se hlásily k demokratické formě socialismu. "Jejich porážka ovšem dokázala, že síla těchto proudů nebyla přece jen taková, aby mohly vzdorovat stalinistům v KSČ," konstatuje historik.
"Světlých okamžiků ale u této radikální a antisystémové strany, která měla už při svém vzniku výrazně totalitní rysy, není opravdu mnoho. Znovu se tak musím vrátit k Únoru 1948. Když se KSČ dostala k moci, začala se podle toho a přesně podle sovětských představ i chovat," doplňuje Blažek. Rok 1948 odstartoval další kolo, tentokrát těch nejbrutálnějších čistek a represí jak v samotné komunistické straně, tak v celé společnosti. Komunisti po vzoru SSSR zlikvidovali soukromé zemědělství i podnikání, rozprášili prodemokratickou armádní hierarchii či eliminovali církevní život.
Podle ředitele Muzea paměti XX. století a spoluautora zmiňované expozice, na níž se podílí i Museum Kampa, Jana Kalouse komunistické hnutí zásadně ovlivnilo 20. století a poměry v Česku ovlivňuje doposud. Navíc až na výjimky KSČ neměla - minimálně do roku 1990 - centrum v Československu, nýbrž v Moskvě. A orientace komunistů na putinovské Rusko je podle něj i dnes velmi silná.
"Někdy se na komunistickou stranu chybně díváme jako na něco, co bylo do Československa zavlečeno zvenku. Avšak levicová politika a kultura tu měla své zázemí už před bolševickou revolucí v Rusku v roce 1917. I z toho pak pramenilo vítězství KSČ ve volbách v roce 1946, kdy získala čtyřicet procent hlasů, třebaže mnozí voliči určitě nepočítali, kam až může jejich volba dojít. A možná měli jiné představy i někteří vedoucí komunisté, kteří se za několik let stali oběťmi své revoluce," říká další spoluautor výstavy Michal Macháček, tvůrce ceněného životopisu Gustáva Husáka.
"Gottwaldovi karlínští kluci měli v boji o moc silný tah na branku. Měli za sebou sice Sovětský svaz, ale dokázali to v únoru 1948 bravurně sehrát sami. Demokraté se bohužel chovali dost naivně a bezstarostně. Nedošlo jim, o co vše se hraje. Komunisté naopak plánovali každý svůj krok - zejména v ovládnutí bezpečnostního aparátu. Demokraté podali demisi a klidně si odjeli za volnou zábavou na svá venkovská sídla. Vůbec to rozehrané šachové pole nepochopili a poněkud zaslepeně se domnívali, že se bude hrát podle politických zvyklostí a ústavy," dodává Macháček.
Čím KSČ přitahovala elity?
Komunistická strana Československa přitahovala prakticky od svého založení levicové intelektuály, kteří v ní spatřovali projev revoluční nálady, která zasáhla Evropu po první světové válce. "Nová, nová, nová je hvězda komunismu… a mimo ni není modernosti," píše například v roce 1921 spisovatel Vladislav Vančura jménem uměleckého svazu Devětsil, E. F. Burian hlásá, že "revoluce not nastoupila v akční fázi" a Stanislav Kostka Neumann adresuje dělníkům verše "revoluce není řečnický výlet, učte se střílet!"
Jenomže mnozí umělci se podle historiků začali s KSČ postupně rozcházet. Po nástupu Klementa Gottwalda a jeho "karlínských kluků" do čela KSČ sepsalo sedm spisovatelů a spisovatelek (Josef Hora, Marie Majerová, Helena Malířová, S. K. Neumann, Ivan Olbracht, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura) manifest, ve kterém odmítli "neschopné velikášství soudruhů z vedení strany, jež má s leninským učením společná jen slova, ale jemuž je skutečný leninský duch zhola cizí."
Jak šel čas, měnily se po čistkách i počty členů KSČ
- Z dlouhodobého pohledu je zajímavá voličská podpora na počátku existence KSČ a v roce 1990. Výjimku představují volby v roce 1946, kterých se ovšem mohly zúčastnit pouze povolené strany, sdružené v Národní frontě Čechů a Slováků. KSČ tehdy výrazně zvítězila.
- V období komunistického režimu se pak již jednalo o nesvobodné volby; KSČ kandidovala na jednotné kandidátce Národní fronty. Po roce 1989 získala KSČM ve volbách do Poslanecké sněmovny největší počet hlasů v roce 2002 (18,5 % hlasů). Od této doby její zisky klesaly (naposledy v roce 2017 získala již pouze 7,76 % hlasů).
- Obdobný vývoj je možné vysledovat v počtu členů, i když zde zásadní roli hrály masové prověrky a vylučování. První zásadní pokles nastal v roce 1929 v souvislosti s bolševizací strany.
- Značné oběti mezi svými členy utrpěla KSČ také během nacistické okupace. V roce 1945 měla pouze několik desítek tisíc členů, ale záhy se stala nejmasovějším subjektem. V lednu 1949 dosáhl počet členů KSČ celkem 2, 2 milionu.
- Počet členů se zmenšil při několika prověrkách, nejvíce na konci 40. a 60. let (po srpnové okupaci Československa). V roce 1989 měla KSČ celkem 1 740 000 členů (včetně kandidátů), poté se počet prudce propadl. V roce 1990 disponovala KSČM ještě 756 120 členy, po třiceti letech to již bylo pouze 31 456. KSČM také zestárla, věkový průměr členů je nyní 75 let. Zdroj: Výstava Rudé století
Signatáři manifestu byli z KSČ vyloučeni, zároveň proti nim vystoupila mladá generace komunistických literátů, kteří jejich počínání označili za "těžkou chybu" a "nebezpečí pro moderní kulturní tvorbu". Ani většina autorů tohoto prohlášení však nedopadla dobře, a to s velkým přispěním KSČ.
Již zmíněný novinář Vladimír Clementis byl popraven v procesu s Rudolfem Slánským, básník Ladislav Novomeský byl jako "buržoazní nacionalista" odsouzen k desetiletému vězení, estetik Karel Teige zemřel v říjnu 1951 na srdeční infarkt vyvolaný štvavou kampaní komunistického tisku a básník Konstantin Biebl spáchal sebevraždu o tři týdny později v obavě, že obdobná kampaň bude spuštěna i vůči němu.
Levicoví intelektuálové se podle historika Jana Kalouse nechali ovlivnit zkreslenými informacemi o realitě v bolševickém Rusku. "Domnívali se, že jde o cestu, jak zlepšit životní podmínky lidí. A když zjistili, jak to ve skutečnosti je, byla to pro ně těžká deziluze. Buď z KSČ odešli sami, byli vyloučeni či jim byla zakázána literární činnost - jako třeba Františku Hrubínovi," vysvětluje Kalous motivy vstupu intelektuálů do KSČ.
Proč si připomínat "rudé století"?
"Připomínat si výročí vzniku KSČ, její ideologie a prorůstání do státního aparátu po roce 1948, bychom měli proto, že velmi ovlivnila život celé společnosti a postupně se stala státostranou bez jakýchkoliv demokratických zásad. Povýšila se nad kohokoliv a cokoliv," míní Jan Kalous.
A Petr Blažek dodává: "Do KSČ přešla s jejím vznikem většina sociálních demokratů, což znamenalo velkou ránu a tragédii pro tuto stranu. I proto se ocitla v pozici slabšího partnera komunistů, kteří sociální demokraty po roce 1948 jednoduše pohltili. Mnozí sociální demokraté skončili na popravištích. Potýkání se mezi těmito dvěma proudy, totalitním a demokratickým, je ostatně patrné v Česku i po roce 1989. Když přestaneme vnímat tato rizika, tak riskujeme, že se excesy spojené s léty komunistické totality objeví znovu."
Paměť národa dokumentuje unikátní svědectví
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na https://podporte.pametnaroda. cz. Děkujeme!
VIDEO: Působivé výpovědi komunistů, proč vstoupili do KSČ. A ještě přesvědčivější svědectví obětí totalitních represí a teroru
