reklama
 
 

Sověti obsadili ČSSR až na čtvrtý pokus, tvrdí historik Povolný. Brežněv věděl, že to bude průšvih

17. 6. 2018
Píše se červen 1968 a okupace Československa armádami Varšavské smlouvy je už dávno naplánována. Přestože do samotné invaze 21.srpna zbývají ještě více než dva měsíce. Podle nových zjištění historika Daniela Povolného z Úřadu dokumentace zločinů komunismu se totiž před 50 lety uskutečnily celkem tři pokusy o obsazení ČSSR. Tanky Varšavské smlouvy k nám vyrazily až napočtvrté 21. srpna 1968.

Aktuálně.cz: Náš rozhovor vzniká v červnu 2018. Ve stejném období před padesáti lety už byly plány obsazení Československa hotovy. Intervence tak vlastně začala už v červnu 1968, alespoň na mapách.

Daniel Povolný: Když přistoupím na vaši zkratku, tak ano. Okupace začala dokonce ještě dříve: už na přelomu února a března 1968 dospělo totiž sovětské vedení k názoru, že situace v Československu je z jeho pohledu velmi vážná.

Kreml proto vydal pokyn, aby se problém řešil, pokud se mu bude Praha i nadále vzdalovat, vojenským zásahem.

Proto již 8. dubna 1968 začaly z rozkazu sovětského ministra obrany maršála (Andreje) Grečka vznikat plány na vojenské obsazení Československa pod krycím názvem Operace Dunaj.

Takže něco jako plán pro každý případ?

Tak nějak. Přípravy k okupaci Československa ovšem nabyly kolem 9. května takových rozměrů, že například u Těšína došlo k prvnímu pokusu soustředěných jednotek Varšavské smlouvy překročit československou hranici.

Sovětské velení se totiž domnívalo, že už je k zásahu nejvyšší čas. Českoslovenští konzervativci jej však ujistili, že to ještě není tak zlé, že poměry v zemi zvládnou sami, že se dá ještě něco dělat, a že tedy není nutné vojensky zasáhnout.

PhDr. Daniel Povolný, Ph.D.

PhDr. Daniel Povolný, Ph.D.

Magisterské studium absolvoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a postgraduální doktorandské na Filosofické fakultě Univerzity v Hradci Králové. Jako historik se věnuje československým dějinám v období 1945-1989, zvláště pak problematice Československé lidové armády, StB a VB v letech 1968-1969, ale také regionálními dějinami či osobě zakladatele značky Jawa Ing. Františka Janečka. Publikoval více než 70 odborných článků, je autorem či spoluautorem více než 10 knih a několika výstav k dané problematice. Nyní mu vyšla ojedinělá kniha Operace Dunaj - krvavá odpověď Varšavské smlouvy na pražské jaro 1968.

Podle vzpomínek účastníků vypadal tento první pokus o intervenci následovně: "Překročte hranici a začněte plnit úkol!" rozkázal maršál Ivan Jakubovskij generálu Grigoriji Jaškinovi. Už za několik minut ho ale volal: "Hleď, abys neudělal to, co jsem ti v zuřivosti přikázal. Stůj na místě a čekej na pokyny."

Kolik těch pokusů vůbec bylo?

Celkem tři. Druhým pokusem o intervenci se mělo stát spojenecké cvičení "Šumava 68" na území Československa, které mělo postupně přejít v obsazení celé země. Manévry začaly v červnu a sovětské jednotky i po jejich skončení svůj pobyt v ČSSR pod nejrůznějšími záminkami neustále prodlužovaly.

A třetí okupační pokus?

Šlo o celou sérii vojenských manévrů na hranicích s Československem, které vrcholily 29. července 1968: v Německé demokratické republice, Polsku i v Maďarsku. Shromážděným divizím byla v tento den vyhlášena bojová pohotovost. Desetitisíce vojáků byly připraveny k akci v příhraničních prostorech s Československem. Čekalo se jen na písknutí.

A proč se nepísklo?

Čekalo se na výsledek jednání v Čierné nad Tisou. Sověti v čele s Leonidem Brežněvem stále doufali, že Čechoslováci dostanou z jejich pohledu rozum. Kreml chtěl dát československým politikům ještě poslední možnost, aby zablokovali pražské jaro a zařadili zpátečku.

Proč Kreml s intervencí tolik váhal?

Sovětský vůdce Leonid Brežněv dával přednost politickému řešení. Uvědomoval si totiž, že vojenská akce přeroste ve velký průšvih, že dá obrovskou ránu mezinárodnímu úsilí Sovětského svazu, který se rád prezentoval jako ochránce zemí třetího světa, jako zastánce všech utlačovaných. A teď by měl vtrhnout do Československa a všechno tam zpacifikovat jen proto, že ti lidé mají odlišné názory?

Brežněv tudíž velmi tlačil na to, aby se jednalo, jednalo a zase jednalo. Z pohledu Sovětů se v Čierné nakonec přece jen něco dohodlo: že tedy Čechoslováci podniknou Kremlem požadované kroky, takže "krizi" nebude už nutné řešit vojensky.

Osudný srpen

Kdy se tedy o intervenci rozhodlo definitivně?

Brežněv dospěl už po čtrnácti dnech k názoru, že v Československu se nic "nezlepšuje". Třináctého srpna proto volal Alexandru Dubčekovi (prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ, pozn. red.) a doslova do něj hučel, aby už koukal něco dělat. Jenomže Dubček mu odpověděl, aby nás spojenci nechali na pokoji a že ke změnám potřebuje víc času.

Dubček s premiérem Oldřichem Černíkem neplnili zkrátka podle Brežněva sliby, k nimž se zavázali při jednání v Čierné nad Tisou či v Bratislavě. Navíc se blížil XIV. mimořádný sjezd KSČ (měl být 9. září 1968, pozn. red.), na němž se reformní politici chtěli definitivně vypořádat s konzervativním křídlem. Konzervativci naopak po zásahu Sovětského svazu volali.

To byl ten onen zlom, kdy Kreml vyšel svým maršálův vstříc a pískl?

Ano. Šestnáctého a sedmnáctého srpna 1968 padlo na jednání politbyra ÚV KSSS rozhodnutí, že se "do toho jde", protože Čechoslováci stále nechápou, která bije, a nejsou schopni si doma udělat pořádek. Pro sovětskou armádu bylo v každém případě nejdůležitější, aby byla připravena okamžitě vyrazit, až se k intervenci politici rozhodnou.

Proto se také Operace Dunaj začala plánovat s několikaměsíčním předstihem.

Okupaci Československa označujete za největší vojenskou operaci na území Evropy od konce druhé světové války. Jak ji hodnotíte z hlediska jejího provedení? A jakou byste ji dal známku?

Během invaze vtrhlo do Československa v několika dnech a vlnách asi 400 000 vojáků jednotek Varšavské smlouvy. Při dopravních či jiných nehodách jich zahynulo "jen" asi sto čtyřicet. Jde o pouhá promile ztrát okupantů.

Nezapomínejme ovšem, že plány Operace Dunaj nepočítaly s odporem Československé lidové armády, protože měla být podle názoru sovětských maršálů v úplném rozkladu. Realita byla ovšem jiná: československá armáda byla tehdy na velmi slušné úrovni vycvičenosti.

Nicméně k vaší otázce: na první pohled se může zdát, že Operace Dunaj byla brilantně provedená vojenská akce, při níž bylo za čtyřiadvacet hodin bez zásadních ztrát obsazeno celé území protivníka.

Což je fakt.

Samozřejmě. Sovětští maršálové však situaci v Československu hodnotili velmi zkresleně, špatně. A nešlo jen o poměry v československé armádě a úroveň její vycvičenosti.

Vojáci sedmé gardové výsadkové divize zjistili například jen pár hodin před začátkem invaze, že nemohou přistát na kbelském vojenském letišti kvůli jeho rekonstrukci. Přitom tu byli inkognito minimálně jednou na průzkumu v době, kdy se kbelská přistávací dráha dávno opravovala. A nejen Kbely svědčí o nepříliš kvalitním průzkumu interventů.

Mluvím tu o ideologickém a zkreslujícím pohledu sovětských maršálů, který při plánování a provedení Operace Dunaj převažoval.

V čem byl pohled maršálů zkreslující?

Československou armádu hodnotili pohledem sovětských vojenských řádů a předpisů. Když například navštívili při spojeneckém cvičení Šumava, které invazi předcházelo, některé útvary československé armády, tak postrádali velká komunistická hesla, nástěnky či fotografie vůdců. Tento trend pak v československé armádě zavládl v následujících letech normalizace.

Nebylo až tak důležité, jak dobrý jste voják anebo policista, ale zejména to, jak kvalitně jste ideologicky připraven. Jinými slovy: to, že umíte bojovat, je až druhořadé. Důležitější je, zda víte, zač bojujete.

Historik Prokop Tomek uvádí, že intervence šokovala i generály NATO. Byli přesvědčeni, že armády Varšavské smlouvy nejsou schopny tak rozsáhlé a bleskové operace.

Znovu říkám, že Operace Dunaj vypadá na první pohled jako brilantně naplánovaná a provedená vojenská akce. Vůbec nerozporuji zjištění kolegy Tomka, jen říkám, že i štáby NATO se tím prvním pohledem nechaly zmást. Ostatně stejně jako armády Varšavské smlouvy.

Vysvětlete to.

Okupace Československa byla historiky i vojáky na tuzemských vojenských školách vydávána dlouho za příkladnou operaci. Mylně. Například i kvůli naprosto zkreslené představě okupačních velitelů o poměrech v Československu a vycvičenosti jeho armády.

Počítal scénář "Operace Dunaj" s variantou, že případný ozbrojený odpor Čechoslováků bude potlačen?

Scénářů, které počítaly s odporem československé armády, bylo hned několik. Československá armáda obdržela nicméně jednoznačný rozkaz, aby jednotky zůstaly v kasárnách. Naši vojáci se tedy omezili jen na pasivní odpor, nespolupráci a neodevzdávání zbraní. Což ale nesnižuje význam tohoto odporu.

Jediné rozumné řešení

Mám tomu rozumět tak, že pasivní odpor československé armády byl jediným rozumným řešením v tehdejší situaci?

Jsem o tom přesvědčen, a to nejenom kvůli drtivé převaze intervenujících armád. Podél severních, východních či jižních hranic Československa byly v záloze připraveny další sovětské divize. V případě nutnosti byly odhodlány zlomit jakýkoliv odpor a za jakoukoliv cenu - to za prvé.

A za další?

Pokud by se československá armáda postavila na odpor, tak by Operace Dunaj vypadala úplně jinak. Okupačním armádám by se určitě nezdařilo ovládnou celé území Československa za jediný den. Každopádně by to vedlo k obrovským ztrátám na životech vojáků i civilistů. Jak říkám - Kreml byl odhodlán zlomit Čechoslováky za každou cenu.

V polemikách někdy zaznívá, že jsme se přece jen bránit měli.

Takže se zeptám, jaký počet mrtvých je přijatelný pro zastánce vojenského odporu proti sovětské okupaci? Jen připomínám, že do konce roku 1968 zemřelo na následky zranění z okupace asi 135 Čechoslováků. Kde je tedy hranice odporu? Tisíc? Deset tisíc, sto tisíc lidských obětí?

Ono se o tom hezky mluví, že jsme se měli bránit. Vždy je však důležité říct, kolik by nás to tehdy stálo. Do emigrace by v tom případě v letech 1968 až 1969 neodešlo navíc sto tisíc lidí, ale možná milion.

Lze tudíž tehdejšímu velení československé armády vyčítat, že vojenským útvarům nařídilo, aby zůstaly v kasárnách?

Ne. Tu zodpovědnost nesli kromě toho politici. V první řadě Alexander Dubček jako první tajemník ÚV KSČ a premiér Oldřich Černík.

A když už jsme u československých politiků, byli to především oni, kdo trvale podceňoval vážnost situace. Žili v iluzích, že lze donekonečna získávat nějaký čas do 9. září, na kdy se plánoval XIV. mimořádný sjezd KSČ, o jehož významu jsem se už zmínil.

A jak situaci zvládalo velení československé armády?

V noci z dvacátého na jedenadvacátého srpna bylo vystaveno extrémní psychické zátěži. V jednu chvíli si ministr obrany Martin Dzúr s ostatními velícími generály dokonce myslel, že Československo je okupováno s posvěcením nejvyšších československých stranických a vládních činitelů, kteří to jen jaksi zapomněli svým generálům říct.

Jakmile ale rozhlas odvysílal ve dvě hodiny ráno prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které okupaci odsuzovalo jako akt odporující mezinárodnímu právu, tak najednou velení armády s hrůzou zjistilo, že až dosud jednalo v zásadním rozporu s politickým vedením. A to byl pro generály ohromný šok.

Ostatně stejně jako pro Sověty, kteří se domnívali, že konzervativci v předsednictvu ÚV KSČ okamžitě odstaví reformní Dubčekovo křídlo, převezmou otěže moci a vydají prohlášení, které zlegalizuje okupaci. Takový byl alespoň plán, jemuž v čele s ministrem obrany Dzúrem uvěřili i vojáci. Proto ten oboustranný šok, když se ukázalo, že je vše jinak.

Jaká nálada panovala v tomhle zmatku v armádních útvarech?

Především tohle zajímalo v armádním velení úplně všechny, vydalo totiž rozkazy, které byly v přímém rozporu s prohlášením ÚV KSČ. Armáda se ale naštěstí nevzbouřila, její jednotky nepřestaly poslouchat, třebaže vznikla velká krize důvěry mezi velením armády a řadovými důstojníky či vojáky v bojových jednotkách.

Armáda byla pod obrovským tlakem a nikdo dlouho nevěděl, co z toho vzejde, jak se nakonec zachová. Ministr Dzúr z toho vypětí dokonce zkolaboval, takže ho na operační správě generálního štábu položili na nosítka.

Armáda se ocitla bez velení?

Ministra Dzúra zastoupil náčelník generálního štábu Karel Rusov. Krizi řešil s větší mírou racionality než dost emotivní Dzúr. Rusov se jednoduše řídil více zdravým selským rozumem, nerozčiloval se, nebyl v zajetí svých emocí. Na rozdíl od Dzúra měl značnou praxi, ale i znalosti z velení armádě.

Dzúr se ministrem nikdy neměl stát. Chyběly mu odborné předpoklady. Útočil na lidi, kteří mu nebyli po chutí, místo aby při obraně země stmeloval velení.

Tehdejší armádu lze zhruba rozdělit do tří skupin: na ty zodpovědné, odvážné a na kolaboranty. Sedm tisíc důstojníků a praporčíků bylo pak kvůli svým postojům v roce 1968 a 1969 z armády vyhozeno.

Nejednali s nimi v rukavičkách

Při čtení vaší knihy Operace Dunaj mě překvapila míra hrubosti a neomalenosti sovětské generality při jednání s tou československou. Považovali snad Československo za svou gubernii a jeho vojáky za méněcenné tvory?

Sovětští maršálové se nacházeli v poněkud ambivalentním postavení. S mnoha československými vysokými důstojníky je z let druhé světové války pojila společná minulost. Anebo spolu studovali či se znali z manévrů a setkání.

Uvědomme si ale, že tihle generálové byli především sovětští generálové, takže si při jednání s československými protějšky nebrali servítky, nejednali s nimi v rukavičkách. Někdy jim i vyhrožovali.

Varšavská smouva byla koneckonců vojenským paktem Sovětského svazu, nikoliv všech členských států. Sovětský svaz hrál dominující roli i v tom, jak se bude Varšavská smlouva vyvíjet: tato letadla koupíte od nás a na tanky vám prodáme licenci. V určitém období požadavky Kremlu na zbrojení doslova ruinovaly naše hospodářství.

A nedívá se Kreml na Česko i dnes jako na bývalou svazovou republiku, která ho vstupem do NATO zradila?

Co na to říct? Mnozí Rusové a zejména vojáci-internacionalisté, kteří se před padesáti lety podíleli na okupaci Československa, zamrzli svým myšlením v dobách Sovětského svazu.

Ve své práci jste nepoužil termín hybridní válka. Zmiňujete nicméně masivní dezinformační kampaň, například sklad zbraní, který založila KGB jako důkaz rejdů kontrarevoluce v Československu. Připomínáte i plánování vražd ruských manželek československých vojáků. Až takhle drsně a za každou cenu se hledala záminka k okupaci Československa?

Jednalo se o velmi drsnou dezinformační kampaň, která měla podpořit intervenci. V čele KGB stál tehdy Jurij Andropov. Ten v letech potlačení "kontrarevoluce" v roce 1956 působil v v Maďarsku jako sovětský velvyslanec. Od té doby byl Andropov přecitlivělý vůči jakýmkoliv snahám států Varšavské smlouvy získat větší samostatnost.

V období pražského jara v roce 1968 začala proto KGB shromažďovat údaje o tom, že za vším, co se děje v Československu, stojí Západ. Ačkoliv to byl nesmysl, což mimochodem potvrzovaly i některé zahraniční rezidentury KGB. Jejich zprávy však byly záměrně ignorovány, anebo se přepsaly v požadovaném duchu. KGB tedy politické vedení SSSR promyšleně zásobovala informacemi o tom, jak Západ organizuje převrat v Československu.

Několik záškodnických operací KGB tak mělo ještě více prohloubit atmosféru strachu z plánů a rejdů Západu. Tím bylo i narafičení amerických druhoválečných samopalů přivezených ze sovětských skladů. Anebo vyslání několika desítek sovětských nelegálů do Československa, kteří se vydávali za západní novináře či turisty. Jejich úkolem bylo vyprovokovat Čechoslováky k nepřátelským akcím vůči Sovětskému svazu.

A údajné plány k likvidaci ruských manželek Čechoslováků?

Tahle informace by byla určená jen velmi úzkému okruhu lidí z vedení KGB. V tomto případě jde ale o informace z jediného zdroje,  který k nim neměl mít přístup, a proto se musí ještě ověřit..

V knize Operace Dunaj zmiňujete roli maršála Ivana Koněva, jehož socha v Praze 6 nedaleko Vítězného náměstí vyvolává dnes značné spory o jeho podílu na okupaci Československa. Jaká tedy byla?

Jednalo se o narychlo připravenou hurá akci. Plán Kremlu spočíval v tom, že do Československa vyrazila pod záminkou oslav osvobození velká skupina sovětských maršálů a generálů , aby zmapovala zdejší politické i vojenské poměry. Tihle vojáci navštívili průmyslové závody a vojenské útvary.

Koněv a ostatní veteráni tvořili jen určitou stafáž. Přednesl několik projevů, o nichž samotní Sověti informovali, že "soudruh Koněv zůstal na pozicích z roku 1945". Celkově to vyznělo jako nešikovné faux pas.

Maršál Koněv byl zkrátka Kremlem použit k tomu, aby si Sovětská armáda a sovětští polici zmapovali vývoj situace v Československu. Má to ale i jiné zajímavé souvislosti.

Jaké?

Návštěva se uskutečnila od 8. do 14. května 1968. Na ty dny byl ale přece naplánován zmíněný první intervenční pokus. Pokud by tedy sovětská vojska do Československa opravdu už tehdy vtrhla, mohl být osud velké skupiny sovětských maršálů a generálů víc než dramatický. Zajistit jejich bezpečnost by bylo zhola nemožné.

DVTV: Zvrácený názor o pomoci vojsk v srpnu 1968 se vrací, propaganda začíná být účinná, říká Stropnický.

Čelíme reálným a zvyšujícím se kybernetickým hrozbám, propaganda může mít vliv na výsledky voleb, říká ministr obrany Martin Stropnický. | Video: Filip Horký |  18:33

autor: Jan Gazdík | 17. 6. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama