Tváře vzdoru '89: Dávali mi rány do žeber, hrozili shozením z mostu, vzpomíná Malý

Jan Gazdík Jan Gazdík
26. 10. 2019 10:43
"Dávali mi rány do žeber a že mi prý Bůh už nepomůže," vzpomíná kněz Václav Malý na výslech StB a tedy i na dobu normalizace, dnes některými idealizovanou jako léta jistoty a prosperity. V seriálu Tváře vzdoru '89 přinášíme svědectví i dalších lidí, kteří by to nikdy neřekli - Karola Sidona donuceného k emigraci a Anny Tesařové, jíž StB zavraždila manžela.
Zleva Václav Malý, Karol Sidon a Anna Koutná-Tesařová. Trojice, která představuje tisíce obětí komunistické normalizace.
Zleva Václav Malý, Karol Sidon a Anna Koutná-Tesařová. Trojice, která představuje tisíce obětí komunistické normalizace. | Foto: Pamět' národa

Mlčel, aby nezradil. O to víc ale Václava Malého tajní mlátili

Své hvězdné chvíle zažíval kněz Václav Malý ve dnech kolapsu komunistického režimu. Moderoval v listopadu 1989 velká protirežimní shromáždění na Václavském náměstí a na Letenské pláni. Statisícové davy reagovaly na každé jeho slovo. Jako by je hypnotizoval. Mnohým by se z takové moci nad lidmi až zatočila hlava. Už krátce nato se ale Malý stáhl, zmizel veřejnosti z očí. Možná i proto, že ho vyděsilo to, co jiným tak zachutnalo - fetiš moci.

Václav Malý | Video: Paměť národa

Pomocný biskup pražský o sobě dá ale čas od času přece jen vědět. Třeba když letos časopisu Reflex řekl, že "prezident Miloš Zeman ztrácí inteligenci a populisticky získává hlasy lehkovážnými soudy a furiantstvím. Má zlomyslnou radost z toho, že rozděluje společnost. Zeman tak není dobrým prezidentem." O prezidentových nemocech se navíc podle Malého neříká lidem úplná pravda.

Kritiku politiků považuje tento církevní hodnostář za svou občanskou povinnost. Tuto zásadu si jako jeden z mála duchovních přinesl z předlistopadových dob, kdy byl mluvčím Charty 77 (iniciativy, která kritizovala politickou a státní moc v komunistickém Československu za nedodržování lidských a občanských práv).

Zřejmě i proto na sebe Václav Malý opakovaně upozorňuje vždy, když má dojem, že jsou porušována lidská práva. Jezdí například po zemích, v nichž jsou vězněni lidé jen pro své občanské názory. Navštěvuje jejich rodiny a snaží se je psychicky podpořit. Sepisuje petice a nenásilnou formou bojuje proti tamním diktátorským režimům. Navštívil tak například Čínu, Súdán, Bělorusko, Moldávii, Kubu nebo Írán.

Před časem se tak opřel i do české policie kvůli její hlouposti a brutalitě při návštěvě čínského prezidenta. Protestoval i proti nesmyslnému policejnímu verdiktu, který zakazoval skautům zpěv české hymny v areálu Pražského hradu. "Nemohu mlčet, když policie zakazuje skautům zpívat na veřejnosti hymnu. Komu zpěvem státní hymny v areálu Hradu ti skauti ubližují? Co porušují? Chápe snad policie tento letitý zvyk skautů jako nezákonné srocování či přípravu k narušení veřejného pořádku?" ptá se.

Dotklo se ho i šikanování mladíka na autobusovém nádraží Florenc jen proto, že měl dredy. "Všechny tyto akce mají společného jmenovatele - aroganci a sílu, které jsou použity proti lidem, kteří nic zločinného netropí. Nanejvýše v klidu vyjadřují svůj postoj či názor," řekl Aktuálně.cz Václav Malý.

S policejní horlivostí a tupou brutalitou, která se podobá leckdy té "esenbácké", má ostatně pomocný biskup pražský bohaté zkušenosti. Při jednom z výslechů rozzuřil svou mlčenlivostí vyšetřovatele StB natolik, že ho začali mlátit.

"Měl jsem strach, abych své přátele chartisty nezradil, a tak jsem raději mlčel a nic nepodepisoval. Dávali mi do žeber s tím, že mi ani ten náš Bůh nepomůže. Řekl jsem jim, že všechno vidí. A oni se podívali do okna a chvíli do něj koukali. Bylo na nich vidět, jak jsou pověrčiví, jak rádi dělají všechno, kdy k tomu nemají dalšího svědka," směje se dnes brutálnímu výslechu biskup Malý. Hned ovšem zvážní při vzpomínce na výhrůžky tajných, že ho shodí z pražského Nuselského mostu. "To už byl strach," přiznává.

Kvůli podpisu Charty 77 mu komunisté odebrali tzv. státní souhlas potřebný k výkonu kněžské služby, což byl jeden z nástrojů, kterým režimní aparát perzekvoval církve. Od ledna 1979 se tedy živil jako zeměměřič figurant.

Ve stejném roce se začal angažovat ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který poskytoval pomoc politickým vězňům a jejich rodinám, a především monitoroval případy politicky motivované justiční svévole, o nichž pak výbor informoval demokratický svět. Kvůli práci ve VONSu byl páter Malý zatčen, vyšetřován pro podezření z "podvracení republiky" a držen sedm měsíců ve vazbě.

"Bylo to nepříjemné, protože jsem tam seděl s vrahy. Pamatuji si jednoho chlapce, který uřízl hlavu nějaké účetní. Byla to matka dvou dětí a toho vraha potom popravili. Seděl jsem tam také s vrahem, který zabil svou matku pěti ranami sekerou do hlavy. Takže to byl opravdu záhul. V té malé místnosti, kde člověk musel i intimní tělesné potřeby činit před tváří druhého, to rozhodně nebylo příjemné. Tam jsem měl i strach. S každým jsem vyšel, ale byl to jistě takový psychický nátlak. Ale také jsem si tam ověřil, že člověk neví, co vydrží, a že může svoji výdrž posílit," sdělil Malý Paměti národa.

Pobyt ve vazební cele v něm posílil i víru. "Vězení mi pomohlo znovu si uvědomit, co to znamená věřit bez jakýchkoli vnějších opor, protože tam jsem nemohl sloužit bohoslužbu, číst Písmo, nemohl jsem se opřít o víru někoho jiného, takže jsem ze sebe musel vydat to nejlepší a nějak z toho žít. Těch sedm měsíců - a to se vůbec nestylizuji do nějakého hrdinství - pokládám za veliký dar, pokud jde o duchovní zrání."

Po propuštění z věznice si na živobytí vydělával v kotelnách pražských hotelů. Jako kněz působil tajně - navštěvoval věřící, sloužil mše. Podílel se na vydávání katolických samizdatových publikací a pomáhal disidentům z venkova a z malých měst, kteří se nemohli opírat o větší opoziční společenství. V režimu, kde se skoro každý bál tajné policie, nebylo těžké diskreditovat slušného člověka šířením fám, že je konfidentem Státní bezpečnosti.

I to Malý zažil: "Nejvíc mě bolelo, že se o mně rozšířilo, kvůli jednomu knězi, že spolupracuji s StB. Uvěřil tomu i kardinál Tomášek a mnozí v církvi a já jsem byl jako psanec. V době, kdy jsem byl intenzivně vyslýchán a šikanován, tak část kněží i věřících uvěřila, že jsem agent. To byl asi nejhorší okamžik mého života a nemohl jsem se v podstatě bránit. První, kdo řekli, že je to nesmysl, byli Ivan Medek a Zdeněk Bonaventura Bouše (významný kněz, františkán a chartista)."

Od ledna 1981 do ledna následujícího roku byl Václav Malý mluvčím Charty 77. Žil pod stálým policejním dohledem a byl pravidelně špiclován, vyslýchán a zatýkán. Zastrašit se ale nenechal. Své působení naopak stupňoval - od roku 1988 byl také členem Československého helsinského výboru.

"Nikdy jsem nepočítal s tím, že se dočkám svobody, ale neznamenalo to, že o tu svobodu nebudu usilovat," říká světící biskup pražský, jenž jako své biskupské motto zvolil slova "pokora a pravda".

Když se proto jedná o obchodech s Čínou nebo Ruskem, mělo by se podle Václava Malého mluvit i o lidských právech. "To má být podmínkou slušnosti. Nejsem pro izolaci těchto států. I jejich politici si nás budou víc vážit, než když jim budeme podlézat," říká v narážce na prezidenta Miloše Zemana.

Přežil holokaust i pronásledování StB, a proto varuje před islamismem

Když bylo v lednu 1977 v západních médiích zveřejněno Prohlášení Charty 77, živil se jeden z jejích signatářů, pozdější rabín Karol Sidon, jako trafikant. Byl už zavedeným spisovatelem, dramatikem a scenáristou, ale svou prací se z politických důvodů živit nesměl. Střih. Píše se říjen 2019 a vrchní zemský rabín Karol Sidon přebírá z rukou ministra kultury Lubomíra Zaorálka státní cenu za literaturu.

Pád komunistického režimu a jeho ideologie udělal pronásledovaného chartistu a spisovatele Karola Sidona šťastným, říká. | Video: Pamět' národa

Jde tedy o příběh s dobrým koncem? Jen Karol Sidon ví, jakými strastmi si prošel jako zprvu úspěšný spisovatel a scenárista (vystudoval dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU v letech 1960-1964) a poté pronásledovaný autor kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací. Jeho židovského otce Alexandra nacisté umučili za války v terezínské pevnosti a Karol se musel skrývat na venkově až do konce nacistické okupace. Matka ho vychovávala až do roku 1948, kdy se znovu provdala za Žida, který opakovaně utekl z terezínského ghetta, kladenských dolů, Varšavy, Treblinky a naposledy ze sovětského gulagu.

"Po sovětské intervenci v srpnu '68 jsem se vrátil k židovství. Najednou jsem si uvědomil, že dějiny nejdou tak, jak bychom si přáli. Najednou mi zazněl v hlavě Jeremiášův pláč, že to pěkné v životě může v jednom okamžiku zmizet."

Do roku 1970 vydal Karol Sidon prózy Sen o mém otci (1968) a Sen o mně (1970), jako scenárista spolupracoval s režisérem Jurajem Jakubiskem na filmech Zběhové a poutníci (1968), Ptáčkové, siroty a blázni (1969) a Na shledanou v pekle, přátelé (1970). Pracoval i pro Československou televizi, pro niž adaptoval díla ruských klasiků.

Potíž byla v tom, že normalizační komunistický režim očekával od oficiálně působícího autora kolaboraci a podporu, což Sidon odmítl. Zanedlouho mu v rozhlase řekli, aby už nechodil, a totéž se opakovalo v televizi: "Pokud nebudete psát pro nás, tak psát nebudete vůbec."

"Tak nebudu," řekl Sidon už na odchodu. "Pro mě znamenalo psát se jim upsat. Bylo to pro mě svým způsobem osvobození, problém se vyřešil, já jsem mohl dělat pro samizdat a byl jsem svobodný," vyznal se po letech pro Paměť národa.

V letech 1972-1973 pracoval Sidon jako prodavač ve stánku Poštovní novinové služby, v letech 1973-1975 jako pomocný dělník v podniku Vodní zdroje a od roku 1975 znovu jako prodavač v trafice. Po podpisu Charty 77 byl však i z tohoto místa propuštěn a stal se topičem. Ani jako disident ovšem psát nepřestal - publikoval v samizdatu, například román-esej Evangelium podle Josef Flavia (Petlice 1974) nebo román Boží osten (Petlice 1975).

Státní bezpečnost Sidona pronásledovala a vyšetřovala takříkajíc "podvojně", kvůli disidentství a kvůli aktivitám v židovské obci: "Měl jsem dva estébáky, jednoho kvůli Chartě a druhého kvůli židovství, protože komunistický režim byl nepokrytě antisionistický a antisemitský. Člověk nikdy nevěděl, jak to s StB skončí, a oni si s tím dokázali dost hrát. Po jednom zatčení, v noci, což bylo pitomý, mě vyvezli mimo Prahu a vyhodili mě někde v lesích. Nevěděl jsem, kde jsem se ocitl, takže jsem se dostával poměrně těžkopádně do obydlených míst."

Vytrvalá estébácká šikana přivedla Sidona k vážným úvahám o odchodu na Západ. Jak navíc pro Paměť národa říká, odchod do svobodného světa chtěl využít k tomu, aby něco smysluplného udělal pro domov. S pomocí tehdejšího předsedy Rady židovských obcí Dezidera Galského získal stipendium na univerzitě v Heidelbergu, v roce 1983 požádal o vystěhovalecký pas a s rodinou (s druhou manželkou a synem, další syn se narodil v Německu, dvě dcery z prvního manželství zůstaly s matkou v Praze) odešel do Německa.

Na heidelberské Hochschule für Jüdische Studien absolvoval judaistiku, v letech 1990-1992 studia dokončil v rabínském semináři na Harry Fischel Institute v Jeruzalémě. Do Čech se pak po pádu komunismu vrátil jako vrchní pražský a zemský rabín, významně se zasloužil o obnovu Židovské obce v Praze a o vybudování židovské školy. Karol Sidon se jako rabín zabývá odbornou prací (například přeložil do češtiny Pět knih Mojžíšových), dál však píše i prózu a posledních několik knih (včetně tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc) publikoval pod pseudonymem Chaim Cigan.

Řeklo by se tedy, že Karol Sidon dosáhl nakonec všeho, o čem v životě snil. Přesto není spokojen: "Dělalo mě šťastným, že pád komunismu znamená i pád ideologie. Velmi jsem se mýlil. Islamismus byl soustředěn jen na náš malý židovský problém a nikdo si neuvědomoval, že jde o nebezpečí, které ohrožuje všechny. Najednou se ukazuje, jak je liberalismus slabý. Islám má tradici a sílu. Jenomže liberalismus si idealizuje tento svět… a s tím by měl Západ něco dělat."

Normalizace převrátila obětavé chartistce život v peklo

Jako devatenáctileté děvče byla Anna Tesařová-Koutná plná levicových ideálů o sociální spravedlnosti. Pod jejich vlivem vstoupila do komunistické strany, přestože v tu dobu, v roce 1952, vrcholily v Československu nezákonné represe, mučení a popravy demokraticky smýšlejících lidí.

Anna Tesařová - Koutná | Video: Pamět' národa

Z naivních ideálů, že komunistické zřízení lze změnit k lepšímu a dát mu "lidskou tvář", definitivně vystřízlivěla 21. srpna 1968, když do Československa vtrhly spojenecké armády států Varšavské smlouvy. "Byl to pro mě strašný a bolestný šok. Invaze nás těžce zasáhla, to byl pád všech iluzí. Tenhle zásah, to byl zločin," svěřila se Paměti národa.

Jako všechny komunisty ji na počátku normalizace čekaly prověrky stranické spolehlivosti, na nichž vyjádřila jasný nesouhlas s okupací. "Padla tam jediná otázka: souhlasíš, či nesouhlasíš se vstupem vojsk? Hned mě tedy z komunistické strany vyloučili," vzpomíná Anna Tesařová-Koutná. A vyhodili ji i z práce. Stejně dopadl o rok později její manžel při prověrkách v armádě. "Už byl podplukovníkem, pracoval na kandidatuře věd, odevzdal kandidátskou práci, ale nepřijali ji, nepřipustili ho k obhajobě a z politických důvodů musel odejít. Dlouho hledal zaměstnání, až ho vzali do Kancelářských strojů města Brna jako odborného údržbáře."

K rodinným přátelům Koutných patřili tehdy další vyhození brněnští komunisté: Jan Šabata, Mirka Černá a její muž Alfréd Černý, který Annu požádal, zda by nemohla opisovat na stroji krátké texty, necenzurované zprávy. Souhlasila a zanedlouho přepisovala texty i pro další známou, Šabatovu spolupracovnici Vlastu Tesařovou. Na šíření necenzurovaných informací mezi lidmi se podílela nejen Anna, ale i její manžel, který přepsané materiály archivoval a schovával.

V prosinci 1971 začala Státní bezpečnost v Brně zatýkat (v souvislosti s takzvanou letákovou akcí, v níž byli občané upozorňováni, že nemusejí chodit k pseudovolbám a volit nadiktovanou kandidátku Národní fronty). V celách tehdy skončilo mnoho lidí, kteří neměli s letáky nic společného, avšak podíleli se na přepisování a distribuci samizdatů, které režimní aparát považoval za podvratné tiskoviny.

V prosinci 1971 byl po udání zatčen i její manžel Karel Koutný. Při domovní prohlídce toho tajní moc nenašli. "Nebylo to na zavření, přesto si krátce nato přišli i pro mě," vzpomíná Anna, která pak prožila osm měsíců ve vazbě. O její dcery, jimž bylo třináct a šestnáct let, se postarala babička: "Zapírala jsem, nechtěla mluvit, ale dostali mě na ty děti. Říkali: 'To je vaše věc, když budete zapírat, budete tu déle, děti budou bez rodičů.' Vypovídala jsem, přiznala jsem se. To rozepisování dělaly desítky ženských. A ať mi předložili cokoli, ke všemu jsem se přiznala, všechno jsem brala na sebe, abych chránila ty další."

V srpnu 1972 byli manželé Koutní odsouzeni v sérii procesů spolu s mnoha dalšími (Vlastimilou Tesařovou, Annou Šabatovou, Květou Markovou či Zdeňkem Vašíčkem). Annu odsoudili ke dvěma letům odnětí svobody, Karel dostal rok - oba za napomáhání k trestnému činu podvracení republiky.

Karel Koutný vyšel z vězení jako první. Nejdřív přežil podivnou autohavárii - a na začátku roku 1973 zmizel. Anna vzpomíná: "Seděl ve vězení s Jaroslavem Šabatou, působil optimisticky, psal, co všechno budeme dělat. Měla jsem z toho radost. Propustili ho, přišel domů, a druhý nebo třetí den jel do Zlína, kde měl u příbuzných auto. Cestou nazpět projížděl podjezdem, najednou ho ozářil silný reflektor a naboural se. Skončil v nemocnici, kde prožil Štědrý večer. Psal mi pak, že si to celé nedovede vysvětlit - a tón jeho dopisu byl zvláštní, optimismus se vytratil. Na silvestra byl doma, sháněl si zaměstnání a měl nastoupit do zbrojovky jako dělník. Pak se 4. ledna vypravil do práce a už se nevrátil."

Smrt Karla Koutného je dodnes nevyjasněná. Jeho tělo se našlo v brněnské přehradě. "Utopil se. Vlastními kapesníky měl svázané nohy i ruce. Jak by si ale mohl sám spoutat ruce i nohy, kdyby chtěl spáchat sebevraždu?" ptá se Anna. I lékaři tehdy vyjadřovali pochybnosti a Anna je dodnes přesvědčená, že jejího manžela zavraždili.

"Když jsme o tom mluvili s přáteli, došli jsme k závěru, že ho pravděpodobně někdo zavraždil. Byl nositelem státního tajemství, znal ze Sovětského svazu informace, které se týkaly protiletecké obrany, a je dost možné, že když byl ve vězení, začali se obávat, že by mohl něco prozradit," přemýšlí Anna o možných důvodech smrti svého manžela. Případ byl po roce 1989 dvakrát prověřován, ale k ničemu to nevedlo. Navíc se ztratily všechny materiály.

V létě 1973 se Anna Koutná vrátila z vězení k dcerám. Směla vykonávat jen nekvalifikovanou a fyzicky náročnou práci ve skladu. V roce 1976 se z kriminálu vrátil v bídném zdravotním stavu významný český historik a politický vězeň Jan Tesař. S Annou se sblížili. Když pak za nimi přišel Jaroslav Šabata s Prohlášením Charty 77, neváhala s podpisem ani minutu, ačkoli za sebou měla věznění a bála se výslechů, domovních prohlídek a zatýkání.

O rok později stála spolu s Janem Tesařem a dalšími disidenty u zrodu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), důležité opoziční organizace, která mapovala případy politicky pronásledovaných občanů Československa, seznamovala s nimi svět a snažila se zajišťovat pomoc obětem a jejich příbuzným. Šikana StB kulminovala.

V květnu 1979 byl Jan Tesař znovu zatčen, v dubnu 1980 přijal nabídku k vystěhování. Žil nejprve v Německu, později ve Francii: "Byla to léta nátlaku, abychom emigrovali. Já jsem nechtěla, on říkal, že mu tam bude líp než ve vězení." Nakonec se i Anna Koutná-Tesařová rozhodla odejít z Československa: "Dcery měly svůj život, já se cítila osamělá a chtěla jsem ven." Ve Francii se za Jana Tesaře provdala, dnes oba žijí v Česku.

VIDEO: Za komunistů bylo lépe, míní třetina Čechů. Cítí se zklamaní a okradení, říká Kroupa

Je zde skupina lidí, pro kterou svoboda není nic podstatného. Klidně by ji vyměnili za jistotu stálého příjmu, myslí si zakladatel Paměti národa. | Video: Emma Smetana

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře členů Klubu přátel Paměti národa. Podpořit ji můžete i vy na www.postbellum.cz/klub.

 

Právě se děje

Další zprávy