Máte dvě malé děti a zároveň se věnujete naplno sněmovně. Pomáhá vám manžel?
Samozřejmě. Manžel naštěstí může pracovat hodně z domova a téměř nejezdí na služební cesty, takže se nemusím stresovat, když se třeba večer protáhne jednání ve sněmovně. Zároveň si ale hlídám čas s dětmi.
Osvědčilo se mi co nejlepší plánování. Někdy je potřeba pracovat od rána do večera i o víkendu, jindy je možné věnovat se rodině. Samozřejmě je velmi důležité, že mám skvělou pomoc v domácnosti. A to jak v široké rodině, tak mimo ni: mám chůvu, která je "skoro babička". Díky téhle kombinaci děti vyrůstají ve stabilním bezpečném prostředí.
Ne každá matka má ale takové zázemí. A také příjem.
Jsem v neskutečně dobré pozici, za což jsem mnoha lidem vděčná. Díky nim se můžu věnovat své práci. A díky poslaneckému platu si můžu dovolit skvělou chůvu, to si samozřejmě uvědomuju. Stejně jsou ale chvíle, kdy se ráno rozhodnu, že dnes do práce nemůžu, protože malý má horečku. Když jsou děti občas nemocné, tak jsem jako máma nenahraditelná.
Ptám se vás i proto, že obrovským problémem naší země je zaměstnávání žen na mateřské. Proč stát nedokáže vytvořit takovým matkám lepší podmínky?
Protože náš stát je neschopný systémově podpořit kvalitní péči o malé děti. Proto spousta žen raději zůstává doma, než aby řešily se svými dětmi problémy typu, že jsou přeplněné školky nebo je málo dětských skupin. Uvědomují si, jak je péče o děti náročná a zodpovědná činnost.
Byl jsem nedávno na reportáži s ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou a mimo jiné jsme se zastavili v jedné dětské skupině. Měl jsem pocit, že se tento problém snaží řešit. Ale vypadá to, že názorů na řešení je mnoho.
Každá studie vám potvrdí, že bez dostupné péče o malé děti nemá smysl dělat nic dalšího. Například v Lipsku zažívají posledních deset let úžasný nárůst obyvatel, protože nalili masivní podporu do předškolní péče. Česká republika to nedělá.
Skutečně?
Ne. Mnoho rodičů nemá reálnou možnost vychovávat malé dítě a postupně se vracet do práce. Otázka rovné péče o malé děti je přitom naprosto klíčová. Na rodičovské si ve skutečnosti můžete přivydělat jen tehdy, když máte nějakou možnost dát dítě na hlídání. Buď máte babičku nebo někoho dalšího, kdo vám pomůže, nebo máte skvělou obec, která podporuje dětské skupiny nebo školky, ve kterých berou už dvouleté děti. Dobrá zařízení pro děti kolem roku a půl jsou nedostatkové zboží. V tom je také nerovnost, velmi záleží, jestli žijete tam, kde takové podmínky jsou. Moc takových míst není.
Jak si podle vás vede paní Maláčová jako ministryně?
Politika se má opírat o data, výsledky prověřené nezávislou oponenturou a dobrou praxí odjinud. Paní ministryně se dle mého názoru o něco takového neopírá.
Ona ale tvrdí, že se snaží maximálně pomáhat lidem v těžké sociální situaci a zároveň chce zabránit zneužívání sociálních dávek a obchodu s chudobou.
Například na sociálním výboru nám řekla, že všechna opatření z boje proti chudobě můžou začít platit až poté, co bude mít 830 tisíc lidí v exekucích vyšší částku na přežití, protože bude zvýšena částka, kterou jim není možné při exekucích zabavit. Když jsem se jí zeptala, jak je ale domluvena s ministerstvem spravedlnosti, aby zavedlo onu vyšší nezabavitelnou částku, tak ona odpověděla, že to je na paní ministryni spravedlnosti a ona na ni může jenom apelovat.
Další obrovský sociální problém je nedostupnost bydlení. Jak si při řešení tohoto problému paní Maláčová počíná?
Opět mě překvapuje, že nedá na studie a dobré zkušenosti. Máme například vládní studii, že problémy bydlení se u části lidí velmi efektivně a levně vyřeší kaucí do bydlení, tedy mimořádnou okamžitou pomocí. Jenže pod ni spadající úřady práce toto řešení mnohdy nedoporučují a kauce nedávají.
Hodně se debatuje o tom, jak chce paní ministryně trestat rodiče, kteří neposílají děti do školy.
Nejdříve bych chtěla upozornit, že už teď je možné odebírat sociální dávky za to, když rodiče neposílají děti do školy. V praxi se ale tato možnost přílš nevyužívá. Místo toho chce paní ministryně za nechození dětí do školy sáhnout ještě na další sociální dávku určenou na bydlení. Včasné podchycení záškoláctví a důsledná prevence je přitom klíč. A také oceňovat účast ve škole, vysvětlovat její souvislost se školními úspěchy, pracovat s rodiči, nabízet doučování. Prostě mravenčí práce.
Ale není možnost sankcí skutečně tím nejlepším způsobem, jak přimět některé rodiče, aby své děti posílali do školy?
Ale ono to nefunguje. Zní to lákavě, ale nemá to základ ve zkušenostech.
Ale vnímáte pocit mnoha lidí v této zemi, že sociální systém je dle jejich mínění mnohými zneužívaný? Nemají pravdu?
Já jezdím po České republice, seznamuji se s konkrétní situací v terénu a rozhodně nezavírám oči před problémy. Fakt máme například velké množství dětí, které nedokončí ani základní školu. Stejně tak jsou na úřadech práce registrovaní i lidé, kteří se práci vyhýbají, přestože by mohli pracovat. Ale my na to jdeme jako "s kanonem na vrabce". Opatření, která navrhuje paní ministryně, totiž míří na úplně všechny, kteří spadli do jakékoliv sítě pomoci a podpory.
Co navrhujete?
Především by měly úřady využívat už dnes existujících zákonů. Například úřady práce by měly řešit problémy s lidmi, kteří jsou schopni pracovat a nepracují. Včetně častého důvodu - zadlužení. Stejně tak by měl stát pomáhat lidem, kteří si chtějí dodělat vzdělání, chtějí mít například výuční list, ale je to zbytečně složité a zdlouhavé. Tento stát dělá všechno tak složitě, že pokud někdo udělá chybu v pubertě, tak už ji nemá možnost v dalším životě napravit.
Obrovským problémem je také to, že stát nedokáže pomoci lidem v okamžiku, kdy se dostanou do krize. Finanční, zdravotní, jakékoliv. Zprostředkování práce je na úřadech práce velmi špatně nastavené, protože nejsou provázané na to, v jaké sociální a bytové situaci se nezaměstnaní nacházejí.
Jakou tedy máme z vašeho pohledu ministryni práce a sociálních věcí?
Máme ministryni se skvělým vzděláním, u které jsem si myslela, že na základě napůl vědeckých zkušeností, které má, bude mít velkou důvěru právě k výsledkům výzkumů a příkladům dobré praxe u nás i v zahraničí. A bude dělat to, co by lidem v naší zemi reálně pomohlo. Jenže ona dá více na průzkumy veřejného mínění a na to, po čem volá určitá část veřejnosti. Škoda té promarněné šance.
Jsme zemí právní nejistoty, mnozí lidé se nedočkají pomoci
Zaujalo mě, že vy na rozdíl od mnoha jiných opozičních politiků prakticky nevyslovíte jméno Andreje Babiše. Proč?
Z hlediska toho, jak se dnes žije lidem, jsou podle mě debaty o premiérovi Andreji Babišovi či třeba prezidentovi Miloši Zemanovi druhotné. Nezávislá justice a média jsou pro demokracii klíčová, ale to hlídají jiní piráti, máme to rozdělené. Mně líp jde hledání souvislostí v obrovských problémech lidí než debaty o Babišovi. Já se každopádně jako poslankyně snažím primárně řešit to, co nejvíce trápí každého z nás v konkrétním životě.
A to je?
Například usiluji o to, aby v naší zemi byla v co nejlepším stavu zdravotní a sociální péče a co nejlíp fungovala krizová pomoc. Také je podle mě v dlouhodobém horizontu pro fungování, soudržnost a budoucnost naší země mnohem důležitější než jednotlivci v politice to, aby žáci na školách měli za učitele ty nejlepší lidi této země a ti je inspirovali k odvážnému a samostatnému hledání vlastní cesty profesí i životem.
Není ale stav demokracie prvořadý problém naší země?
Důležitější než problémy lidí?
Co když ano?
Jenže demokracie není udržitelná, pokud se nebude lidem dobře žít. Pocit ohrožení u mnoha lidí je bytostně spjatý s budoucností demokracie v naší zemi.
Takže vám Babiš vadí, ale tolik o tom nemluvíte?
Jasně že mi vadí. A je nepochybné, že jako trestně stíhaný člověk ve střetu zájmů se na prvním místě snaží, aby nebyl nijak ohrožený, a tomu věnuje nejvíce energie. Tím pádem sleduje hlavně své osobní a byznysové zájmy, a ne zájmy této země. Ale jak jsem řekla, mým rozhodnutím je přispět k tomu, aby nikdo nezůstal "na vedlejší koleji". Bavme se raději o obrovských problémech lidí než o premiéru Babišovi.
A jak na tom naše země v tomto ohledu je? Jedni mluví o tom, že se máme lépe než kdykoliv jindy v historii, jiní upozorňují na to, jak těžce se žije až stovkám tisíc lidí.
Ze všeho nejvíce jsme zemí právní nejistoty. Nemůžete si být jistý, jak se k vám úřady v různých situacích zachovají. To je obrovský problém. A stejně tak neplatí mnohé lhůty, nefungují odvolání, nepomůžou vám stížnosti.
Ale vždyť přece máme zákony a podle nich musí úřady postupovat.
Jenže realita je složitější. Rozevírají se nůžky mezi těmi, kdo se mají na koho obrátit v obtížné životní situaci, například si mají od koho půjčit peníze nebo se mají s kým poradit při právních problémech, a mezi těmi, kteří nemají nikoho, kdo by jim pomohl.
Což se odráží i ve zcela protichůdných názorech na politické dění a ve volebních výsledcích?
Podle své osobní sociální situace lidé mnohdy také volí. Člověk, který se cítí zapomenutý a na dně, myslí zcela jinak než někdo, kdo má pocit, že jeho život půjde poměrně fajn směrem, protože je na tom poměrně dobře, nebo protože má kolem sebe hustou síť známých. Tuto síť ani nemusí tvořit nějací hodně bohatí lidé, ale stačí, když máte hodně přátel nebo známých, kteří vám jsou ochotní pomoci. Třeba krátkodobou férovou finanční výpomocí nebo péčí při nemoci.
Ale zažíváme přece hospodářsky velmi dobré období, nejsou teď největší možnosti vydělat si peníze a pomoci si z obtížné situace sám?
Potíž je, když uvíznete v hodně obtížné situaci. Vezměte si, kolik lidí je v mnohonásobných, nesplatitelných exekucích, podívejte se na to, jak kvůli nefunkční posudkové službě čekají lidé například rok a půl na příspěvek na péči nebo invalidní důchod, takže se zadluží, a někteří spadnou na úplné dno (byť ty peníze dostanou zpětně). Nebo jaká panuje nerovnost ve vzdělávání. Nebo jak stát nedokáže vytvořit podmínky pro ty, kteří chtějí mít děti a zároveň si vydělávat na živobytí.
Tradiční rodina a manželství? Nejdůležitější je svobodná volba
Mnozí by vám namítli, že pro dítě je nejlepší, když je s ním třeba až do tří let především matka. Stejně jako je základem tradiční rodina či sezdaní rodiče. Což asi není zrovna vysněný "pirátský svět".
Vůbec nevíme, co je vlastně tradiční rodina. Není opodstatněné se odvolávat k modelu uzavřené rodiny, tedy matka, otec a dítě, který se "testuje" jen pár desítek let. Po staletí žili lidé v nějakých širších rodinách, ve kterých se o sebe opírali a vzájemně si vypomáhali třeba se stařenkou v koutě, která hlídala malé děti. Ale doba nejde vrátit.
A proč bychom se k tomu konzervativnímu stylu života nemohli vracet?
Protože je ta uzavřená, úzká rodina jen pár desetiletí starý způsob života! A taky by to znamenalo zavírat oči před problémy, které takto uzavřený model nese.
Jaké problémy?
Například, že se strašně moc rodičů, zejména žen, které jsou dlouho doma s dětmi, cítí velmi osamoceně. Což doprovází různé vážné problémy, například závislost na alkoholu a další potíže. Kdo nezavírá oči před touto realitou, tak musí říci: hlavně ať žijí lidé podle své svobodné volby a podporujme vzájemnou péči.
Což znamená?
Aby lidé nebyli k sobě navzájem lhostejní a snažili si pomáhat. Myslím, že právě my Piráti tuto pomoc zdůrazňujeme. Já osobně jsem se vdávala ve 22 letech a žiji ve stylu tradiční rodiny, ale vnímám, že svět a život je mnohem pestřejší a složitý. Jediné, co nás opravdu ohrožuje, je vzájemná lhostejnost.
Všiml jsem si, že když řeknu slova jako konzervativní nebo tradiční, tak se na vaší tváři objeví lehký úsměv. Neměli by se lidé vrátit k těmto hodnotám?
Posloucháte lidi, kteří se zaklínají slovy jako konzervativní a tradiční?
Proč?
Protože tato slova jen obrovsky společnost štěpí. Já dnes považuji za mnohem důležitější než debaty o konzervatismu či tradicích, abychom se popasovali s osamělostí, ve které mnozí lidé žijí. Měli bychom pomáhat vytvářet svobodné a rozumné komunity a podporovat pospolitost.
Nesouhlasíte tedy s názorem, že model života, postavený na křesťanském desateru, je ten nejlepší?
Ale já jsem věřící! Jsem evangelička, chodím do kostela. Hodně jsem se věnovala spolupráci mezi církvemi, a to i na evropské úrovni. Dost mě to formovalo. Jsem ráda, že v naší zemi tolik nelpíme na církvích jako institucích, díky tomu je u nás obrovský prostor pro svobodné prožívání duchovního života. Což považuji za obrovskou příležitost pro naši zem. Ale víra je žitá v aktuální společenské situaci.
Co vám víra především dává?
Jistotu, že život má nějaký smysl, že každý jsme jedinečná bytost. A také že každý má šanci se v životě změnit a jít úplně nepředvídatelnou cestou. Všechno je nutné poměřovat z perspektivy věčnosti a se zodpovědností vůči těm, kteří byli před námi, i k těm, co budou po nás.
Ke které církvi se hlásíte?
Jsem v Českobratrské církvi evangelické. Což je církev hodně založená na demokracii. Volíme si staršovstvo, které vede sbor, a volíme si také do sboru faráře. Myslím si, že doba v církvi byla pro mě tréninkem pro účinkování v České pirátské straně. Naučila jsem se, že člověk bere odpovědnost za nějaké společenství, jehož je součástí.
Katolické prostředí, ve kterém například kněze do farnosti dosazuje příslušné arcibiskupství, by vám nevyhovovalo?
Mám u katolíků spoustu přátel a vím, že katolická církev je rozmanitá, ale to, jak je u nich definované postavení ženy, tak to je pro mě nepřijatelné. V evangelické církvi jsou ženy farářkami a mají všechna práva stejná jako muži.
Cítíte to jako velkou diskriminaci žen?
Pro mě je to zhmotnění nerovnosti. Bytostně jsem přesvědčena, že při vědomí vyššího principu, ať už mu říkáme Bůh, nebo jinak, jsme si všechny lidské bytosti rovny a je potřeba si společnost uspořádávat tak, abychom tuto rovnost žili.
Olga Richterová (35)
Poslankyní za Piráty ji zvolili v roce 2017. Ve sněmovně je místopředsedkyní Výboru pro sociální politiku, členkou Výboru zdravotního a Stálé komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny. Profesí je korpusová lingvistka a překladatelka z angličtiny a němčiny. Do října 2018 byla zastupitelkou na Praze 10. Je vdaná a má dvě malé děti, žije ve Vršovicích a pochází z Choltic u Pardubic. Jejím bratrem je pirátský poslanec Mikuláš Ferjenčík.
