Sonda Berešít byla prvním izraelským a zároveň soukromě financovaným aparátem, který se pokusil dosednout na Měsíc. Na oběžnou dráhu kolem Země ji vynesla raketa Falcon 9 americké společnosti SpaceX. Následně se sonda vlastními silami vydala k Měsíci, měkké přistání 11. dubna 2019 v místě zvaném Moře jasu (Mare Serenitatis) ale již nezvládla. "Motor potřeboval během přistávání restartovat a to se již bohužel nestihlo," vysvětluje příčinu nehody popularizátor kosmonautiky a šéfredaktor časopisu Kosmonautix Dušan Majer.
Neúspěšný manévr podle vědecko-technického časopisu Wired s napětím sledovali nejen vědci v Izraeli, ale také Američan Nova Spivack, zakladatel neziskové organizace Arch Mission Foundation, jejímž cílem je vytvořit "zálohu planety Země". Právě sonda Berešít nesla jejich první měsíční knihovnu - archiv velikosti DVD obsahující 30 milionů stránek informací. To vše v analogové podobě dat, pořízené laserem a přenesené na niklové destičky. Tím chce Spivack uchovat znalosti lidstva v mnoha kopiích umístěných na Zemi i po sluneční soustavě.
Kromě toho zásilka obsahovala tisíce želvušek, což byla pouze tzv. "užitečná zátěž" sondy. Říká se jim "vodní medvídci" a působí skutečně roztomile, tedy jen při pohledu přes mikroskop, neboť měří necelý milimetr.
"Náraz proběhl v rychlosti něco kolem jednoho kilometru za sekundu, takže impakt byl skutečně masivní. Navíc v nádrži ještě zbývalo relativně dost paliva, takže k nárazu musíme přičíst i výbuch," popisuje Dušan Majer.
Nova Spirack pak následující dny věnoval propočtům od trajektorie dopadu po rychlost, teplotu či tlak, které na cenný náklad působily. Dospěl k závěru, že niklové destičky možná mohou být poničeny, nicméně želvušky zcela určitě přežily. Snesou totiž extrémně vysoké i extrémně nízké teploty, silnou radiaci i vesmírné vakuum.
"Nejsem biolog, ale když si vezmu, že přežijí i ponoření do kapalného dusíku, přežijí ve vakuu a zvládnou vysušení i zmražení, tak proč by to nemohly přežít. Ale více by věděl biolog," říká Majer. Ostatně tyto organismy nejsou ve vesmíru žádní začátečníci, v roce 2007 si dokonce vyzkoušely pobyt ve volném vesmíru. Do kosmu se vrátily znovu v roce 2011 v raketoplánu Endeavour.
"Když želvušky procházejí zrovna tzv. anabiózou, dokážou odolat neuvěřitelným podmínkám, od extrémních teplot přes sucho či radioaktivitu," vysvětluje biolog Petr Jan Juračka. Anabióza či také kryptobióza je životní stav, kdy u jednoduchých organismů ustávají veškeré metabolické pochody, přepnou se do jakéhosi nouzového stavu a takto mohou přečkat neomezeně dlouho a přepnout se zase v pořádku zpět, až se okolní podmínky vrátí do normálu.
A právě ve stavu anabiózy, navíc dehydratované, se tyto organismy pro svůj měsíční výlet nacházely. To zároveň znamená, že se nemohou ani po přežití havárie po Měsíci nijak pohybovat či se tam rozmnožovat, zkrátka "žít" v pravém slova smyslu.
"Nacházejí-li se v 'běžném režimu', potřebují ke svému životu kyslík, vodu a potravu. A ani jedno se jim patrně na Měsíci najít nepodaří. Takže rozmnožovat se zde takřka s jistotou skutečně nebudou. Ale pokud bychom dostali želvušky z havárie zpět na zem, bylo by velmi zajímavé sledovat, zda experiment přežily," pokračuje Juračka a dodává: "Za sebe bych si tipnul, že ano."
Želvušky na hranici života a smrti
Bioložka Michaela Czerneková psala doktorskou dizertaci přímo na přežívání želvušek v extrémních podmínkách. Podle ní se po dehydrataci změní jejich tvar v tzv. soudeček a dostávají se do ametabolického stavu, kdy nejsme schopni měřit jejich metabolismus, a proto předpokládáme, že je zastaven.
"v ametabolickém stavu 'soudečku' se rozhodně nerozmnožují a jsou někde na prahu života a smrti. Pakliže chápeme metabolismus jako jednu ze základních podmínek pro charakteristiku živé soustavy, je otázka, zda jsou želvušky v tomto přechodovém stavu mrtvé nebo živé."
Po návratu na Zem a po jejich zavodnění by mohlo dojít k obnovení jejich aktivity, ovšem jak Michaela Czerneková upozorňuje, jen za určité konstelace. Při extrémních podmínkách, které želvušky opravdu jsou schopny přežít, dochází podle jejích slov k poškození buněk na molekulární úrovni. Aby byly schopné toto poškození opravit a tedy přežít a rozmnožovat se, musí mít podmínky pro tyto opravy. Záleží prý na způsobu dehydratace, na fyziologickém stavu jedince či na délce trvání nepříznivých podmínek.
"V laboratorních podmínkách bylo zatím prokázáno, že želvušky přežily 30 let v podobně soudečku, tedy 30 let bez vody, potravy, metabolismu," dodává bioložka.
Život na Měsíci? Ten tam byl dávno
Dá se tedy prohlásit, že na Měsíci je nyní život. Jenže to není zdaleka taková senzace, jak by se na první pohled mohlo zdát. "Kdybychom to vzali opravdu do důsledku, tak na Měsíci byl život v podstatě od té chvíle, co jsme tam poslali první vybavení," upozorňuje Dušan Majer. "Ačkoliv se kosmická technika sterilizuje, mikroorganismů ji to stejně zcela nezbaví. Vezměte si třeba Apollo, jaký je to kolos, ten dost dobře zcela sterilizovat nelze. Navíc na povrchu vystoupili lidé, chodili zde a dýchali. Takže tím želvuškám již dávno vzali prvenství."
Že žijící organismy na Měsíci nejsou žádná rarita, dokazuje Majer i na události kolem Apolla 12, které odtud mělo vyzvednout sondu, jež tam dosedla několik měsíců před nimi. "V laboratoři se zjistilo, že v soustavě čoček v objektivu kamery zůstaly bakterie, které se tam dostaly už při instalaci přístroje na Zemi. Když sonda přistála na Měsíci, dostaly se do stavu hibernace a přežily, byť tedy v neaktivním stavu. A poté, co se dostaly do normálních podmínek, se restartovaly a žily dál," dodává popularizátor kosmonautiky Dušan Majer.
