Washington - Důvěrné zdravotnické informace o pacientech se dají najít na internetu - v blozích studentů medicíny nebo na sociálních sítích.
"Nemůžete si vzpomenout, jaké jste měli nemoci? Podívejte se na Facebook," sarkasticky tyto poznatky komentoval populárně vědecký časopis New Scientist.
Třináct procent amerických lékařských fakult připustilo, že jim důvěrné informace o pacientech unikly na internet. Napsali je tam studenti.
Medici sice neuvedli plná jména pacientů, s nimiž přišli do styku. Avšak ve svých soukromých poznámkách zmínili podrobnosti o jejich zdravotním stavu a souvislostech choroby nebo zranění, uvedli časové údaje či podrobnosti o příbuzných. Z toho informovanější čtenář mohl nemocné rozpoznat.
Vyplynulo to z výzkumu, který byl publikován v odborném časopise Journal of the American Medical Association. "Jde o potenciální porušování práva pacientů na soukromí," hodnotila výsledky vedoucí výzkumu Katherine Chretienová.
Slídilové od stolu
Možnosti, jak získat soukromé informace, se díky moderní technice stále rozšiřují. A může to mít až nečekané důsledky. Jeden ze smutně proslulých příběhů, které situaci ilustrují, se odehrál před několika lety rovněž ve Spojených státech.
Jistý Liam Youens z amerického státu New Hampshire chtěl najít spolužačku ze střední školy. Obrátil se proto na firmu Docusearch, která sídlí na Floridě a nabízí informace, jež vyhledává zejména pomocí přístupu do veřejných i soukromých počítačových databází.
Tam mu za 154 dolary zjistili, kde hledaná pracuje. Youens si na ni počkal před jejím zaměstnáním a zastřelil nejdříve ji a pak sebe. Proč, to by snad zjistil psychiatr - kdyby ovšem měl tu možnost.
Pracovníci společnosti Docusearch získávají údaje na zakázku dojednanou třeba jen po telefonu. Někteří mají licenci soukromého detektiva, ale v ulicích neslídí. Při práci vůbec nevstanou od psacího stolu.
Telefon, peníze, přítelkyně, lékař
Ověřil si to Adam Penenberg, reportér časopisu Forbes. Požádal je, aby zjistili co nejvíc informací o něm samém. A pak o tom napsal článek.
Během týdne se dozvěděl nejen svou adresu, datum narození a číslo sociálního pojištění (což je americká obdoba českého rodného čísla). Detektivové objevili i jeho dvě neveřejná telefonní čísla a dodali výpisy, komu a kdy z nich volal. Podle telefonátů určili několik jeho informátorů i jeho přítelkyni.
Zároveň Penenbergovi sdělili stav peněz na jeho účtech, velikost platu, výši nájmu i kolik a kde utratil prostřednictvím kreditních karet. Díky platbám kartou našli i jeho oblíbené bistro a psychoterapeutku.
"Když žijete v New Yorku, musíte přece navštěvovat psychiatra," vysvětlil Penenberg čtenářům. "Kdybych měl nevyléčitelnou nemoc, přišli by na to určitě taky."
Příležitostí přibývá
Jak to v Docusearch vypátrali? Většinou z počítačových databází, zčásti veřejných, zčásti přístupných jen někomu, třeba detektivům a úvěrovým společnostem kvůli kontrole solventnosti klientů.
Jen část údajů získali po telefonu. Stačilo předstírat, že volá Penenbergův kamarád nebo manželka, a dozvěděli se, co potřebovali. Případně se detektiv představil jako "licencovaný státní vyšetřovatel". To je pravda, která ovšem takto vyslovená vyvolá dojem, že dotyčný je policista, a nikoli soukromý detektiv, s nímž se nikdo nemusí bavit.
"Co vlastně zbývá z našeho soukromí?" zeptal se reportér zděšeně ve svém článku pro Forbes. Firmě Docusearch se přitom jeho text natolik líbil, že jej vyvěsila jako reklamu na své služby na vlastní webové stránce.
O budoucnost se tito detektivové bát nemusí. Příležitostí, jak se mohou jen tak od stolu dozvědět informace pro své klienty, díky sociálním sítím ještě přibývá.
