Mezi panelovými domy Stráže pod Ralskem blikají modré majáky. K bývalé budově školky sem přijíždí dodávka s fialovým pruhem. Otevřou se posuvné dveře a na prázdnou silnici vyskakuje čtveřice těžce ozbrojených příslušníků Vězeňské služby. S dlouhou zbraní v ruce pak okolo dodávky vytváří naučenou formaci. Na protějším chodníku zatím důchodkyně bezstarostně venčí svého psa, podobnou podívanou tu má skoro každý měsíc.
Budovu bývalé školky odkoupila před koronavirovou epidemií Vězeňská služba a přetvořila ji na své výcvikové centrum. Jeden ze čtveřice těžkooděnců zabuší na dveře dodávky. Dává tím signál, že perimetr je zabezpečen. Po chvíli z auta vychází další těžkooděnec s vězněnou osobou. Na rozdíl od zbytku oddílu však u sebe nemá dlouhou zbraň. Jde o takzvaného předvaděče, jehož jedinou starostí je zadržený a jeho pouta.
Kolem nich pak zbytek jednotky utváří kruhové střežení. "Nehlídáme jen to, aby zadržený neutekl, ale také aby se ho někdo nepokusil zranit nebo zabít," vysvětluje kapitán Aleš Lukeš. U nebezpečných vězňů, což jsou například agresivní jedinci, tak postupují běžně. Příslušníci Vězeňské služby mají při tomto zákroku na sobě balistické helmy i vesty a vyzbrojeni jsou dlouhou i krátkou zbraní. "Jsme vlastně taková osobní ochranka," dodává Lukeš.
Podobně vyzbrojená je Vězeňská služba ale jen u nejnebezpečnějších pachatelů. V loňském roce eskortovala téměř 97 tisíc vězňů, balistickou výstroj při tom využila jen 151krát.
Zásah na cvičné cele
Operativně eskortní skupina, která čítá až 25 příslušníků, zajišťuje eskorty se zvýšeným rizikem a bezpečnostním opatřením. Další specializované skupiny musí být připraveny i na výjimečné situace uvnitř věznice. Kvůli tomu pravidelně trénují ve cvičné cele, která je přesnou replikou té skutečné. Je zde palanda, záchodová kabinka, stolek i skříň s osobními věcmi.
To už ale mají na sobě příslušníci jinou výstroj. Balistické vesty vyměnili za vesty protiúderové, chrániče předloktí, holení a stehen a nakonec i protiúderovou helmu s ochranným hledím. Střelné zbraně tentokrát nemají, protože do prostor věznice, kde se pohybují vězni, se vnášet nesmí. Zůstává jim jen teleskopický obušek a slzný sprej. K dispozici mají i zbraň Kraken SF1, která ale nestřílí ostré náboje, ale tenisové míčky. Zásah z ní dokáže jedince dočasně paralyzovat. Podobně mohou použít i taser.
K tomuto typu zásahu ale dochází jen v krajních situacích. "Přistoupí se k němu jen tehdy, když máme podezření, že může dojít k ohrožení zdraví nebo života, případně hrozí větší škoda na majetku. Jinak je situace řešena cestou krizové komunikace," vysvětluje plukovník Michal Hajtmar, vedoucí oddělení speciálních činností.
Přesto je potřeba mít tento postup dokonale nacvičený. Ještě než jsou příslušníci připravení, ozve se od vstupu štěkot. Podobně jako policie i Vězeňská služba používá u některých zásahů psy. Kromě hledání drog a mobilních telefonů jsou někteří cvičeni i na obranu. Jeden z příslušníků se tak v cvičné cele obléká do masivního tréninkového obleku, takzvaného ringa. Když jsou všichni připraveni k simulaci, přichází psovod se zvířetem.
Desetiletý belgický ovčák vypadá v zásahovém vybavení poněkud komicky. Na tlapkách má návleky proti pořezání polštářků. Celý je oblečen v protiúderovém postroji, který mu chrání páteř, hrudník a spodní část těla. A na hlavě má nasazené ochranné brýle, aby mu vězni nemohli nic nalít do očí nebo mu do nich píchat. Při pohledu na ringo se natěšený ovčák mění v děsivého hlídače.
Celá akce proběhne v pár vteřinách. Příslušníci držící štíty se rozestoupí a udělají prostor pro psa. Ten se štěkotem vystřelí a zakusuje se do nohavice cvičného obleku. "K reálnému použití psa se obracíme opět jen v krajních případech. Sice se to trénuje a cvičí, ale k reálnému nasazení dochází jen naprosto výjimečně. Samotná přítomnost psa vzbuzuje ve vězních takový respekt, že nic dalšího není potřeba. Takže opravdu stačí, když štěkne," dodává k zákroku Hajtmar.
Vzpoura vězňů
K výjimečným situacím uvnitř věznice, na které musí být operativní zásahová skupina připravená, patří i vzpoura. Na takto rozsáhlé situace trénuje zásahová jednotka několikrát ročně.
Poslední vzpoura vězňů proběhla koncem roku 2020 ve věznici Bělušice a trvala dva dny. Zapojilo se do ní na čtyři stovky odsouzených, kteří zapalovali různé předměty a nedodržovali kázeň a pořádek. K urovnání situace byla tehdy přizvána i policie, která zavřela všechny přístupové cesty k věznici, a to včetně obce Bělušice. Situaci uklidnil až zásah speciální skupiny Vězeňské služby. Událost se obešla bez zranění.
Největší vzpoura vězňů však proběhla ještě za dob Československa, a to roku 1990 v Leopoldově. Tehdy byla k jejímu potlačení povolána dokonce i armáda. Celou vzpouru odstartovala hladovka dvou set vězňů, ke kterým se postupně připojovali další. Protestní akce přerostla až k obsazení věznice. Přes tisíc trestanců ji mělo pod kontrolou osm dnů. Pak zasáhla policie a armáda, potlačení vzpoury trvalo dvě a půl hodiny.
Služba bez telefonu, problém náboru
Vězeňská služba má na starost také to, aby nikdo z vězněných osob neutekl. V minulém roce k tomu v celém Česku došlo dvakrát. Jeden vězeň utekl přímo z vězení, druhý při eskortě do zdravotnického zařízení. Oba rychle dopadli.
Navzdory na první pohled přitažlivému povolání ale není mezi zájemci o práci takový zájem, jak by si Vězeňská služba představovala. "Největší problém s nově nastupující generací je to, že jako příslušník nebo občanský zaměstnanec u sebe nemáte ve věznici mobilní telefon. Vedoucí pracovníci a ředitelé mají služební, ale svůj osobní musíte odevzdat před vstupem," popisuje vrchní komisař Michal Kostourek.
V souvislosti s telefony jsou potenciální hrozbou i sociální sítě, kde zaměstnanci často sdílí své osobní informace. "Vězni si o nich tyto informace pak mohou jednoduše zjistit. Ne přímo ve věznici, ale například přes příbuzné, kteří jsou venku a mají k nim přístup. Toto je nový neduh. Proto budeme teď v našem vzdělávacím zařízení zavádět nový učební modul o tom, jak se chovat na sociálních sítích," uzavírá kapitán Kostourek.
