Olomouc - Rozdílnou kvalitu potravin jedné značky v různých zemích Evropské unie, na níž si stěžují především východoevropské státy, není možné právně postihovat.
Přestože obchodníci s potravinami prodávají v některých případech na českém trhu zboží s jinou chutí, kvalitou, složením i gramáží než například v Německu nebo ve Francii, neexistuje zákon, který by takové chování výslovně zakazoval. Vyplývá to ze studie právních expertů z Univerzity Palackého v Olomouci.
"Stejnou kvalitu výrobků ve všech zemích nelze při současné legislativní úpravě vymáhat," uvádí Michal Černý, spoluautor studie a znalec soutěžního práva.
"Není problém samo odlišné složení, ale skutečnost, že výrobci o tom své zákazníky dostatečně neinformují nebo vůbec neuvádí, že se výrobek něčím liší," popisuje europoslankyně Olga Sehnalová (ČSSD), která se dvojí kvalitou výrobků dlouhodobě zabývá. Výsledky české studie plánuje v brzké době prezentovat na půdě Evropského parlamentu.
Podle autorů je jedno z možných řešení zavedení společné evropské certifikační známky. Jejím garantem by ovšem musela být sama Evropská komise. Podle té je ovšem chování výrobců potravin v pořádku, pokud na etiketě uvádí přesné složení. Řešení proto nechává na jednotlivých státech. "Označení společnou známkou by zákazníkům garantovalo stejnou kvalitu bez ohledu na stát, ve kterém potraviny kupují. Souvisely by s tím kontroly kvality," říká Černý.
Evropští zastupitelé budou problém dvojí kvality výrobků řešit na červnovém Fóru pro fungování potravinářského řetězce. Řešení by mohla přinést například přísnější úprava směrnice o nekalých obchodních praktikách.
Podle Sehnalové je možná také úprava národní legislativy. "Nespoléhat na EU, ale upravit vlastní zákony, je také řešení. Částečně v tom hraje roli i sebevědomí spotřebitelů a chování obchodních řetězců. Mohou upřednostňovat nižší cenu před kvalitou," tvrdí Sehnalová. "Nemyslím si ale, že kvalitnější složení musí nutně znamenat vyšší cenu," dodává.
Maďarská vláda už na problém dvojí kvality potravin zareagovala. V zemi od začátku června platí povinnost pro výrobce potraviny odlišného složení jasně označovat.
Nesmyslné argumenty výrobců
Výrobci své postupy často odůvodňují tím, že složení potravin přizpůsobují odlišným chutím obyvatelů v jednotlivých státech.
"Použité sladidlo se opravdu může v jednotlivých zemích lišit, stejně jako se pro výrobu používá lokální voda. V Česku náš výrobek Sprite sladíme glukózo-fruktózový sirupem, v Německu naopak klasickým cukrem. Rozhoduje o tom lokální výrobce podle chutí spotřebitelů v dané zemi," reagovala například společnost Coca Cola ČR na výsledky výzkumu, který prokázal, že svůj výrobek Sprite sladí Čechům umělým cukrem.
Podle právníka Radima Charváta z Masarykovy univerzity jsou však podobné argumenty nesmyslné.
"Výrobce se za takové tvrzení může efektivně schovat. Ale když společnost v reklamě na výrobek odkazuje na chuť čerstvých pomerančů, těžko potom může obstát s argumentem, že český spotřebitel upřednostňuje nápoje s nižším obsahem pomerančové šťávy než třeba zákazníci v Řecku. Podobné je to s masovými konzervami. Češi přece nepreferují určitou značku, protože by měla v konzervách nižší podíl pravého masa," řekl na kulatém stolu v Olomouci k tomuto tématu.
Další problém, kterým se studie zabývá, je skutečnost, že výrobci sice uvádí potraviny na trh ve vyšší kvalitě, složení ale po určité době změní, aby byla výroba potravin levnější. Zákazníci si toho většinou nevšimnou.
"Pokud je zákazník přesvědčený, že kupuje výrobek s daným složením, předpokládá, že když ho kupuje později, kvalita je stejná. Často tomu tak ale není, proto dochází ke klamání spotřebitelů," vysvětluje Blanka Vítová, spoluautorka studie a expertka na nekalé obchodní praktiky.
Lidé musí na výrobce zatlačit sami
V loňském roce například společnost Pepsi začala do své limonády v Česku dávat cukr, místo glukózo-fruktózového sirupu. Firma sice odmítla, že by zatím byly přímo výsledky srovnávacích testů, ale i tak dala na hlas svých zákazníků - v průzkumech jí prý 90 procent z nich řeklo, že chce limonádu slazenou pravým cukrem.
Právě vytrvalý spotřebitelský tlak je například podle Ladislava Mika, který měl v Evropské komisi bezpečnost a kvalitu potravin v minulých letech na starosti, jedinou cestou, jak výrobce donutit ke změnám v receptuře.
Miko v loňském rozhovoru pro Hospodářské noviny radil českým spotřebitelům, jak se mají chovat, chtějí-li změnu. Ve své funkci se setkával s tím, že se nespokojení zákazníci často obraceli na orgány Evropské unie a žádali je, aby v této praxi výrobcům zabránily. "Odpověď zní: Vy s tím můžete dělat něco sami, milí spotřebitelé. Jenom se snažte. Místo abyste bušili na dveře úřadu, tak bušte na dveře dodavatele, že chcete něco jiného," radil Miko.
Někdejší ministr životního prostředí v úřednické vládě Jana Fischera také poukazoval na to, že i když si Češi stěžují, nakonec se v obchodě stejně nejčastěji rozhodnou podle ceny. "V supermarketu, kde bude cedule Akce! Levnější!, lidé zboží rozeberou za hodinu. Bohužel to chování tu stále máme. Když chceme lepší výrobky, tak je musíme kupovat," říkal Miko.
